Drazí bratři a sestry,
S velkou radostí přicházím k vám, synové a dědici proslulé církve v Akvileji, abych právě odtud začal svou návštěvu v církvích tohoto kraje. Srdečně zdravím vás všechny, pastýře i občanské představitele,věřící z diecézí Triveneta, ze Slovinska, Chorvatska, Rakouska a Bavorska! Děkuji starostovi Akvileje za jeho zdvořilá slova na uvítanou. Archeologické památky a pozoruhodné umělecké skvosty, které proslavily Akvilej všude, mne vybízejí, abych nyní pohlédl k počátkům tohoto města, které sahají do roku 181, i k jeho následnému rozkvětu, který opěvuje básník a biskup Paulín slovy: „jsi krásná, slavná, skvostnými paláci a hradbami proslulá a ještě více nespočetnými zástupy tvých obyvatel. Všechna města Benátská ti byla podrobena a byla jsi jejich metropolí, vynikala jsi svým klérem, skvěla jsi se kostely, které jsi dala Kristu“ (
Poetae Latini aevi Carolini, M.H.H., 1881, str.142). Akvilej vznikla a rozvinula se v době plného rozkvětu římské říše jako brána Východu a Západu, místo záštity kulturního a ekonomického sdílení.
Sláva Akvileje však měla ještě jinou povahu! Neboť, jak praví svatý Pavel, Bůh si nezvolil to, co je urozené a mocné, ale to, co je ve světě slabé a pošetilé (srov. 1 Kor 1,27-28). V daleké provincii Sýrie v dobách císaře Augusta povstal Ten, který přišel osvítit lidi světlem Pravdy, Ježíš, syn Marie a Josefa, soupodstatný a věčný Syn Otce, zjevil nezanikající Boží vládu nad lidmi, Jeho plán společenství pro všechny národy; Ten, který svou smrtí na kříži, přijatou z rukou říše, nastolil pravé království spravedlnosti, lásky a pokoje, aby dal lidem, kteří jej přijmou „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Od Jeruzaléma přes církev v Alexandrii přišla radostná zvěst o Kristově spáse až sem. I do tohoto římského kraje dorazilo sémě velké naděje. Akvilej, Decima Regio císařství, stala se záhy společenstvím mučedníků, heroických svědků víry ve Vzkříšeného, semenem dalších učedníků a komunit. Velikost Akvileje tedy nespočívala jen v tom, že byla devátým městem císařství a čtvrtým v Itálii, ale také v tom, že byla živou a příkladnou církví, schopnou autenticky hlásat evangelium a odvážně je šířit do okolních krajů, po staletí je uchovávat a živit. Proto vzdávám hold této požehnané zemi, zavlaženou krví a oběťmi tolika svědků a prosím svaté akvilejské mučedníky, aby vzbudili také v dnešní církvi odvážné a věrné Kristovy učedníky, oddané jenom Jemu a proto přesvědčené a přesvědčivé.
Svoboda kultu, kterou dostalo křesťanství ve čtvrtém století, nebyla ničím jiným než rozšířením akčního radiusu Akvilejské církve, šířící se za přirozené hranice regionu Venetia et Histria až do Retie, Norica a do rozsáhlých podunajských krajů, do Panónie a Savie. Tak se postupně zformovala metropolitní církevní provincie Akvilej, které se podřizovali biskupové velmi vzdálených krajů, přijímali její vyznání víry a pojili ji s ní nerozlučná pouta církevního, liturgického, disciplinárního a dokonce i architektonického společenství. Akvilej byla pulsujícím srdcem tohoto regionu pod moudrým a neochvějným vedením svatých pastýřů, kteří ji chránili proti rozmáhajícímu se arianismu. Za všechny zmíním Chromácia, o kterém jsem hovořil v katechezi 5. prosince 2007. Byl to biskup podobně starostlivý a činorodý jako Augustin z Hippo, Ambrož z Milána, „nejsvětější a nejučenější mezi biskupy“, jak jej nazval Jeroným. Církev, kterou Chromácius miloval a které sloužil, učinilo velkým její vyznání víry v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. V komentáři k evangelnímu příběhu o ženě, která vylila vonnou mast nejprve na Ježíšovy nohy a potom na hlavu, Chromácius praví: „Kristovy nohy jsou znakem tajemství jeho vtělení, kterým se ráčil narodit z panny v těchto posledních dnech; hlava naopak ukazuje na slávu jeho božství, které pochází od Otce přede všemi věky... To znamená, že o Kristu máme věřit dvě věci: že je Bůh a že je člověk, Bůh zrozený z Otce a člověk narozený z panny... Nemůžeme být spaseni jinak, pokud těmto dvěma věcem o Kristu nevěříme“ (Chromácius z Akvileje, Catechesi al popolo, Citta Nuova, 1989, str. 93).
Drazí bratři a sestry, synové a dědicové slavné církve v Akvileji, jsem dnes mezi vámi, abych obdivoval tuto bohatou a starobylou tradici, ale zejména abych vás utvrdil v hluboké víře vašich otců. Tuto základní pravdu v této historické chvíli znovu objevte, braňte a s duchovní vřelostí vyznávejte. Jedině v Kristu totiž lidstvo může obdržet naději a budoucnost, jedině od Něho může čerpat význam a moc odpuštění, spravedlnosti a pokoje. Odvážně uchovávejte naživu víru a skutky svých počátků! Buďte ve svých církvích a v lůně společnosti „quasi beatorum chorus“, jak to prohlásil Jeroným o Akvilejském kléru, jednotou víry, studiem Slova, bratrskou láskou, radostnou a mnohotvárnou harmonií církevního svědectví. Vybízím vás, abyste se stále znovu stávali učedníky evangelia, s duchovním nadšením jej tlumočili čirou vírou, upřímnou láskou a pohotovou vnímavostí vůči chudým. Kéž je váš život utvářen podle onoho „sermo rusticus“, o němž mluví opět Jeroným ve vztahu ke komunitě v Akvileji. Buďte stále v „jeslích“, jak říkával Chromácius, totiž u oltáře, kde je pokrmem samotný Kristus, chléb života, síla v pronásledováních, občerstvení, které osvěžuje uprostřed nedůvěry a slabosti, pokrm odvahy a křesťanské horlivosti. Zmínka o svaté Matce církvi v Akvileji ať je vám v tomto neklidném dějinném období oporou a pobídkou k cestě za novými misijními cíli a učiní z vás tvůrce jednoty a porozumění mezi národy vašich zemí. Kéž vás na cestách vždy chrání Panna Maria a provází moje požehnání.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
