Rádio Vaticana

Vatikán. Utrpení Kristových svědků očišťuje svět od falešných bohů a víra prostých lidí chrání Církev před nepřátelskými ideologiemi. Mluvil o tom Benedikt XVI. při zahájení prvního zasedání Synodu biskupů pro Blízký východ. Papež promluvil spatra na texty ranní breviářové modlitby. V úvodu asi dvacetiminutové meditace připomněl, že na dnešek připadá 48. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Podle tehdy platného kalendáře si církev ten den připomínala P. Marii jako Bohorodičku a tehdejší papež Jan XXIII. chtěl koncil svěřit pod ochranu Matky Boží, stejně jako jí svěřujeme dnes zahájená jednání biskupské synody pro Blízký Východ, řekl Benedikt XVI.

V návaznosti na to se Benedikt XVI. soustředil na pravdu víry Efezského koncilu, totiž na titul Bohorodička, v němž tento koncil shrnul veškeré učení o Kristu a Marii i nauku o Vykoupení:

?Jde o titul vskutku odvážný. Jistá žena je Matka Boží. Jak je to možné? - bylo by možno se ptát. Bůh je věčný, je Stvořitel. My jsme tvorové, existujeme v čase. Jak by mohla být nějaká lidská osoba Matkou Věčného Boha, když my sami existujeme v čase a všichni jsme tvorové? Je tedy pochopitelné, že existovala silná opozice proti tomuto slovu. Nestoriáni říkali: je možné říkat Christotokos, ano, ale nikoli Theotokos. Theos, Bůh je nad dějinnými událostmi. Koncil však rozhodl takto a poukázal tak na drama Boží, na velikost toho, co pro nás učinil. Bůh nezůstal v sobě: vyšel ze sebe a natolik radikálně se sjednotil s člověkem Ježíšem, že tento člověk ? Ježíš - je Bůh, a mluvíme-li o něm, můžeme vždycky mluvit také o Bohu. Nenarodil se pouze člověk, který měl co do činění s Bohem, ale v Něm se narodil na zemi Bůh. Bůh vyšel ze sebe, ale můžeme to říci také opačně: Bůh nás vtáhnul do sebe sama, takže nejsme již mimo Boha, ale jsme uvnitř, v nitru Boha samého.

Aristotelská filosofie, jak dobře víme, nám říká, že mezi Bohem a člověkem existuje pouze vztah, který není vzájemný. Člověk se vztahuje k Bohu, ale Věčný Bůh je v sobě, nemění se, nemůže mít dnes tento vztah a zítra jiný. Existuje sám v sobě, nemá vztah ad extra. Je to pojetí velmi logické, ale uvádí nás do beznaděje: Bůh tedy nemá vztah ke mně? Vtělením, událostí Theotokos, se to radikálně změnilo, protože Bůh nás vtáhnul do sebe samého. Bůh v sobě samém je vztah a dává nám účast na svém vnitřním vztahu. Tak jsme v jeho bytí Otce, Syna a Ducha svatého; jsme uvnitř jeho bytí ve vztahu; jsme ve vztahu s Ním a On reálně vytvořil vztah k nám. V oné chvíli se chtěl Bůh narodit z ženy a zároveň nadále zůstat sebou samým. Je to velkolepá událost. Takto můžeme porozumět hloubce úkonu, kterým papež Jan svěřil zasedání koncilu tomuto ústřednímu tajemství, Matce Boží, která je Pánem vtažena do Něho samého, a spolu s ní my všichni.?

Papež zdůraznil přelom, jaký tento fakt vyznačil v dějinách lidstva. Když se Bůh stal člověkem, zaangažoval se plně v lidských záležitostech a člověka zároveň uvedl do svého života. Připomeňme v té souvislosti, že naprostá většina obyvatel Blízkého východu jsou vyznavači monoteistických náboženství popírajících Kristovo božství.

V rozvažování nad apokalyptickou scénou s Ženou rodící na poušti (Zjev 12), mluvil papež o roli utrpení v životě Církve. Připomněl, že právě mučednictví prvních křesťanů očistilo tehdejší svět od polyteismu, včetně deifikace císařské vlády:

?Díváme-li se dobře, pak vidíme, že tento proces vůbec neskončil. Uskutečňuje se v různých obdobích dějin stále novými způsoby. I dnes v této chvíli se má Kristus, jediný Boží Syn, narodit pro svět, svrhnout bohy za cenu bolesti a svědectví mučedníků. Pomysleme na velké mocnosti dnešních dějin. Pomysleme na anonymní kapitál, který zotročuje člověka, není už záležitostí člověka, nýbrž anonymní mocí, jíž lidé otročí a kterou jsou sužováni a dokonce hubeni. Je ničivou mocí, která ohrožuje svět. Dále jsou to mocnosti teroristických ideologií. Násilí je pácháno zdánlivě ve jménu Božím, ale není to Bůh. Jsou to falešná božstva, která musejí být demaskována, aby se ukázalo, že nejsou Bohem. A potom narkotika, tato moc, která jako divoká bestie roztahuje své paže do všech částí světa a ničí ho. Je to božstvo, ale falešné božstvo, které musí padnout. Anebo i životní styl propagovaný veřejným míněním: dnes se to takhle dělá, manželství nic neznamená, cudnost už není ctnost, a tak dále.

Tyto dominantní, násilím se vnucují ideologie, jsou falešnými božstvy. Skrze bolest svatých, v bolestech věřících, Matky církve, jíž jsme součástí, musejí tato božstva padnout. Musí se uskutečnit, co praví listy Kolosanům a Efesanům: mocnosti a síly padnou a budou podrobeny jedinému Pánu, Ježíši Kristu.?

Benedikt XVI. se pak zastavil u dalšího obrazu z Apokalypsy, totiž u hada, který pustil za Ženou vodu jako řeku, aby ji smetl.

?Myslím, že tuto řeku lze snadno interpretovat. Jsou to proudy, které všechno ovládají a chtějí zkompromitovat víru církve, která už jakoby nemohla obstát před silou proudů, které se vnucují jako jediná racionalita a jako jediný způsob života. A země, která pohltí tyto proudy, je prostá víra, která se nedá strhnout touto řekou a zachrání Matku i Syna. Proto říká Žalm ? první žalm modlitby během dne ? prostá víra je pravá moudrost (srov. Žl 118,130). Tato pravá moudrost prosté víry, která se nenechá strhnout vodami, je silou církve. A tak jsme zpět u mariánského tajemství.?

PLNÉ ZNĚNÍ MEDITACE Benedikta XVI. je ZDE

(RaVat)