Drazí bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry,
Dnešní slavností vrcholí cyklus velkých liturgických svátků, v nichž jsme zváni ke kontemplaci role blahoslavené Panny Marie v dějinách spásy. Neposkvrněné Početí, Zvěstování, Božské Mateřství a Nanebevzetí jsou základní a vnitřně propojené etapy, v nichž církev chválí a ozpěvuje oslavený úděl Matky Boží, ale v nichž můžeme vidět i naše dějiny. Tajemství Početí Panny Marie odkazuje k první události lidských dějin a ukazuje nám, že v plánu Božího stvoření člověk měl mít krásu a průzračnost Neposkvrněné. Tento plán narušený, ale nikoli zničený hříchem, byl prostřednictvím Vtělení Božího Syna, zvěstovaného a realizovaného Marií, zrekonstruován a restituován svobodnému lidskému přijetí ve víře. V Nanebevzetí pak rozjímáme, co jsme povoláni dosáhnout následováním Krista Pána v poslušnosti Jeho Slovu na konci našeho pozemského putování.
Poslední etapa pozemského putování Matky Boží nás vyzývá, abychom pohlédli na způsob, jakým postupovala na své pouti k cíli věčné slávy.
V dnešním úryvku z evangelia svatý Lukáš vypráví, jak se Maria po andělském zvěstování „vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách“, aby navštívila Alžbětu (Lk 1,39). Evangelista tak chce zdůraznit, že následovat vlastní povolání v poddajnosti Duchu svatému, který v ní způsobil vtělení Slova, znamená pro Marii vykročit na novou cestu, vydat se ihned na cestu mimo svůj domov a nechat se vést jedině Bohem. Svatý Ambrož, komentuje Mariin spěch těmito slovy: „milost Ducha svatého nesnese otálení“ (Expos. Evang. sec. Lucam, II, 19: PL 15,1560). Život Matky Boží je veden někým Jiným - „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38) - je utvářen Duchem svatým, vyznačují ho události a setkání, jako je to s Alžbětou, ale především výjimečný vztah s jejím synem Ježíšem. Je cestou, na níž Maria uchovává a rozjímá v srdci události svého života a objevuje v nich stále hlouběji tajemný plán Boha Otce, jak spasit svět.
Následováním Ježíše z Betléma do exilu v Egyptě, ve skrytém i veřejném životě, až k úpatí kříže, prožívá Maria v duchu Magnificat svůj stálý výstup k Bohu, plně přijímá i ve chvílích temnoty a utrpení plán lásky Boží a v srdci chová naprostou odevzdanost do rukou Pána, takže je jakýmsi paradigmatem víry církve (srov. Lumen gentium, 64-65).
Celý život je jakýsi výstup na nebe, celý život je rozjímáním, poslušností, důvěrou a nadějí - i v temnotách; celý život je „svatým spěchem“ ve vědomí toho, že prioritou je vždycky Bůh a že nic jiného nemá být v našem životě příčinou spěchu.
Nanebevzetí nám nakonec připomíná, že život Mariin, stejně jako život každého křesťana, je cestou následování Ježíše, cestou, která má svůj přesný cíl, svou již vyznačenou budoucnost: definitivní vítězství nad hříchem a smrtí a plné společenství s Bohem, protože Otec „když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a vykázal místo v nebi jemu a zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni“ (Ef 2,6). To znamená, že křtem jsme již v základě vzkříšeni a máme místo na nebi v Ježíši Kristu, ale musíme také tělesně dosáhnout toho, co bylo ve křtu započato a uskutečněno. V nás je spojení s Kristem, vzkříšení, ještě nedovršeno, ale u Marie je dovršeno, ačkoli i Matka Boží musela projít touto cestou. Ona vstoupila do plnosti sjednocení s Bohem, se svým Synem, a přitahuje a doprovází nás na naší cestě.
V Marii Nanebevzaté proto rozjímáme Tu, která má díky zvláštnímu privilegiu svou duší i tělem podíl na definitivním vítězství Krista nad smrtí. „Když dokončila svůj pozemský život, připomíná koncil, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů (srov. Zj 19,16) a vítězi nad hříchem a smrtí“ (Lumen gentium, 59). V Panně Marii Nanebevzaté rozjímáme dovršení její víry, cesty víry, kterou Ona ukazuje církvi a každému z nás. Ta která v každém okamžiku přijímala Boží Slovo, byla vzata do nebe, tj. přijata svým Synem do onoho „příbytku“, který nám připravil svou smrtí a vzkříšením (srov. Jan 14,2-3).
Život člověka na zemi - jak zmiňuje dnešní druhé čtení - je cestou, která probíhá v ustavičném napětí boje mezi drakem a ženou, mezi dobrem a zlem; je plavbou na moři často rozbouřeném. Maria je hvězdou, která nás vede k svému Synovi Ježíšovi, slunci, které vyšlo nad temnotami dějin (srov. Spe salvi, 49) a dává nám naději, kterou potřebujeme: naději, že můžeme zvítězit, že Bůh zvítězil a že jsme křtem do tohoto vítězství vstoupili. Nevzdávejme se nikdy: Bůh nám pomáhá, vede nás. Nadějí je přítomnost Pána v nás. Ta se stává se viditelnou v Marii vzaté na nebe. „Ona je prvotinou církve a obrazem její budoucnosti - jak praví preface dnešní liturgie - a sláva, kterou má u tebe, je nám nadějí a útěchou na cestě k tobě.“
Spolu se svatým Bernardem, mystickým opěvovatelem svaté Panny, ji vzývejme slovy: „Prosíme tě, požehnaná, pro milost, kterou jsi nalezla, pro přednosti, které jsi si zasloužila, pro milosrdenství, které jsi porodila, učiň, aby nám díky tvé modlitbě dal podíl na své blaženosti a věčné slávě Ten, který se snížil k účasti na naší bídě a nemohoucnosti: Ježíš Kristus, tvůj Syn, náš Pán, jenž je nade vším, Bůh požehnaný na věky věků. Amen“ (Sermo 2 de Adventu, 5: PL 183, 43).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie