?Velkou věc s nimi udělal Hospodin!
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.? (
Žl 126, 2-3)
?Hle, jak je dobré a jak milé,
Když bratři bydlí pospolu!? (Žl 133, 1).
Pane rabíne římské židovské obce,
Pane předsedo Jednoty italských židovských obcí,
Pane předsedo římské židovské obce,
Páni rabíni,
Vážené autority,
Drazí přátelé a bratři,
1. Žalmy, které jsme vyslechli, nám na začátku našeho setkání v hlavním židovském chrámu Říma, připomínají nejautentičtější duchovní postoj k tomuto výjimečnému a radostnému momentu milosti: chválu Pána, který s námi učinil velké věci, shromáždil nás zde svojí chesed, milosrdnou láskou, a poděkování za to, že nám dal setkat se tady a upevnit pouta, která nás spojují, a pokračovat v cestě smíření a bratrství. Rád bych vyjádřil v první řadě vřelé díky Vám, hlavnímu rabínovi, doktoru Riccardo di Segni za pozvání a za hodnotná slova, která mi adresoval. Děkuji předsedům Jednoty italských židovských obcí, advokátovi Renzo Gattegna a římské židovské obce, panu Riccardo Pacifici za jejich zdvořilá slova. Mé myšlenky se obracejí k autoritám, všem přítomným, zvláště k římské židovské obci a k těm, kteří umožnili tento moment setkání a přátelství, který prožíváme.
Když mezi vás téměř před 24 lety přišel poprvé jako křesťan a papež můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II., chtěl zásadně přispět k upevnění dobrých vztahů mezi našimi komunitami, aby byla překonána všechna nedorozumění a předsudky. Tato moje návštěva zapadá do vytyčené cesty, aby ji potvrdila a posílila. Ocitám se mezi vámi s vroucími pocity srdečnosti, abych dal najevo svou úctu a city, které biskup a římská církev, jakož i celá katolická církev chová vůči této obci a všem židovským obcím roztroušeným po celém světě.
2. Učení Druhého vatikánského koncilu představuje pro katolíky pevný bod, jehož se neustále drží v postojích a vztazích k židovskému lidu, a tak vyznačilo novou a významnou etapu. Koncil dal rozhodující impuls k nastoupení nevratné cesty dialogu, bratrství a přátelství. Tato cesta se během posledních čtyřiceti let prohloubila a rozvinula důležitými a významnými gesty a kroky, mezi nimiž bych rád opět zmínil historickou návštěvu svého ctihodného předchůdce na tomto místě 13. dubna 1986, početná setkání, která měl s židovskými představiteli i během mezinárodních apoštolských cest, jubilejní pouť do Svaté země roku 2000, dokumenty Svatého stolce, které po deklaraci Nostra Aetate podaly cenné ukazatele pozitivního rozvoje vztahů mezi židy a katolíky. I já jsem v těchto letech svého pontifikátu chtěl projevit svou blízkost a své city vůči lidu Smlouvy. Hluboko v srdci chovám všechny okamžiky pouti, kterou jsem měl to potěšení vykonat do Svaté země v květnu loňského roku, jakož i mnohá setkání s židovskými obcemi a organizacemi, zejména v synagogách Kolína a New Yorku.
Církev neopomněla litovat nedostatky svých synů a dcer a prosit o odpuštění za vše, co mohlo nějakým způsobem favorizovat antisemitismus a antijudaismus (srov. Komise pro vztahy se židovství, Pamatujeme: reflexe o Shoa, 16.března 1998). Kéž by tyto rány mohly být navždy uzdraveny! V mysli se mi vybavuje vroucí modlitba, kterou u chrámové zdi v Jeruzalémě 26.března 2000 pronesl Jan Pavel II. a která upřímně a opravdově zní v hloubi našeho srdce: ?Bože našich otců, ty jsi vyvolil Abrahama a jeho potomstvo, aby Tvé jméno bylo přineseno národům. Jsme hluboce zarmouceni jednáním těch, kteří způsobili utrpení tvým dětem, prosíme Tě o odpuštění a chceme usilovat o život pravého bratrství s lidem Smlouvy.?
3. Běh času nám umožňuje rozpoznat ve dvacátém století vskutku tragickou epochu lidstva: krvavé války, které rozsévaly zmar, smrt a bolest jako tomu nebylo nikdy před tím; hrůzné ideologie, které kořenily v idolatrii člověka, rasy a státu a které vedly bratra k tomu, aby zabíjel bratra. Ojedinělé a otřesné drama Shoa představuje v určitém smyslu vrchol vývoje nenávisti, která vzniká, když člověk zapomene na svého Stvořitele a klade sebe sama do středu univerza. Jak jsem řekl během návštěvy v koncentračním táboře Auschwitz 28. května 2006, která se mi hluboce vtiskla do paměti, ?potentáti Třetí říše chtěli potřít židovský národ v jeho celku? a ?vyhlazením tohoto lidu v podstatě zamýšleli zabít onoho Boha, který povolal Abrahama a který na Sinaji stanovil orientační kritéria lidstva, která zůstanou na věky platná? (Promluva v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, Insegnamenti di Benedetto XVI., II, 1, 2006, str.727).
Jak nepřipomenout na tomto místě římské Židy, kteří byli vytrženi ze svých domovů před těmito zdmi a ve strašných mukách zabiti v Auschwitz? Jak by bylo možné zapomenout na jejich tváře, jejich jména, jejich slzy, na nářek mužů, žen a dětí? Vyhlazování Mojžíšova lidu Smlouvy nejprve v Evropě hlásané a pak systematicky naplánované a uskutečňované pod nacistickou vládou dorazilo onoho dne i do Říma. Mnozí, bohužel, zůstali lhostejní, ale mnozí - i mezi italskými katolíky - v síle víry a křesťanského učení odvážně reagovali, otevřeli náruč a pomáhali honěným a uprchlým Židům, přičemž často riskovali vlastní život a zasluhují si trvalou vděčnost. Také Apoštolský stolec vyvíjel záchrannou činnost, často skrytou a diskrétní. Památka těchto událostí nás musí vést k upevnění svazků, které nás pojí za účelem stále většího růstu v porozumění, respektu a přijetí.
4. Naše duchovní blízkost a bratrství nalézají ve Svaté Bibli ? hebrejsky Sifre Qodesh či ?Knihy Svatosti? ? ten nejpevnější a neměnný základ, který nás neustále staví před naše společné kořeny, dějiny a bohatý duchovní odkaz, který sdílíme. Právě hloubáním o svém vlastním tajemství objevuje církev, Boží lid Nové smlouvy, hluboké pouto s Židy, kteří byli vyvoleni Pánem jako první mezi všemi, aby přijali jeho slovo (srov. Katechismus katolické církve, 839). Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství je židovská víra již odpovědí na zjevení Boha ve Staré smlouvě. Právě Izraelité ?byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus? (Řím 9,4-5), protože ?když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné? (Řím 11,29)? (Ibid.).
5. Četné mohou být implikace odvozené ze společného dědictví Zákona a Proroků. Chtěl bych připomenout některé. Především je to solidarita, která pojí církev a židovský lid ?na úrovni jejich vlastní duchovní identity? a která dává křesťanům příležitost prosazovat ?obnovenou úctu k židovskému výkladu Starého zákona? (srov. Papežská biblická komise, Židovský lid a jeho Svatá Písma v křesťanské Bibli, 2001, str. 12 a 55); ústřední postavení Dekalogu jako společného etického poselství neměnných hodnot pro Izrael, církev, nevěřící a celé lidstvo; závazek přípravy či uskutečňování království Nejvyššího v ?péči o stvoření?, které Bůh svěřil člověku, aby jej opatroval a zodpovědně kultivoval.
6. Zejména Dekalog - ?Deset slov? či Desatero přikázání (srov. Ex 20,1-17; Dt 5,1-21) ? jenž pochází z Mojžíšovy Tóry je pochodní etiky, naděje a dialogu, Polárkou víry a morálky Božího lidu, a tak osvěcuje a řídí cestu křesťanů. Je majákem a normou života ve spravedlnosti a v lásce, ?velkým etickým kodexem? celého lidstva. Deset slov vrhá světlo na dobro a zlo, na pravdu a faleš, spravedlnost a nespravedlnost i podle kritérií správného svědomí každé lidské osoby. Ježíš sám to několikrát opakoval, když zdůrazňoval, že je nezbytné činorodé úsilí na cestě přikázání: ?Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání? (Mt 19,17). Z tohoto hlediska existují různé oblasti spolupráce a svědectví. Chtěl bych připomenout tři, která jsou obzvláště důležitá pro naši dobu.
Deset slov požaduje uznání jediného Pána proti tendenci vytvářet si jiné bůžky, zlatá telata. V našem světě mnozí Boha neznají nebo jej pokládají za zbytečného, za bezvýznamného pro život; bylo tak vyrobeno mnoho dalších a nových bůžků, kterým se člověk klaní. Probouzet v naší společnosti otevřenost vůči transcendentní dimenzi, dosvědčovat jediného Boha je cenná služba, kterou židé a křesťané mohou a mají nabízet společně.
Deset slov požaduje respekt a ochranu života proti každé nespravedlnosti a útlaku uznáním hodnoty každé lidské osoby, stvořené k obrazu a podobě Boží. Kolikrát jen v mnoha částech země, blízké i vzdálené, bývají pošlapávány důstojnost, svoboda a práva lidské bytosti! Dosvědčovat společně svrchovanou hodnotu života proti každému egoismu, znamená nabízet významný přínos světu, ve kterém vládne spravedlnost a pokoj, shalom, po němž touží zákonodárci, proroci a moudří Izraele.
Deset slov požaduje uchovávání a prosazování svatosti rodiny, v níž osobní a vzájemné, věrné a definitivní ?ano? muže a ženy otevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého a současně vůči daru nového života. Dosvědčovat, že rodina je nadále podstatnou buňkou společnosti a základním kontextem, ve kterém se vštěpují a uplatňují lidské ctnosti, je cenná služba, kterou je třeba nabízet, aby byl vytvořen svět s lidštější tváří.
7. Jak učí Mojžíš v Shema (srov. Dt 6, 5; Lv 19, 34) a Ježíš potvrzuje v evangeliu (srov. Mk 12,19-31), všechna přikázání jsou shrnuta v lásce k Bohu a v milosrdenství vůči bližnímu. Toto pravidlo zavazuje židy i křesťany, aby v naší době uplatňovali zvláštní štědrost vůči chudým, ženám, dětem, cizincům, nemocným, slabým a potřebným. Židovská tradice má podivuhodné rčení Otců Izraele: ?Šimon spravedlivý říkával: Svět je založen na třech věcech: Tóře, kultu a skutcích milosrdenství? (Aboth 1,2). Konáním spravedlnosti a milosrdenství jsou židé i křesťané povoláni hlásat a dosvědčovat království Nejvyššího, které přijde, za které se modlíme a pro které v naději každý den pracujeme.
8. Tímto směrem můžeme kráčet společně, vědomi si rozdílů, které mezi námi jsou, ale také skutečnosti, že dokážeme-li sjednotit naše srdce a naše ruce k odpovědi na Pánovo povoláni, jeho světlo se přiblíží a bude osvěcovat všechny národy země. Kroky, které byly v těchto čtyřiceti letech vykonány Mezinárodní smíšenou katolicko-židovskou komisí a v posledních letech Smíšenou komisí Svatého stolce a Vrchního rabinátu Izraele, jsou znamením společné vůle pokračovat v otevřeném a upřímném dialogu. Právě zítra bude Smíšená komise pořádat své IX. Setkání o ?Katolické a židovské nauce o stvoření a životním prostředí?; přejeme jí plodný dialog na téma tak důležité a aktuální.
9. Velká část duchovního odkazu křesťanů a židů je společná, modlí se k témuž Pánu, mají stejné kořeny, ale často jsou si vzájemně neznámí. Je na nás, abychom se jako odpověď na Boží povolání přičinili o to, aby zůstával neustále otevřen prostor pro dialog, vzájemnou úctu, růst přátelství, společné svědectví před výzvami naší doby, které nás vybízejí ke spolupráci na dobru lidstva v tomto světě, jenž byl stvořen Bohem Všemohoucím a Milosrdným.
10. Nakonec jedna zvláštní zmínka o našem městě Řím, kde spolu skoro dva tisíce let žijí, jak řekl papež Jan Pavel II., katolické společenství se svým biskupem a židovská obec se svým hlavním rabínem. Kéž je toto společné soužití stále více oživováno rostoucí bratrskou láskou, která se vyjadřuje i stále těsnější spoluprácí, aby nabízelo hodnotný přínos při řešení problémů a těžkostí, kterým je třeba čelit.
Prosím Pána o drahocenný dar pokoje pro celý svět, zejména pro Svatou zemi. Během své pouti loni v květnu jsem v Jeruzalémě u chrámové zdi prosil Toho, který může všechno: ?Sešli svůj pokoj na Svatou zemi, na Blízký východ, na celou lidskou rodinu; pohni srdcem těch, kteří vzývají tvé jméno, aby pokorně následovali cestu spravedlnosti a soucitu? (Modlitba u Západní chrámové zdi v Jeruzalémě, 12. května 2009).
Opětovně Mu přednáším díky a chválu za toto naše setkání a prosím Ho, aby posílil naše bratrství a upevnil dosažené porozumění.
(proneseno hebrejsky)
?Chvalte Hospodina, všichni lidé,
oslavujte ho, všechny národy,
neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství
a Hospodinova věrnost trvá na věky? (Žl 117).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
