Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři kardinálové a biskupové,
páni kanovníci,
páni kaplanové od Notre-Dame,
drazí kněží a jáhni,
drazí přátelé nekatolických církví a církevních společenství,
drazí bratři a sestry!

Buď požehnán Bůh, který nám umožnil setkat se zde, na místě tak drahém srdci Pařížanů i všech Francouzů! Buď požehnán Bůh, který nám dává milost vzdávat mu čest modlitbou nešpor, chválit ho, jak si zasluhuje, slovy, jež liturgie církve převzala ze synagogální bohoslužby, kterou slavil Kristus a jeho první učedníci! Buď požehnán Bůh, který nám přichází na pomoc ? in adiutorium nostrum ? aby nám pomohl nabídnout mu oběť svých rtů!

Jsme zde v mateřském kostele pařížské diecéze, v katedrále Notre-Dame, která se tyčí v srdci města jako živé znamení přítomnosti Boha mezi lidmi. Můj předchůdce Alexandr III. položil její základní kámen, papežové Pius VII. a Jan Pavel II. ji poctili svou návštěvou a v jejich stopách mám to potěšení kráčet i já, čtvrt století poté, co jsem zde pronesl jednu přednášku o katechezi. Nelze nevzdat díky tomu, který stvořil hmotu i ducha, za nádheru stavby, v níž jsme se sešli. Již křesťané v Lutécii zbudovali katedrálu svatému Štěpánovi, prvomučedníkovi, ta však s postupem času začala být nedostačující a byla postupně mezi 12. a 14. stoletím nahrazena tou, kterou dnes obdivujeme. Víra středověku postavila katedrály a vaši předkové sem přicházeli chválit Boha, svěřovat mu své naděje a vyznávat mu lásku. Významné náboženské a občanské události se odehrály v této svatyni, kam architekti, malíři, sochaři a hudebníci vložili to nejlepší ze sebe samých. Mezi mnoha jinými stačí zmínit jména jako architekt Jean de Chelles, malíř Charles Le Brun, sochaře Nicolas Coustou a varhaníci Louis Vierne a Pierre Cochereau. Umění jako cesta k Bohu a chórová modlitba, chvála církve Stvořiteli, pomohli Paulu Claudelovi, který sem přišel v čase nešpor o Vánocích 1886, aby tu našel cestu k osobní zkušenosti Boha. Je příznačné, že Bůh osvítil jeho duši právě při zpěvu Magnificat, ve kterém církev naslouchá zpěvu Panny Marie, svaté patronky těchto míst, která připomíná světu, že Všemohoucí povýšil ponížené (srov. Lk 1,52). Jako scéna konverzí méně známých, ale neméně skutečných, a jako kazatelna, kde hlasatelé evangelia jako otcové Lacordaire, Monsabré a Samson dovedli předávat oheň vlastního nadšení nejrůznějším shromážděním posluchačů, zůstává katedrála Notre-Dame plným právem jednou z nejslavnějších památek mezi bohatstvím vaší země. Relikvie svatého Kříže a trnové koruny, které jsem před chvíli uctil, jak je zvykem od dob svatého Ludvíka, dostaly dnes důstojnou schránku, která je duchovním darem lidí stvořitelské Lásce.

Ve stínu této historické katedrály, svědkyně nepřetržité výměny, kterou Bůh ustanovil mezi lidmi a sebou samým, právě zaznělo Slovo, aby se tento večer stalo materií naší oběti, zdůrazněné obětí kadidla, která zviditelňuje náš chvalozpěv Bohu. Slova žalmisty prozřetelně popisují city naší duše s přesností, kterou bychom se neodvážili ani představit: ?Zaradoval jsem se, když mi řekli: Vydáme se do Pánova domu? (Žl 121,1). Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi: radost žalmisty vyjádřená slovy žalmu se rozhostila v našich srdcích a budí v nás hlubokou odezvu. Naší radostí je vydat se do Pánova domu, protože ? jak nás učili Otcové ? tento dům není ničím jiným než konkrétním symbolem Jeruzaléma, který k nám sestupuje shůry, aby se nám dostalo nejkrásnějšího příbytku. ?Budeme-li tam přebývat,? píše svatý Hilarius z Poitiers, ?jsme spoluobčané svatých a členové rodiny Boží, poněvadž je domem Božím? (Tract. in Psal. 121,2). A svatý Augustin dodává: ?Tento žalm očekává nebeský Jeruzalém? Je to zpěv stupňů, které nejsou učiněny pro lid, který sestupuje, nýbrž pro lid, který vystupuje? V našem vyhnanství vzdycháme, ve vlasti se budeme těšit; ale i během vyhnanství potkáváme druhy, kteří již spatřili svaté město a zvou nás, abychom k němu běželi? (Enarr. in Psal. 121,2). Drazí přátelé, během těchto nešpor se spojujeme modlitbou a myšlenkou s nespočetnými hlasy těch mužů a žen, kteří před námi po staletí zpívali právě zde tento žalm. Sjednocujeme se s těmi poutníky, kteří vystupovali do Jeruzaléma a po stupních jeho chrámu, sjednocujeme se s tisíci mužů a žen, kteří pochopili, že jejich pozemská pouť má svůj cíl v nebi, ve věčném Jeruzalémě, a svěřili se Kristu, aby tam mohli dojít. Jaká je to radost, když víme, že ve skutečnosti jsme neviditelně obklopeni tak obrovským zástupem svědků!

