19.4.2008 

Benedikt XVI. k zástupcům křesťanských církví a společenství

Drazí bratři a sestry v Kristu,

mé srdce je naplněno vděčností k Bohu ? ?Otci všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech? (Ef 4,6) ? za vzácnou příležitost být tento večer v modlitbě s vámi. Děkuji biskupu Dennisi Sullivanovi za jeho vřelé uvítání a srdečně zdravím všechny přítomné představitele křesťanských komunit z celých Spojených států. Pokoj našeho Pána a Spasitele buď s vámi se všemi!

Vaším prostřednictvím chci vyjádřit své upřímné uznání za nedocenitelné dílo vás všech, kteří se nasazujete v ekumenismu: Národní radě církví (National Council of Churches), organizaci Křesťanské církve společně (Christian Churches Together), Sekretariátu katolických biskupů pro ekumenismus a mezináboženský dialog (Catholic Bishops?s Secretariat for Ecumenical and Interreligious Affairs) a mnoha dalším. Přínos ekumenickému hnutí, který podávají křesťané ve Spojených státech, je vnímán celým světem. Všechny vás povzbuzuji, abyste vytrvali a stále se svěřovali milosti vzkříšeného Krista, jemuž se snažíme sloužit v ?poslušnosti víry? ke cti jeho jména? (srov. Řím 1,5).

Právě jsme slyšeli úryvek z Písma, v němž Pavel ? ?vězněný pro Pána? ? formuluje svou vroucí výzvu ke členům křesťanského společenství v Efesu. ?Povzbuzuji vás: ? píše ? žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali? snažte se zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje? (Ef 4,1-3). Na závěr své procítěné výzvy k jednotě připomíná Pavel svým posluchačům, že Ježíš poté, co vystoupil na nebe, vylil na lidi všechny dary potřebné k budování Kristova těla (srov. Ef 4,11-13).

S nemenší silou zaznívá Pavlova pobídka dnes. Jeho slova do nás vlévají jistotu, že nás Pán v našem hledání jednoty nikdy neopustí. Kromě toho nás vybízejí žít tak, abychom dosvědčovali ono ?jediné srdce a duši? (Sk 4,32), které byly odevždy charakteristickým rysem křesťanské koinonie (srov. Sk 2,42) a silou, která přitahuje ty, kteří jsou vně, aby se stali součástí společenství věřících a mohli také sdílet ?nevystižitelné Kristovo bohatství? (Ef 3,8; srov. Sk 2,47; 5,14).

Globalizace vystavila lidstvo dvěma extrémům. Z jedné strany je to rostoucí smysl pro vzájemné vztahy a závislost mezi národy bez ohledu na to, že jsou ? zeměpisně a kulturně vzato ? od sebe vzdáleny. Tato nová situace nabízí lidem možnost posílit smysl pro globální solidaritu a sdílenou odpovědnost za dobro lidstva. Na druhou stranu nelze popírat, že rychlé změny, ke kterým ve světě dochází, představují neblahá znamení fragmentace a sílícího individualismu. Stále větší šíření elektroniky ve světě komunikací paradoxně zvětšilo izolaci. Mnozí lidé ? včetně mladých ? kvůli tomu hledají autentičtější formy společenství. Zdrojem vážných obav je také šíření sekularistické ideologie, která ohrožuje, ba přímo odmítá transcendentní pravdu. Sama možnost božského zjevení a tudíž křesťanská víra je často uváděna v pochybnost módním myšlením, které se často vyskytuje v univerzitním prostředí, v médiích a ve veřejném mínění. Z těchto důvodů je věrné svědectví evangeliu více než kdy jindy nezbytné. Po křesťanech se žádá, aby jasně podávali důvody své naděje (srov. 1 Petr 3,15).

Nekřesťané, kteří pozorují roztříštěnost křesťanských společenství, jsou velmi často zmateni ve vztahu k samotnému poselství evangelia. Základy víry a jednání křesťanů bývají někdy uvnitř samotných společenství modifikovány na základě takzvaných ?prorockých činů?, zakládajících se na hermeneutice, která není vždy v souladu s tím, co podává Písmo a Tradice. V důsledku toho společenství odmítají působit jako sjednocené tělo a dávají přednost jednání podle principu ?místních opcí?. V tomto procesu se kamsi vytrácí potřeba diachronické koinonie ? společenství s církví všech dob ? právě ve chvíli, kdy svět ztrácí orientaci a potřebuje společná a přesvědčivá svědectví spasitelné moci evangelia (srov. Řím 1,18-23).

Za těchto obtíží si musíme v první řadě stále připomínat, že jednota církve je odvozena z dokonalé jednoty trojjediného Boha. Janovo evangelium nám říká, že Ježíš prosil Otce, aby jeho učedníci mohli být jedno, ?jako ty jsi ve mně a já v tobě? (srov. Jan 17,21). Tento úryvek odráží pevné přesvědčení prvotního křesťanského společenství, že jeho jednota je plodem a odrazem jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého. To znamená, že vzájemná soudržnost věřících je založena na úplné celistvosti vyznání jejich kréda (srov. 1 Tim 1,3-11). V celém Novém zákoně jsme svědky toho, jak byli apoštolové opakovaně voláni podávat důvody své víry jak pohanům (srov. Sk 17,16-34), tak židům (srov. Sk 4,5-22; 5,27-42). Ústředním jádrem jejich argumentace byla vždycky dějinná událost tělesného zmrtvýchvstání Ježíše z hrobu (Sk 2,24.32; 3,15; 4,10; 5,30; 10,40; 13,30). Účinnost jejich kázání nezávisela na ?vznešených slovech? nebo ?lidské moudrosti? (1 Kor 2,13), ale spíše na činnosti Ducha (Ef 3,5), který potvrzoval spolehlivé svědectví apoštolů (srov. 1 Kor 15,1-11). Jádrem kázání Pavla i prvotní církve byl výhradně Ježíš Kristus, a to ?ten ukřižovaný? (1 Kor 2,2). Toto hlásání však muselo být zaručeno čistotou normativní nauky vyjádřené formulemi víry ? symboly ? které předávaly podstatu křesťanské víry a tvořily základ jednoty pokřtěných (srov. 1 Kor 15,3-5; Gal 1,6-9; Unitatis redintegratio, 2).

Drazí přátelé, moc kérygmatu neztratila nic ze své vnitřní dynamiky. Musíme se však tázat sami sebe, zda jeho plná moc nebyla oslabena relativistickým přístupem ke křesťanské nauce podobným tomu, který se vyskytuje v sekularistických ideologiích, jež svým tvrzením, že ?objektivní? je pouze věda, vykazují náboženství do sféry subjektivního cítění jednotlivce. Vědecké objevy a jejich realizace za pomoci lidského umu bezpochyby lidstvu nabízejí nové, větší šance. To však neznamená, že ?poznatelné? je totéž, co ?empiricky ověřitelné?, ani to neznamená, že hranice náboženství jsou vymezovány proměnlivým královstvím ?osobní zkušenosti?.

Přijetí této mylné linie myšlení by mohlo křesťany dovést k závěru, že při prezentaci křesťanské víry není nutné zdůrazňovat objektivní pravdu, protože stačí řídit se vlastním svědomím a zvolit si společenství, jež vyhovuje osobnímu vkusu. Výsledek je patrný na neustálém vznikání nových komunit, které se často vyhýbají institucionálním strukturám a minimalizují důležitost věroučného obsahu pro křesťanský život.

Také uvnitř ekumenického hnutí se křesťané mohou zdráhat přiznat důležitost nauce z obavy, že by to mohlo rány rozdělení spíše rozjitřit než léčit. Přesto však jasné a přesvědčivé svědectví spáse, které se nám dostává v Ježíši Kristu, musí být založeno na pojmu normativní apoštolské nauky, učení, které skutečně zdůrazňuje inspirované Boží slovo a je oporou ve svátostném životě křesťanů dneška.

Pouze tehdy, budeme-li se ?pevně držet? bezpečného učení (2 Sol 2,15; srov. Zj 2,12-29), dokážeme odpovědět na výzvy, které před námi v tomto proměnlivém světě vyvstávají. Pouze tak vydáme jednoznačné svědectví pravdě evangelia a jeho morálnímu učení. Toto je poselství, které od nás chce svět slyšet. Tak jako první křesťané máme zodpovědnost vydávat transparentní svědectví o ?důvodech naší naděje?, takže se oči všech lidí dobré vůle budou moci otevřít, aby uviděli, že Bůh zjevil svou tvář (srov. 2 Kor 3,12-18) a dovolil nám čerpat z jeho božského života skrze Ježíše Krista. Jedině on je naše naděje! Bůh zjevil svou lásku ke všem národům skrze tajemství utrpení a smrti svého Syna a povolal nás hlásat, že on opravdu vstal z mrtvých, sedí po pravici Otce a ?znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé? (Nicejské vyznání víry).

Kéž Slovo Boží, které jsme tento večer slyšeli, zažehne v našich srdcích naději na cestě k jednotě (srov. Lk 24,32). Kéž je toto modlitební setkání příkladem toho, že modlitba má v ekumenickém hnutí centrální místo (srov. Unitatis redintegratio, 8), protože bez modlitby by struktury, instituce a ekumenické programy byly zbaveny svého srdce a duše. Děkujme Všemohoucímu Bohu za pokroky uskutečněné skrze působení Ducha a s vděčností za osobní oběti, které přinesli mnozí dnes přítomní i ti, kteří nás předešli.

Kráčejme v jejich stopách a vkládejme svou důvěru pouze v Boha. Doufám, že ? slovy P. Paula Wattsona ? dojdeme k oné ?jednotě naděje, víry a lásky?, která jedině může svět přesvědčit, že Ježíš Kristus byl Otcem poslán ke spáse všech lidí.

Děkuji vám všem.

Přeložil P. Milan Glaser, SJ

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.