Řím.
Zítra vyjde v Itálii kniha Josepha Ratzingera nazvaná ?Chvála svědomí?. Kniha shromažďuje různé promluvy a přednášky z devadesátých let, které tehdejší kardinál Ratzinger pronesl při různých příležitostech na téma svědomí, pravdy a víry. Název tohoto sborníku je vzat z přednášky, kterou kard. Ratzinger pronesl roku 1991. Zamýšlí se v ní nad známými slovy kardinála John Henry Newmanna: ?Kdybych měl po obědě připíjet, což se obvykle nedělá, pak bych připil na Papeže, nejdříve na svědomí a pak na papeže.? Kard. Newman tato slova napsal v dopise vévodovi z Norfolku. Po více než sto letech je komentoval kard. Ratzinger, zdůraznil zásadní spojitost mezi pravdou a svědomím a upozornil na to, že je třeba se vyhýbat falešné koncepci subjektivního svědomí. Kdybychom totiž abstrahovali od pravdy, poznamenává tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, bylo by pak možné ospravedlnit i příslušníky nacistických jednotek SS, protože se dopouštěli krutostí ?v absolutní jistotě svědomí?. Odtud plyne podstatná role pocitu viny, který je pro člověka ? jak říká kard. Ratzinger ? ?stejně nezbytný jako je fyzická bolest příznakem, který umožňuje rozpoznat poruchy normálních funkcí organismu?.
Kdo ?už není schopen vnímat vinu ? vyvozuje Joseph Ratzinger ? je duchovně nemocný?. ?Slepota k vině, oněmělost hlasu svědomí v různých oblastech života je duchovní nemoc, která je mnohem nebezpečnější než vina, kterou je člověk schopen si přiznat?. Na vině je pak nedbalost, která ?způsobuje hluchotu vůči hlasu pravdy a jeho vnitřním pokynům. Redukovat ?člověka na jeho subjektivitu ? podotýká dále Ratzinger ? proto nevede ke svobodě, ale zotročuje člověka? a zároveň je ?výrazem odmítnutí pravdy?. Středem úvahy kard. Newmana o svědomí je totiž pravda. Pro tohoto velkého anglického teologa ? říká německý kardinál ? ?byla povinností poslušnost vůči pravdě a nikoli vůči vlastní chuti, ba často přímo v rozporu s vlastními chutěmi?. ?Člověk, který má svědomí - píše kard. Ratzinger ? nikdy nic nekupuje za cenu zřeknutí se pravdy, kvůli dohodě, blahobytu, úspěchu, společenskému postavení a uznání ze strany vládnoucího mínění?.
Budoucí papež se svou tehdejší přednáškou dotknul ? jak řekl ? ?skutečně kritického místa celého novověku: pravda byla totiž v praxi eliminována a nahrazena ideou pokroku?. Důsledkem toho však je, pokračuje úvaha tehdejšího kardinála Ratzingera, že ?ve světě, který postrádá pevné opěrné body, chybí také směr? a převahu pak získává ?zaměření na užitečnost?. Člověk, konstatuje dále, však přece ?jen schopen poznat pravdu, jež je vepsána do jeho srdce a dosvědčuje ji právě svědomí. S odvoláním na svatého Basila a svatého Augustina pak kard. Ratzinger tvrdí, že hlas pravdy "nám není vnucován zvnějšku?, ale ?je vložen do našeho nitra?. A takto je pak Newmanův přípitek na svědomí pochopen správně. Papež, totiž ?nemůže uložit věřícím katolíkům nějaká přikázání jenom proto, že se mu chce anebo že to uzná za vhodné či užitečné?, ale ?veškerá moc, kterou má, je moc svědomí?, ?původní paměť dobra a pravdy?. Papež, píše kard. Ratzinger, je "zárukou této paměti, která musí být neustále očišťována, rozšiřována a bráněna proti různým způsobům jejího ničení". Pouze tehdy, poznáváme-li a zakoušíme-li vnitřně Pravdu, kterou je Kristus osobně, jenž ?nás miloval a zničil naše viny svou láskou?, ?stáváme se svobodnými a nasloucháme s radostí a bez úzkosti poselství lidského svědomí?.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
