Drazí bratři a sestry,
Dnes bych spolu s vámi rád znovu prošel různé etapy své apoštolské cesty, kterou jsem minulý týden vykonal do Portugalska, pohnut zejména pocitem vděčnosti k Panně Marii, která ve Fatimě udělila svým vizionářům a poutníkům intenzivní lásku k Petrovu nástupci. Děkuji Bohu, který mi dal možnost vzdát hold lidu, který má dlouhou a slavnou historii víry a křesťanského svědectví. Proto, stejně jako jsem vás prosil, abyste provázeli modlitbu moji pastorační návštěvu, prosím i nyní, abyste se spojili se mnou v díkůvzdání Pánu za její šťastný průběh a zakončení. Jemu svěřuji plody, které přinesla a přinese portugalskému církevnímu společenství a všemu obyvatelstvu. Znovu vyjadřuji své hluboké uznání prezidentovi republiky panu Anibal Cavaco da Silva a dalším státním představitelům, kteří mne přijali s velkou zdvořilostí a postarali se o to, aby všechno mělo ten nejlepší průběh. Velmi vroucně vzpomínám na spolubratry biskupy portugalských diecézí, s nimiž jsem měl to potěšení se obejmout v jejich vlasti a bratrsky jim děkuji za vše, co vykonali pro duchovní a organizační přípravu mojí návštěvy, a za značné nasazení při její realizaci. Zvláštní vzpomínku pak adresuji patriarchovi Lisabonu, kard. Jose da Cruz Policarpovi, biskupovi Leiria-Fatimy, mons. Antoniovi Augusto do Santos Martovi, a biskupovi Porta, mons. Manuelovi Macariovi do Nascimento Clemente a jejich spolupracovníkům, jakož i různým organismům biskupské konference vedené biskupem Jorge Ortigou.
Během celé cesty, konané u příležitosti desátého výročí beatifikace pasáčků Hyacinty a Františka, jsem cítil duchovní oporu svého milovaného předchůdce, ctihodného Jana Pavla II., který navštívil třikrát Fatimu, kde děkoval ?neviditelné ruce?, jež ho vyprostila ze smrti při atentátu 13. května zde na náměstí sv. Petra. Večer po svém příjezdu jsem v Lisabonu sloužil mši svatou v překrásné scenérii Terreiro do Paço na břehu řeky Tejo. Bylo to sváteční liturgické shromáždění plné naděje, oživované radostnou účastí velkého počtu věřících. V hlavním městě, odkud se během staletí vydávalo na cestu množství misionářů, aby nesli evangelium na různé kontinenty, jsem povzbudil rozmanité složky místní církve k mocnému evangelizačnímu nasazení v různých sektorech společnosti, aby byly rozsévači naděje ve světě, jenž je často poznamenán nedůvěrou. Vybídnul jsem zejména věřící, aby se stali hlasateli smrti a vzkříšení Krista, jádra křesťanství, ohniska a opory naší víry i důvodu naší radosti. Tyto pocity jsem mohl vyjádřit také na setkání s představiteli světa kultury, které se konalo v kulturním centru v Belém. Při té příležitosti jsem položil důraz na dědictví hodnot, jimiž křesťanství obohatilo kulturu, umění a tradici portugalského lidu. V této ušlechtilé zemi, stejně jako v každé zemi tak hluboce poznamenané křesťanstvím, je možné vytvářet budoucnost bratrského porozumění a spolupráce s ostatními kulturními instancemi při vzájemném otevření se upřímnému a uctivému dialogu.
Vydal jsem se pak do Fatimy, městečka, které je charakterizováno atmosférou skutečného mysticismu, a ve kterém lze téměř hmatatelně vnímat přítomnost Matky Boží. Stal jsem se poutníkem spolu s těmi, kteří putují do této překrásné svatyně, duchovního srdce Portugalska a cíle velkého počtu lidí, přicházejících z nejrůznějších částí světa. Po rozjímavém a pohnutém usebrání v kapli Zjevení na Cova da Iria, kde jsem předložil Srdci Panny Marie radosti a tužby, jakož i problémy a utrpení celého světa, jsem měl to potěšení slavit nešpory blahoslavené Panny Marie v kostele Nejsvětější Trojice. Uvnitř tohoto obrovského a moderního chrámu jsem vyjádřil své hluboké uznání kněžím, řeholníkům, řeholnicím, jáhnům a seminaristům, kteří přišli ze všech částí Portugalska, a poděkoval jim za jejich často tiché a ne vždy snadné svědectví a za jejich věrnost evangeliu a církvi. V tomto Kněžském roce, který se chýlí ke konci, jsem povzbudil kněze k tomu, aby jako svoji prioritu přijali zbožné naslouchání Božímu Slovu, vnitřní poznávání Krista a intenzivní slavení eucharistie s pohledem na zářivý příklad svatého faráře arského. Neopomněl jsem svěřit a zasvětit kněze celého světa Neposkvrněnému Srdci Mariinu, která je opravdovým vzorem Pánovy učednice.