Naše cesta do svatého města by byla neuskutečnitelná, kdyby nebyla konána v církvi, výhonku a předobrazu nebeského Jeruzaléma. ?Jestliže dům nebuduje Pán, lopotí se marně, kdo jej staví? (Žl 126,1). Kdo jiný je tímto Pánem, ne-li náš Pán Ježíš Kristus? On založil církev, kterou zbudoval na skále, na víře apoštola Petra. Jak opět říká sv. Augustin, ?je to sám Ježíš Kristus, náš Pán, který buduje svůj dům. Mnozí se lopotí s jeho stavbou, ale pokud nebuduje on, marně se snaží jeho stavitelé? (Enarr. in Psal. 126,2). Nyní, drazí přátelé, klade Augustin otázku, kým jsou tito stavitelé, a sám si odpovídá: ?Ti, kteří v církvi hlásají slovo Boží, všichni služebníci božských svátostí. Všichni běžíme, všichni pracujeme, všichni budujeme,? ale je to jedině Bůh, kdo v nás ?buduje, kdo vzbuzuje a pěstuje bázeň, která otevírá intelekt a naše cítění obrací k víře? (ibid.). Jaké divy konáme ve službách božského Slova! Jsme nástroji Ducha; Bůh ve své pokoře prochází skrze nás, aby šířil svoje Slovo. Stáváme se jeho hlasem poté, co jsme naklonili ucho k jeho ústům. Klademe jeho Slovo do svých úst, abychom je dávali světu. Oběť naší modlitby je mu milá a slouží mu, aby se sdílel s těmi, které potkáváme. Vskutku, jak říká Pavel Efesanům: ?On nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem? (1,3), poněvadž nás vyvolil, abychom byli jeho svědky až na konec země a vyvolil nás ještě před naším početím skrze tajemný dar své milosti.

Jeho Slovo, Slovo, které vždy bylo u Boha (srov. Jan 1,1), se narodilo z ženy, narodilo se pod Zákonem, ?aby vykoupilo lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny? (Gal 4,4-5). Syn Boží vzal na sebe tělo v lůně ženy, panny. Vaše katedrála je živým hymnem kamene a světla ke chvále této jedinečné události dějin lidstva: věčné Slovo Boha, jenž vstoupil do dějin lidí v plnosti časů, aby je vysvobodil skrze darování sebe samého v oběti kříže. Naše pozemské liturgie nebude moci být než bledým odrazem liturgie, která se bude slavit v nebeském Jeruzalémě, cíli naší pozemské pouti. Kéž se k ní přesto naše liturgické slavnosti co nejvíce blíží a jsou její předchutí!

Už nyní je nám slovo Boží darováno, aby bylo duší našeho apoštolátu, duší našeho kněžského života. Každé ráno nás slovo probouzí. Každé ráno nám samotný Pán ?otevírá uši? (Iz 50,5) žalmy z liturgie hodin a chval. Během celého dne se slovo Boží stává materií modlitby celé církve, která tak chce dosvědčovat vlastní věrnost Kristu. Podle slavné formule sv. Jeronýma, která bude převzata 12. shromážděním biskupské synody letos v říjnu: ?Neznat Písmo znamená neznat Krista? (Prolog ke Komentáři Izaiáše). Drazí bratři kněží, nemějte strach věnovat značnou část svého času četbě, meditaci Písma a liturgii hodin! Slovo čtené a meditované v církvi ve vás působí jakoby bez vašeho vědomí a proměňuje vás. Jako manifestace Boží moudrosti, pokud se stane ?družkou? vašeho života, vám bude ?rádkyní dobrých skutků?, vaší ?útěchou ve starostech a bolestech? (Žl 8,9).

?Slovo Boží je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč?, jak píše autor listu Židům (4,12). Vám, drazí seminaristé, kteří se připravujete na přijetí svěcení, abyste nakonec měli podíl na trojím poslání učit, vést a posvěcovat, je toto slovo předáváno jako drahocenný poklad. Díky slovu, které denně meditujete, vstupujete do samotného Kristova života, který jste povoláni šířit kolem sebe. Svým slovem Pán Ježíš ustanovil posvátnou svátost svého Těla a své Krve; svým slovem uzdravoval nemocné, vyháněl démony, odpouštěl hříšníkům; svým slovem zjevoval lidem skrytá tajemství království. Vy jste určeni stát se rozdavateli tohoto účinného Slova, které koná to, co říká. Chovejte v sobě neustále chuť Božího slova! Učte se od něho milovat všechny ty, kteří se ocitnou na vaší cestě. Nikdo není v církvi nadbytečný, nikdo! Všichni tam mohou a mají mít své vlastní místo.

A vy, drazí jáhni, kteří jste účinnými spolupracovníky biskupů a kněží, milujte nadále Boží slovo: hlásejte evangelium při eucharistické oslavě, komentujte je v katechezi adresované svým bratřím a sestrám, stavte je do středu svého života, do služby bližnímu a celé své diakonie. Aniž byste zaujímali místo kněží, přátelsky a účinně jim pomáhejte, buďte živými svědky nekonečné moci božského Slova!

Řeholníci, řeholnice a všechny zasvěcené osoby zvláštním způsobem žijí moudrostí Boží, vyjádřenou jeho slovem. Slib evangelních rad vás, drahé zasvěcené osoby, připodobnil tomu, který se pro nás stal chudým, poslušným a cudným. Vaším jediným bohatstvím, a popravdě řečeno jediným, které překoná věky i záclonu smrti, je právě Pánovo slovo. On sám řekl: ?Nebe i země pominou, ale má slova nepominou? (Mt 24,35). Etymologicky je vaše poslušnost ?nasloucháním?, neboť slovo ?poslouchat? (obbedire) pochází z latinského ob-audire, což znamená nastavit ucho k něčemu či někomu. Poslušností obracíte duši k tomu, který je Cesta, Pravda a Život (srov. Jan 14,6) a který vám říká, jak učil Benedikt své mnichy: ?Slyš, synu, poučení učitele a naslouchej svým srdcem? (Prolog Řehole). Nechejte se nakonec denně očišťovat tím, který nám řekl: ?Každou ratolest, která nese ovoce, Otec čistí, aby nesla ovoce ještě více? (Jan 15,2). Průzračnost slova Božího je vzorem vaší cudnosti a je zárukou jeho duchovní plodnosti.

S nedotčenou důvěrou v moc Boha, který nás spasil ?v naději? (srov. Řím 8,24) a který z nás chce učinit jediný ovčinec pod vedením jediného pastýře, Ježíše Krista, modlím se za jednotu církve. Opětovně s úctou a srdečně zdravím představitele křesťanských církví a církevních společenství, kteří s námi přišli do této katedrály k bratrské modlitbě nešpor. Moc slova Božího je taková, že jí můžeme důvěřovat všichni, jako to ve své době činil sv. Pavel, náš privilegovaný přímluvce v tomto roce. Když se loučil v Milétu se staršími města Efesu, neváhal je svěřit ?Bohu a slovu jeho milosti? (Sk 20,32) a varoval je před každou formou rozdělení. Vroucně prosím Pána, aby v nás nechal růst smysl této jednoty Božího slova, znamení, pečetě a záruky jednoty církve: bez lásky ke Slovu není v církvi láska, bez jednoty kolem Krista Vykupitele není církev, bez lásky k Bohu a bližnímu podle dvou přikázání, která znějí celým Písmem svatým, neexistují plody vykoupení!

Drazí bratři a sestry, v nejsvětější Panně Marii máme nejkrásnější příklad věrnosti božskému Slovu. Tato věrnost byla taková, že se uskutečnila Vtělením: ?Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého Slova!? (Lk 1,38), řekla s absolutní důvěrou. Naše večerní modlitba přebírá Magnificat té, kterou budou blahoslavit všechna pokolení, poněvadž uvěřila ve slova, která jí řekl Pán (srov. Lk 1,45); ona doufala proti vší naději ve vzkříšení svého Syna, milovala lidstvo tak, že mu byla dána za Matku (srov. Jan 19,27). Maria ?je v Božím slovu opravdu doma, a proto z něho zcela přirozeně vychází a opět do něho vstupuje. Maria mluví a myslí na základě Božího slova. Boží slovo se stává jejím slovem a její slovo se zase rodí ze slova Božího? (Deus caritas est, 41). Můžeme s klidem říci: ?Svatá Maria, Matko Boží, naše Matko, uč nás, abychom spolu s tebou věřili, doufali a milovali. Ukazuj nám cestu do jeho království!? (Spe salvi, 50).
Amen.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie