Rádio Vaticana

Láska je znamením přítomnosti Ducha svatého

19.7.2008

Benedikt XVI. na vigilii Světového dne mládeže, Sydney

Drahá mládeži,
opět jsme tento večer slyšeli velký Kristův příslib: „Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc“. Slyšeli jsme také jeho pokyn: „Budete mými svědky až na konec země“ (Sk 1,8). Právě tato slova byla poslední, která Ježíš pronesl před svým nanebevstoupením. Můžeme si jenom představovat, co zakoušeli apoštolé, když mu naslouchali. Víme však, že jejich hluboká láska k Ježíši a jejich důvěra v jeho slova je vedly k tomu, aby se shromáždili a čekali. Nečekali však bezúčelně, ale společně se ženami a s Marií byli v hořejší místnosti sjednoceni v modlitbě (srov. Sk 1,14). Dnes večer činíme totéž. Shromážděni před naším křížem, který toho tolik prošel, před mariánskou ikonou a pod nebeskou krásou souhvězdí Jižního kříže se modlíme. Tento večer se modlím za vás a za mládež ze všech částí světa. Nechte se inspirovat příkladem svých patronů! Přijměte svým srdcem a svou myslí sedm darů Ducha Svatého! Poznejte moc Ducha Svatého ve svém životě a věřte v ni!

Včera jsme mluvili o jednotě a harmonii Božího stvoření a o našem postavení v něm. Připomněli jsme si, jak jsme se my, kteří jsme stvořeni k obrazu a podobě Boží, narodili prostřednictvím velkého daru křtu a stali se adoptivními dětmi Boha, novým stvořením. A proto také jako děti Kristova světla - symbolizovaného rozžatými svícemi, jež nyní držíte v rukou - vydáváme v našem světě svědectví kráse, kterou žádná temnota nemůže přemoci (srov. Jan 1,5).

Tento večer soustřeďme svou pozornost na to, jak se stát svědky. Potřebujeme poznat osobu Ducha Svatého a její oživující přítomnost v našem životě. Není to snadné! Různost obrazů, které v Písmu nacházíme v souvislosti s Duchem - vítr, oheň, dech - jsou totiž příznakem toho, že je pro nás nesnadné srozumitelně vyjádřit své porozumění. Přesto však víme, že Duch Svatý, ač tichý a neviditelný, dává našemu svědectví o Ježíši Kristu směr a tvar.

Vy už víte, že naše křesťanské svědectví se nabízí světu, který je z mnoha hledisek křehký. Jednota Božího stvoření je oslabena zraněními, která sahají hluboko zvláště tehdy, jsou-li porušeny sociální vazby, anebo je-li lidský duch téměř úplně potlačen zbídačováním a zneužíváním osob. Současná společnost skutečně trpí jakýmsi rozpadem v důsledku onoho způsobu myšlení, které je svou podstatou krátkozraké, protože nedbá na celý horizont pravdy o Bohu a o nás. Relativismus ze své podstaty není schopen vidět celý rámec. Ignoruje ony principy, které nám dávají schopnost žít a růst v jednotě, řádu a harmonii.

Jakou odpověď dáme jako křesťanští svědkové tomuto rozdělenému a rozdrobenému světu? Jak můžeme nabízet naději na mír, uzdravení a harmonii oněm „místům“ konfliktů, utrpení a napětí, kterými jste se rozhodli putovat s tímto křížem Světového dne mládeže? Jednoty a smíření nelze dosáhnout pouze našimi silami. Bůh nás učinil jedny pro druhé (srov. Gn 2,24) a pouze v Bohu a v jeho církvi můžeme nalézt onu jednotu, kterou hledáme. I přes osobní či institucionální nedokonalosti a zklamání přece jen někdy máme pokušení uměle si konstruovat „dokonalou“ společnost. Není to pokušení nové. Dějiny církve znají mnohé příklady pokusů obcházet či překročit lidské slabosti i poklesky a vytvářet tak dokonalý celek, duchovní utopii.

Takovéto pokusy o vybudování jednoty ji ve skutečnosti podkopávají. Oddělování Ducha Svatého od Krista, přítomného v institucionální struktuře církve, ohrožuje jednotu křesťanského společenství, která je výslovným darem Ducha! To by narušilo povahu církve jako živého chrámu Ducha Svatého (srov. 1 Kor 3,16). Duch je totiž tím, kdo vede církev na cestě plné pravdy a sjednocuje ji ve společenství a ve službě (srov. Lumen gentium, 4). Pokušení „jít kupředu sami“, bohužel, trvá. Někteří hovoří o svém místním společenství jako o něčem, co je odděleno od takzvané institucionální církve, a říkají o něm, že je flexibilní a otevřené Duchu, zatímco o církvi tvrdí, že je rigidní a Ducha postrádá.

Jednota patří k podstatě církve (srov. KKC, 813), je to dar, který máme uznávat a vážit si jej. Modleme se tento večer na úmysl kultivovat jednotu a přispět k ní, odolat každému pokušení k odchodu pryč! Poněvadž právě tato šíře, rozsáhlá vize naší víry, pevná a zároveň otevřená, soudržná a zároveň dynamická, pravdivá, a přesto směřující ke stále hlubšímu poznání, je tím, co můžeme nabízet našemu světu. Drazí mladí, copak není vaše víra důvodem, proč se vaši přátelé, kteří se ocitli v těžkostech, anebo hledají smysl života, obracejí právě na vás? Buďte bdělí! Umějte naslouchat! Skrze nesoulad a rozdělení světa můžete zaslechnout svorný hlas lidství. Od opuštěného dítěte v táboře v Dárfúru přes nervózního teenagera až ke znepokojenému rodiči na nějaké periferii, anebo právě nyní z hloubi vašeho srdce vystupuje totéž lidské volání, které dychtí po uznání, spolupatřičnosti a jednotě. Kdo uspokojí tuto podstatnou lidskou touhu být jedno, být ponořen do společenství, být povznesen a veden pravdou? Duch Svatý! Toto je jeho úkol: přivést k dovršení dílo Kristovo. Obohaceni dary Ducha dostanete sílu překračovat jednostranné vize, prázdnou utopii i ošidnou vratkost a místo nich nabízet soudržnost a jistotu křesťanského svědectví.

Přátelé, když se modlíme Krédo, tvrdíme: „Věřím v Ducha Svatého, Pána a Dárce života“. „Duch stvořitel“ - to je moc Boha, který dává život všemu stvoření a je pramenem nového a bohatého života v Kristu. Duch uchovává církev v jednotě s jejím Pánem a ve věrnosti apoštolské tradici. On inspiruje Písmo svaté a vede Boží lid k plnosti pravdy (srov. Jan 16,13). Všemi těmito způsoby je Duch dárcem života, který nás přivádí k srdci samotného Boha. Čím více tak dovolíme Duchu, aby nás vedl, tím větší bude naše připodobnění Kristu, a tím hlouběji budeme ponořeni do života trojjediného Boha.

K této účasti na samotné přirozenosti Boha (srov. 2 Petr 1,4) dochází v průběhu každodenních událostí života, ve kterém je on stále přítomen (srov. Bar 3,38). Přesto však nastávají momenty, v nichž můžeme cítit pokušení hledat určité uspokojení mimo Boha. Ježíš sám se otázal Dvanácti apoštolů: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Takový odchod možná skýtá iluzi svobody. Ale kam nás přivede? Kam lze odejít? Ve svém srdci totiž poznáváme, že jedině Pán má „slova věčného života“ (Jan 6,67-69). Odchod od něho je pouze chabý pokus o útěk od nás samotných (srov. sv. Augustin, Vyznání VIII,7). Bůh je s námi v realitě života a nikoli ve fantazii! Čelit skutečnosti, a ne od ní utíkat, to je to, co hledáme! Proto nás Duch Svatý s jemností, ale i rozhodností přitahuje k tomu, co je skutečné, trvalé a pravé. Duch nás přivádí do společenství s Nejsvětější Trojicí.

Duch Svatý byl různými způsoby opomíjenou osobou Nejsvětější Trojice. Zdá se téměř mimo náš dosah, abychom o něm měli jasné povědomí. A přesto, když jsem byl ještě chlapec, moji rodiče mne, stejně jako vás ti vaši, naučili žehnat se znamením kříže. Záhy jsem tak došel k tomu, že je Bůh ve třech osobách a že Trojice je středem křesťanské víry a života. Když jsem dosáhl věku, kdy jsem mohl do jisté míry porozumět Bohu Otci a Bohu Synu - už ta jména znamenala mnoho - moje pochopení třetí osoby Trojice zůstávalo velmi skrovné. Proto jsem se jako mladý kněz, pověřený vyučováním teologie, rozhodl studovat významné svědky Ducha v dějinách církve. V této souvislosti jsem se dostal - mimo jiné - také k četbě sv. Augustina.

Jeho chápání Ducha Svatého se rozvíjelo postupně. Byl to zápas. Jako mladík byl stoupencem manicheismu, což byl jeden z oněch pokusů, který - jak jsem před chvílí zmínil - usiloval o vytvoření duchovní utopie tím, že odděloval věci duchovní od tělesných. V důsledku toho se Augustin stal podezíravým vůči křesťanské nauce o vtělení Boha. Jeho zkušenost lásky Boží jej nicméně dovedla k tomu, aby hledal její pramen v životě trojjediného Boha. Byl tak přiveden ke třem jednotlivým vizím ohledně Ducha Svatého jako pouta jednoty v Nejsvětější Trojici: jednoty jako společenství, jednoty jako trvalé lásky a jednoty jako daru a dárce. Tyto tři intuice nejsou jenom teoretické. Pomáhají vysvětlit, jak Duch působí. Ve světě, kde jak jednotlivci tak společenství často trpí nedostatkem jednoty a soudržnosti, nám tyto intuice pomáhají být v souladu s Duchem, rozšířit a objasnit prostor našeho svědectví.

Proto za pomoci svatého Augustina hledejme vysvětlení pro to, co působí Duch Svatý. Augustin si všímá, že se obě slova, „Duch“ i „Svatý“, vztahují k tomu, co patří k božské přirozenosti. Jinými slovy k tomu, co sdílí Otec a Syn, k jejich společenství. A je-li tedy vlastní charakteristikou Ducha, že je tím, co sdílí Otec a Syn, vyvozuje z toho Augustin, že specifickou vlastností Ducha je jednota. Jednota žitého společenství: jednota osob ve vzájemném vztahu trvalého daru, Otce a Syna, kteří se dávají jeden druhému. Mám za to, že začínáme tušit, jakým světlem je pojetí Ducha Svatého jako jednoty, jako společenství. Pravá jednota nemůže být nikdy založena na vztazích, které by popíraly rovnost důstojnosti druhých osob. Jednotou není ani pouhý celkový součet skupin, jimiž se někdy snažíme „definovat“ sami sebe. Jenom v životě společenství se totiž uchovává jednota a plně se realizuje lidská identita. Uznáváme společnou potřebu Boha, odpovídáme na jednotící přítomnost Ducha Svatého a dáváme se vzájemně do služeb jedni druhým.

Druhou Augustinovou intuicí je Duch Svatý jakožto trvalá láska. Ta vychází ze studia prvního listu svatého Jana, z pasáže, kde autor praví, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). Augustin navrhuje, aby se tato slova, přestože se vztahují na Trojici jako celek, chápala také jako výraz určité výjimečné charakteristiky Ducha Svatého. Když uvažuje o trvalé přirozenosti lásky - „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (ibid) - Augustin se táže: je zárukou trvalosti daru láska nebo Duch? A dochází k tomuto závěru: „Duch Svatý způsobuje, že přebýváme v Bohu a Bůh v nás, ale příčinou toho je láska. Duch je tedy Bohem jakožto láska.“ (De Trinitate, 15,17,31). Je to velkolepé vysvětlení: Bůh sdílí sebe samého jako lásku v Duchu Svatém. Co dalšího se můžeme dozvědět na základě této intuice? Láska je znamením přítomnosti Ducha Svatého. Ideje nebo slova, kterým chybí láska, přestože vypadají sofistikovaně či důvtipně, nemohou být „z Ducha“. Láska má ještě jeden výjimečný rys: není proměnlivá a vratká, ale má určitý úkol či účel, trvá. Ze své přirozenosti je láska trvalá. Můžeme, drazí mladí, znovu pohlédnout na to, co Duch Svatý nabízí světu: lásku, která rozptyluje nejistotu, překonává strach ze zrady, lásku, jež v sobě nese věčnost. Pravá láska nás uvádí do jednoty, jež je trvalá!

Třetí intuicí je Duch Svatý jako dar a Augustin jej vyvozuje z úvahy nad jedním evangelním úryvkem, který všichni známe a máme rádi: rozhovor Krista se Samaritánkou u studny. Tady se Ježíš zjevuje jako dárce živé vody (srov. Jan 4,10), která je pak nazvána Duchem (srov. Jan 7,39; 1 Kor 12,13). Duch je „dar Boží“ (Jan 4,10), vnitřní pramen (srov. Jan 4,14), který opravdu tiší naši nejhlubší žízeň a přivádí nás k Otci. Z tohoto postřehu Augustin dochází k závěru, že Bůh, který se nám dává jako dar, je Duch Svatý (srov. De Trinitate, 15,18,32). Přátelé, ještě jednou se podívejme na působení Trojice: Duch Svatý je Bůh, který se věčně dává. Právě tak jako trvalý pramen nám nenabízí nic menšího než sebe sama. Pozorujeme-li tento nepřetržitý dar, dokážeme vidět meze všeho toho, co pomíjí, nesmyslnost konzumní mentality. A především začneme chápat, proč nám vyhledávání novinek nepřináší uspokojení, ale touhu po něčem dalším. Nehledáme snad nějaký věčný dar? Pramen, který nebude nikdy vyčerpán? Spolu se Samaritánkou zvolejme: Dej mi tu vodu, abych už nikdy neměl žízeň (srov. Jan 4,15)!

Drazí mladí, viděli jsme, že Duch Svatý uskutečňuje podivuhodné společenství věřících v Ježíši Kristu. Je věrný své přirozenosti Dárce i daru a nyní působí mezi vámi. Inspirováni intuicemi svatého Augustina učiňte svým kritériem sjednocující lásku; ať je vaší výzvou láska trvalá a vaším posláním ať je láska, jež obdarovává!

Zítra bude tento dar Ducha slavnostně udělen našim biřmovancům. Budu se modlit: „Daruj jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha umění a zbožnosti a naplň je duchem bázně Boží.“ Tyto dary Ducha, z nichž každý, jak nám připomíná sv. František Saleský, je způsobem účasti na jediné lásce Boží, nejsou ani odměnou, ani vyznamenáním; jsou jednoduše darovány (srov. 1 Kor 12,11). Od příjemce vyžadují jen jedinou odpověď: „Přijímám!“ Vnímáme tady hluboké tajemství, kterým je křesťanská existence. Naše víra není tvořena v první řadě tím, co konáme, ale tím, co dostáváme. Mnozí velkorysí lidé, kteří nejsou křesťany, mohou uskutečnit mnohem více než to, co činíme my. Přátelé, přijímáte, že budete uvedeni do trojičního života Božího? Přijímáte, že budete uvedeni do jeho společenství lásky?

Dary Ducha, který v nás působí, vtiskují našemu svědectví směr a dávají tvar. Dary Ducha směřují svou přirozeností k jednotě, dary Ducha nás ještě těsněji spojují s celkem Kristova těla (srov. Lumen gentium, 11) a dávají nám větší schopnost budovat církev a sloužit tak světu (srov. Ef 4,13). Volají nás k činné a radostné účasti na životě církve: ve farnostech a v církevních hnutích, v hodinách náboženství ve škole, v univerzitních kaplích a v ostatních katolických organizacích. Ano, církev má růst v jednotě, má sílit ve svatosti, omlazovat se a neustále se obnovovat (srov. Lumen gentium, 4). Ale podle jakých kritérií? Podle těch od Ducha Svatého! Obraťte se k němu, drazí mladí, a odhalíte pravý smysl obnovy.

Tento večer, kdy jsme shromážděni pod krásou nočního nebe, se naše srdce a naše mysl naplňuje vděčností k Bohu za velký dar víry v Trojici. Vzpomeňme na naše rodiče a prarodiče, kteří kráčeli po našem boku, když jsme byli dětmi a byli oporou prvních krůčků na naší cestě víry. Nyní, po mnoha letech, jste se jako mladí dospělí lidé shromáždili kolem Petrova nástupce. Jsem naplněn hlubokou radostí z toho, že jsem zde s vámi. Vzývejme Ducha Svatého: on je tvůrce Božích děl (srov. KKC, 741). Nechte se utvářet jeho dary. Tak jako církev putuje s celým lidstvem, tak jste také vy povoláni uplatňovat dary Ducha ve výšinách i nížinách každodenního života. Přičiňte se, aby vaše víra dozrála studiem, prací, při sportu, hudbou, uměním. Podpořte ji modlitbou a živte ji svátostmi, aby tak byla pramenem inspirace a pomocí pro ty, kteří jsou kolem vás. Život konec konců není pouhým hromaděním a je mnohem víc než dosažený úspěch. Opravdu žít znamená být proměněn zevnitř, být otevřen silou lásky Boží. Přijetím moci Ducha Svatého můžete i vy proměnit svoje rodiny, společenství i národy. Osvoboďte tyto dary! Učiňte, ať jste velcí díky moudrosti, rozumu, síle, umění a zbožnosti!

A nyní, před adorací Nejsvětější Svátosti, vám v tichu a čekání zopakuji slova, která bl. Marie McKillop pronesla ve svých 26 letech: „Věř tomu, co Bůh šeptá v tvém srdci!“ Věřte v něho! Věřte v moc Ducha lásky!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV