Rádio Vaticana

Kristus je naše věrohodná naděje

31.12.2007

Benedikt XVI. při nešporách, bazilika sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Také tento rok jsme se na jeho sklonku shromáždili ve Vatikánské bazilice, abychom slavili první nešpory slavnosti Matky Boží. Liturgie klade tento významný mariánský svátek mezi konec a začátek kalendářního roku. K rozjímání o tajemství božského mateřství se proto pojí chvalozpěv naší vděčnosti za rok 2007, který končí, a za rok 2008, který vyhlížíme. Čas plyne a jeho neúprosný běh nás vede k tomu, abychom s vnitřním uznáním pohlédli na Toho, který je věčný, na Pána času. Děkujme společně, drazí bratři a sestry, jménem celého diecézního společenství Říma. Každého z vás zdravím. Nejprve pana kardinála vikáře, pomocné biskupy, kněze, zasvěcené osoby, jakož i množství věřících laiků, kteří sem přišli. Zdravím pana primátora a další přítomné autority, a myslím i na veškeré obyvatelstvo Říma, zejména na ty, kteří se nacházejí v obtížných a nepříjemných situacích. Všechny ujišťuji svou srdečnou blízkostí, kterou vyjadřuji neustálou připomínkou v modlitbě.

V krátkém čtení z listu Galaťanům, které jsme slyšeli, sv. Pavel mluví o osvobození člověka působené Bohem v tajemství Vtělení a velmi diskrétně poukazuje na Tu, skrze niž Syn Boží přišel na svět: ?Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy? (Gal 4,4). V ?ženě? Církev rozjímá obrysy Marie z Nazareta, ženy jedinečné, protože povolané uskutečnit poslání, které ji postaví do nejtěsnějšího vztahu s Kristem. Ba dokonce vztahu absolutně jediného, protože Marie je Matkou Spasitele. S podobnou zřejmostí však můžeme a musíme tvrdit, že je matkou naší, protože žije svůj jedinečný mateřský vztah k Synu, s nímž sdílí poslání vzhledem k nám i ke spáse všech lidí. Církev, která ji rozjímá, v ní objevuje rysy svojí vlastní fyziognomie. Marie žije vírou a láskou; Marie je stvořením, jež je také spaseno jediným Spasitelem; Marie spolupracuje s iniciativou spásy celého lidstva; Marie představuje ten nejvlastnější obraz Církve; Tu, ve které církevní společenství musí neustále odhalovat autentický smysl vlastního povolání a vlastního tajemství.

Tento krátký, ale hutný pavlovský úryvek pak pokračuje a ukazuje, že Syn svým přijetím lidské přirozenosti otevírá perspektivu radikální změny samotných podmínek člověka. Praví ?Bůh poslal svého Syna?, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu, Tak jsme byli přijati za syny.? (Gal 4,5). Vtělené Slovo zvnitřku proměňuje lidskou existenci a sdílí s námi svoje bytí Otcova Syna. Učinil se jako my, aby nás učinil takovými jako je On: syny v Synu, tedy lidi svobodné od zákona hříchu. Není to základní důvod k tomu, abychom pozvedli k Bohu naše díkůvzdání? Díkůvzdání, které nemůže nebýt ještě oprávněnější nyní na konci roku, uvážíme-li tolik dobrodiní a jeho trvalou pomoc, kterou jsme zakoušeli během dvanácti uplynulých měsíců. Proto je tento večer každé křesťanské společenství usebráno a zpívá Te Deum, tradiční hymnus chval díkůvzdání Nejsvětější trojici. Tak to učiníme také my na konci tohoto našeho liturgického setkání před Nejsvětější svátostí.

Budeme zpívat modlitbu: ?Te ergo, quaesumus, tuis famulus subvenci, quos precioso sanguine redemisti - a proto tě prosíme: přispěj na pomoc svým služebníkům, vždyť jsi je vykoupil svou předrahou krví?. To je naše modlitba dnes večer: přispěj na pomoc svým milosrdenstvím obyvatelům našeho Města, ve kterém - stejně jako jinde ? vážná nouze a chudoba doléhá na životy lidí a rodin a brání jim tak hledět do budoucnosti s důvěrou; nemálo, zejména mladých lidí je přitahováno falešným velebením nebo lépe profanací těla a banalizací sexuality; a jak se nezmínit o rozmanitých výzvách, vyplývajících z konzumismu a sekularismu, které interpelují věřící i lidi dobré vůle? Řečeno jedním slovem: také v Římě je citelný onen deficit naděje a důvěry v život, který představuje ?temnou? stránku moderní západní společnosti.

Jsou-li však zřejmé nedostatky, pak nechybějí ani světlé stránky a důvody naděje, jimž třeba vyprošovat zvláštní božské požehnání. Právě v této perspektivě při zpěvu Te Deum se modlíme: ?Salvum fac populum tuum, et benedic hereditati tuae - Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví, veď ho a stále pozvedej?. Ó Pane, hleď a pozvedej zvláště diecézní společenství, které se s rostoucí silou nasazuje na frontě výchovy, aby odpovědělo na onen velký ?stav ohrožení výchovy?, o němž jsem mluvil 11.června na setkání s účastníky diecézního shromáždění, to znamená na obtíž, kterou lze vnímat při předávání základních existenciálních hodnot a správného jednání novým generacím (srov. L´Osservatore Romano, 13.6.2007). Bez halasu a s trpělivou důvěrou snažíme se čelit tomuto ohrožení, především v prostředí rodiny, a je bezesporu útěšné konstatovat, že práce započatá v těchto posledních letech ve farnostech, hnutích a sdruženích pro pastoraci pokračuje, rozvíjí se a přináší plody.

Chraň, Pane, misijní iniciativy, které zapojují svět mladých lidí: rostou a mají už značný počet mládeže, kteří osobně přijali odpovědnost a radost hlásání a dosvědčování Evangelia. Jak v této souvislosti neděkovat Hospodinu za cennou pastorační službu nabízenou světu římských univerzit? K něčemu podobnému by mohlo dojít, ač nikoli bez nemalých těžkostí, také ve školách.

Žehnej, Pane, mnoha mladým i dospělým, kteří se v posledních desetiletích zasvětili kněžství pro římskou diecézi. 28 diakonů nyní očekává kněžské svěcení, které je plánováno na měsíc duben. Tak se omladí průměrný věk kněží a bude tak možné čelit pastoračním potřebám, jakož i vyjít na pomoc jiným diecézím. Zvláště na periferiích se zvyšuje potřeba nových farních center, a osm takových středisek je ve výstavbě, přičemž to poslední dokončené jsem měl to potěšení vysvětit: farnost Panny Marie Růžencové od Portuenských mučedníků. Je krásné dotknout se radosti a vděčnosti obyvatel čtvrti, které vstupují poprvé do svého nového kostela.

?In te Domine speravi, non confundar in aeternum- Pane, k tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni navěky?. Touto slavnostní proklamací naší naděje ve zvolání víry a naprosté důvěry v Boha se končí majestátní hymnus Te Deum. Kristus je naše ?věrohodná? naděje. Tomuto tématu jsem věnoval nedávnou encykliku s názvem Spe salvi. Naše naděje je podstatně a trvale také nadějí pro druhé, a jenom tak je také nadějí pro každého z nás (srov. 48). Drazí bratři a sestry Církve v Římě, prosme Pána, aby z každého nás v různých prostředích učinil autentický kvas naděje, aby mohla vzejít celému městu lepší budoucnost. To je mé přání na vigilii nového roku, přání, které svěřuji mateřské přímluvě Matky Boží a Hvězdy naděje. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV