Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
slavením Letnic jsme pozváni vyznat naši víru v přítomnost a v působení Ducha svatého, a prosit o jeho vylití na nás, na církev a na celý svět. Osvojme si tedy se zvláštní intenzitou prosbu samotné církve: Veni, Sancte Spiritus! Tak jednoduchá a přímá, ale zároveň tak mimořádně hluboká prosba vytryskla v první řadě ze srdce Kristova. Duch je totiž darem, který Ježíš vyprosil a neustále vyprošuje na Otci pro své přátele; první a hlavní dar, který nám vymohl svým Zmrtvýchvstáním a Nanebevstoupením.

O této Kristově prosbě hovoří dnešní úryvek evangelia, jehož kontextem je Poslední večeře. Pán Ježíš řekl svým učedníkům: ?Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy? (Jan 14,15-16). Zde se odhaluje modlící se Ježíšovo srdce, jeho synovské a bratrské srdce. Tato modlitba dosahuje svého vrcholu a svého naplnění na kříži, kde se Kristova prosba zcela ztotožňuje s jeho naprostým sebedarováním. Tak se jeho modlitba stává pečetí jeho úplného darování z lásky k Otci a k lidstvu. Prosba a darování Ducha se setkávají, prostupují a stávají se jedinou skutečností. ? A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy.? Ježíšova modlitba při Poslední večeři a na kříži je skutečně modlitbou, jež trvá i v nebi, kde Kristus sedí po pravici Otce. Ježíš totiž stále žije svoje kněžství a přimlouvá se za Boží lid a lidstvo, modlí se tudíž za nás všechny a prosí Otce o dar Ducha svatého.

Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, jak jsme jej slyšeli v prvním čtení (srov. Sk 2,1-11), prezentuje ?novou éru? Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý. Co způsobuje toto nové a mocné sebesdělení Boha? Tam kde jsou roztržky a odcizení, vytváří jednotu a porozumění. Začíná proces opětovného sjednocení částí rozdělené a rozptýlené lidské rodiny. Lidé - často redukovaní na soupeřící či svářící se jedince - jsou dostiženi Duchem svatým, otevírají se zkušenosti společenství, které je může spojit až do té míry, že z nich utváří nový organismus, nový subjekt: církev. Toto je účinek Božího díla: jednota. Jednota je tedy poznávacím znamením, ?vizitkou? církve v průběhu jejích univerzálních dějin. Počínaje dnem Letnic, mluví všemi jazyky. Univerzální církev předchází místní církve, které se jí musí vždycky přizpůsobovat podle kritérií jednoty a univerzality. Církev nikdy nezůstává vězeňkyní politických, rasových a kulturních hranic; nelze ji zaměňovat se státy a ani s federacemi států, protože její jednota je jiného rodu: usiluje o překročení všech lidských hranic.

Odtud, drazí bratři, vychází pro křesťanský život praktické kritérium rozlišování: pokud se jedna osoba či společenství uzavře ve vlastním způsobu myšlení a jednání, je to příznak toho, že se vzdálila od Ducha svatého. Cesta křesťanů a místních církví se musí neustále konfrontovat s jedinou a katolickou církví a harmonizovat se s ní. To neznamená, že jednota stvořená Duchem svatým je nějakým druhem rovnostářství. Naopak, tím je spíše Babylónský model, tzn. takové pojetí kultury jednoty, které bychom mohli označit za ?technické?. Bible nám vskutku praví (srov. Gen 11,1-9), že v Babylonu všichni mluvili jedním jazykem. O Letnicích však apoštolové mluví různými jazyky, takže každý chápe poselství ve své vlastní řeči. Jednota Ducha se projevuje v pluralitě porozumění. Církev je svou povahou jediná a rozmanitá; je určena žít u všech národů, u každého lidu a v těch nejrůznějších sociálních kontextech. Odpovídá na své povolání - být znamením a nástrojem jednoty lidského rodu (srov. Lumen gentium, 1) - jedině, pokud si uchová autonomii vůči každému státu a každé jednotlivé kultuře. Vždy a všude musí být církev opravdu katolická a univerzální, domem všech, ve kterém se všichni cítí doma.

Vyprávění Skutků apoštolů nám podává také jiný, velmi konkrétní bod. Univerzalita církve je vyjádřena seznamem národů podle starobylé tradice: ?My Parthové, Médové, Elamité...? atd. Tady lze pozorovat, že svatý Lukáš ve výčtu národů překračuje číslo 12, které už vyjadřuje univerzalitu. Hledí za horizonty Asie a severozápadní Afriky a doplňuje další tři prvky: ?Římany?, tzn. Západní svět; ?Židy a proselyty?, čímž nově pojímá jednotu mezi Izraelem a světem; a nakonec ?Kréťany a Araby?, kteří představují Západ a Východ, ostrovy a pevninu. Toto otevření horizontů dále potvrzuje novost Krista v dimenzi lidského prostoru, v dějinách národů: Duch svatý svolává lidi a národy, a jejich prostřednictvím překonává zdi a bariéry.

O Letnicích se Duch svatý ukazuje jako oheň. Jeho plamen sestoupil na shromážděné učedníky, vzňal se v nich a daroval jim nový žár Boží. Tak se uskutečňuje to, co předpověděl Pán Ježíš: ?Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!? (Lk 12,49). Apoštolové spolu s věřícími různých společenství nesli tento božský plamen až na konec země; otevřeli tak lidstvu zářivou cestu, spolupracovali s Bohem, který svým ohněm chce obnovit tvář země. Jak odlišný je tento oheň od těch, které jsou způsobeny válkami a bombami! Jak odlišné je Kristovo vzplanutí, šířeného církví, ve srovnání s požáry působenými diktátory všech dob, včetně minulého století, jež za sebou nechávají spálenou zemi. Plamen Boží, plamen Ducha svatého je stejný jako oheň keře, který neshořel (srov. Ex 3,2). Je to plamen, který hoří, ale neničí. Ba dokonce plane tak, že rozněcuje tu nejlepší a nejopravdovější část člověka a jakoby ve fůzi dává vzejít jeho vnitřní formě, jeho povolání k pravdě a lásce.

Jeden z církevních otců, Origenes, přináší v jedné ze svých homilií o Jeremiášovi výrok, jenž je připisován Ježíši, není obsažen v Písmu svatém, ale možná je autentický. Zní takto: ?Kdo je u mne, je blízko ohně? (Homilie o Jeremiášovi L. I [III]). V Kristu totiž přebývá plnost božství, která je v Bibli přirovnávána k ohni. Před chvílí jsme zaznamenali, že oheň Ducha svatého plane, ale neshoří. A přesto působí přeměnu. Musí tedy v člověku něco pohltit: tj. strusky, jež ho kazí a brání mu v jeho vztazích k Bohu a k bližnímu. Tento účinek božského plamene však děsí. Máme strach, že budeme ?sežehnuti? a raději zůstáváme tak, jak jsme. To vyplývá ze skutečnosti, že náš život se nezřídka zakládá na majetnické logice, na vlastnění a nikoli darování. Mnozí lidé věří v Boha a obdivují postavu Ježíše Krista, ale je-li po nich žádáno, aby se zřekli něčeho ze sebe samých, tak ustupují zpět, mají strach z požadavků víry. Jsou tu obavy, že se budou muset zříci něčeho krásného, k čemu jsou připoutáni; obavy z toho, že následování Krista je připraví o svobodu, o jisté zkušenosti, o část jich samotných. Z jedné strany chceme být s Ježíšem, následovat jej zblízka a z druhé strany máme strach z důsledků, které to přináší.

Drazí bratři a sestry, vždy máme zapotřebí slyšet od Pána Ježíše slova, která často opakoval svým přátelům: ?Nemějte strach?. Jako Šimon Petr a ostatní musíme dovolit, aby jeho přítomnost a jeho milost přetvořila naše srdce, ustavičně podrobované lidským slabostem. Musíme umět uznat, že ztratit něco, ba i sami sebe kvůli pravému Bohu, Bohu lásky a života je ve skutečnosti zisk a úplné znovu nalezení se. Kdo se svěří Ježíši, zakouší již v tomto životě pokoj a radost srdce, které svět nemůže dát a nemůže je ani vzít, jakmile je daruje Bůh. Stojí tedy za to vystavit se dotyku plamene Ducha svatého! Bolest, kterou nám to způsobí, je nezbytná k naší proměně. Je to realita kříže. Nikoli pro nic za nic je právě ?oheň? v Ježíšově terminologii přednostním vyjádřením mystéria kříže, bez něhož neexistuje křesťanství. Osvíceni a posíleni těmito slovy života, pronesme tedy svoji prosbu: Přijď, Duchu svatý! Zapal v nás oheň své lásky! Víme, že je to smělá modlitba, kterou prosíme o to, aby se nás dotknul plamen Boží. Ale především víme, že tento ? a pouze tento - plamen má moc nás zachránit. Nechceme obranou svého života ztratit ten věčný, který nám chce darovat Bůh. Potřebujeme oheň Ducha svatého, protože jedině Láska zachraňuje.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie