Ideologie je nechvalně známé slovo, ke kterému se dnes nikdo nehlásí a které se používá hlavně k osočení nebo naštvání protivníka. V minulosti, jež není tak daleko, tomu bylo jinak. V totalitní společnosti existovala obávaná funkce všemocných ideologických tajemníků, kteří bděli nad tím, co je ideologicky vhodné a co je naopak nevhodné. Existovaly dvě ideologie, správná a nesprávná, které od sebe tito funkcionáři uměli rozlišovat. A ačkoli se běžný člověk tohoto slova spíše štítil, více či méně musel respektovat moc, kterou neslo.
Po roce 1989 však fungování toho, co sami funkcionáři totalitní moci označovali tímto slovem, přílišné osvětě podrobeno nebylo. Poukazovalo a poukazuje se na konkrétní zločiny států založených na totalitní ideologii, ale filosofické založení ideologie samotné bylo ponecháno stranou. Právě inspirační zdroje ideologie jako takové však skrývají skutečné nebezpečí. Veškerá její záludnost spočívala v tom, že bylo snadné si ji osvojit a vložit do ní vlastní osobnost, aniž by k tomu bylo třeba upřímného rozhodnutí nebo přesvědčení. Stačil pouhý souhlas a mohla se stát prostředkem společenské kariéry.
Navzdory svému názvu a patrně i běžnému mínění, pracuje ideologie spíše s dojmy a emocemi nežli s pojmy a idejemi. Její slovník není příliš bohatý a železná logika, která jej pojí, jeví známky neprodyšnosti. Její rozpínavost ve veřejném prostoru však vyvolává pocity zalknutí či nevolnosti. Používá vysoce abstraktních pojmů, které na první pohled nejeví známky pobloudilosti, až na to, že jsou poněkud těžko identifikovatelné s konkrétní realitou, kterou prý popisují. Tak například spravedlnost, klíčový termín marxisticko-leninské ideologie, se člověku jeví zcela srozumitelně, a navíc je to ctnost, která člověka přitahuje. Je tedy ochoten tolerovat i její poněkud nejasný přívlastek ?třídní?. Porozumění tomuto pojmu však usnadňuje pohled na realitu světa, která přináší dávku různých emocí, od hněvu po smutek. Nadšení pro rovnoměrné rozložení materiálního bohatství mezi všemi lidmi je proto zapotřebí nějak realizovat, a tak se z boje za abstraktní třídní spravedlnost velice snadno přejde ke snaze o přerozdělení majetku, což nelze jinak než velice konkrétně, počínaje samozřejmě u těch, kteří jej mají, byť třeba ještě nechápou, proč by se jej měli vzdávat.
A při té příležitosti, ve snaze o pokrok všech je pak logická i oprávněná touha mít na tomto pokroku také osobní účast. Přitažlivá síla spravedlnosti, je-li chápána jenom na rovině materiální, se zamění za touhu po majetku, tím spíše, je-li taková touha oprávněna realitou vlastní chudoby. Nemusí za tím nutně být osobní závist vůči konkrétním lidem, stačí jen touha po přiměřeném pokroku pro všechny a třídní nepřítel pak není ani v nejmenším osobním nepřítelem, ale přesto, ba právě proto je mnohem více opovrženíhodný, a v některých případech si dokonce zasluhuje smrt. Mocný poryv těchto emocí přivedl do lůna marx-leninské ideologie nemálo lidí a nemálo jich také semlel. Nikoli nutně se všichni museli stát zloději a vrahy, ale nepochybně se našli mnozí více či méně chytří, kteří si ideologii třídní spravedlnosti osvojili jako nástroj k dosažení vlastní kariéry a více či spíše méně spravedlivého obohacení.
Ideologie, jak ji poznalo zejména 20. století, není nic jiného než sociální lež, která umožňuje soudružské vztahy a zároveň trhá ty lidské. Je to světská hereze, která se sice ani netváří jakoby měla s náboženstvím něco společného, ale její devastační účinek na smýšlení a jednání člověka vyplývá právě z toho, že je podvodnou náhražkou pravého náboženství.
Zdá se jakoby po pádu marx-leninských totalit došlo k jakémusi zobecnění pojmu ideologie. Už není špatná jen komunistická nebo jen kapitalistická ideologie, ale každá ideologie. Přesto však tento pojem není chápán jasně a zřetelně a je používán jen jako výraz nepřátelského vymezení se vůči druhému. Sám je totiž pozůstatkem inspirace, která je nepřátelská lidskému myšlení i bytí zároveň.
Ne náhodou pracuje ideologie s temnými abstrakcemi, které mají odcizit člověka člověku samému a slibují mu moc, když přestane hledat pravdu. Démonská nenávist k člověku se snaží svést člověka ke spolupráci. Vůbec nezáleží na důvodu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