Večer jsem se spolu s mnoha tisíci lidmi, kteří se sešli na velkém prostranství před svatyní, účastnil působivého světelného procesí. Byla to nádherná manifestace víry v Boha a zbožnosti k jeho a naší Matce, vyjádřená recitací posvátného růžence. Tato modlitba, jež je tak drahá křesťanskému lidu, se ve Fatimě stala hnacím centrem celé církve i světa. ?Bělostná Paní? při zjevení 13. června řekla třem pasáčkům: ?Chci, abyste každý den recitovali růženec.? Mohli bychom říci, že Fatima a růženec jsou téměř synonyma.
Moje návštěva na tomto tak zvláštním místě vyvrcholila slavením eucharistie 13. května, v den výročí prvního zjevení Matky Boží Františkovi, Hyacintě a Lucii. Poukazem na slova proroka Izaiáše jsem vyzval ono obrovské shromáždění, jež se s velikou láskou a zbožností sešlo u nohou Panny Marie, aby se plně radovalo v Pánu (srov. Iz 61,10), poněvadž jeho milosrdná láska, která provází naše pozemské putování, je zdrojem naší velké naděje. Náročné a zároveň útěšné poselství, které nám Matka Boží ve Fatimě zanechala, je především naplněno nadějí. Je to poselství soustředěné na modlitbu, pokání a obrácení, a sahá dále než hrozby, nebezpečí a hrůzy dějin, aby vybízelo člověka důvěřovat v působení Boha, pěstovat velkou Naději a zakoušet milost Pánovu v lásce k Němu, jenž je zdrojem lásky a pokoje.
Z tohoto hlediska bylo příznačné i strhující setkání s organizacemi sociální pastorace, kterým jsem prezentoval styl milosrdného samaritána jako způsob, jímž lze vycházet vstříc potřebám bratří, kteří jsou v největší nouzi, a tak sloužit Kristu prosazováním společného dobra. Mnozí mladí lidé porozumějí významu nezištnosti právě ve Fatimě, která je školou víry a naděje, neboť je také školou charity a služby bratřím. V tomto kontextu víry a modlitby se na závěr mojí návštěvy ve Fatimě konalo významné a bratrské setkání s portugalským episkopátem. Byla to chvíle intenzivního duchovního společenství, kdy jsme společně děkovali Pánu za věrnost církvi, která je v Portugalsku, a svěřili Panně Marii společné pastorační touhy a starosti. O těchto pastoračních nadějích a perspektivách jsem se zmínil také během mše svaté slavené v historickém a symbolickém městě Porto, ?Městě Panny Marie?, jež bylo poslední etapou mojí pouti na portugalskou půdu. Velkému zástupu věřících shromážděných na Avenida dos Aliados jsem připomněl závazek dosvědčovat evangelium v každém prostředí a nabízet světu vzkříšeného Krista, aby každá situace těžkostí, utrpení a obav byla proměněna Duchem svatým na příležitost k růstu a životu.
Drazí bratři a sestry, pouť do Portugalska byla pro mne působivou a bohatou zkušeností mnoha duchovních darů. V mysli a srdci mi pevně zůstávají obrazy této nezapomenutelné cesty, vřelé a spontánní přijetí i nadšení lidu a přitom chválím Pána za to, že Panna Maria skrze zjevení třem pasáčkům otevřela ve světě privilegovaný prostor k setkání s božským milosrdenstvím, které uzdravuje a zachraňuje. Ve Fatimě Nejsvětější Panna všechny zve, aby považovali zemi za místo svého putování k definitivní vlasti, kterou je Nebe. Všichni jsme totiž poutníci a potřebujeme Matku, která nás vede. ?Spolu s tebou kráčíme v naději. Moudrost a poslání.? ? to bylo motto mojí apoštolské cesty do Portugalska a ve Fatimě nás blahoslavená Panna Maria vybízí kráčet s velkou nadějí, nechat se vést ?moudrostí shůry?, která se projevila v Ježíši, moudrostí lásky, která přináší světu Kristovo světlo a radost. Zvu vás proto, abyste se spojili se mnou k modlitbě a prosili Pána, aby požehnal námahy těch, kteří se v tomto milovaném národě věnují službě evangeliu a hledání opravdového dobra člověka, každého člověka. Modleme se tedy, aby na přímluvu Nejsvětější Panny Marie Duch svatý udělil této apoštolské cestě plody a oživil v celém světě misijní poslání církve, uložené Kristem, aby bylo hlásáno všem národům evangelium pravdy, pokoje a lásky.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience