Rádio Vaticana

Santa Maria Maggiore - 5. část

14.6.2003

Hlavní mariánský chrám Věčného města

V první kapitole naší cesty dějinami baziliky Santa Maria Maggiore jsme konstatovali, že hlavní římská mariánská bazilika ? na rozdíl od ostatních ? zachovala v interiéru svůj původní raně středověký charakter. Jinak je tomu z vnějšku. Kanovnické domy, monumentální fasáda závěru i dnešní kulisa průčelí pocházejí z 2. poloviny 17. a z 1. poloviny 18. století.

K jubilejnímu roku 1675 dokončil jeden z hlavních architektů římského baroka Carlo Rainaldi vnější úpravu závěru baziliky Santa Maria Maggiore. Jeho úkol nebyl tak docela snadný. Přístavbou dvou papežských kaplí po stranách baziliky se chrám výrazně rozrostl do šířky. Rainaldi stál před zadáním vytvořit rozlehlou fasádu o třech dominantách, kterými jsou dvě kupole Sixtinské a Paolinské kaple a samotná apsida baziliky. Urbanistické centrum pahorku Eskvilinu, naznačené také egyptským obeliskem, který nechal Sixstus V. přenést od Augustova mauzolea, bylo Rainaldiho dílem definitivně dotvořeno.

Není bez zajímavosti, že papež Klement IX., který za svého pouze dvouletého pontifikátu, dostavbu fasády inicioval, dal Rainaldimu přednost před všeobecně uznávaným a ve své době proslaveným Berninim. Jedním z důvodů odmítnutí Berniniho návrhu bylo patrně to, že chtěl obklopit apsidu 14 sloupy a žádal, aby mu byly dány k dispozici staré sloupy z baziliky svatého Jana na Lateráně. Řešení Carlo Rainaldiho je daleko střízlivější. Vedlo některé badatele dokonce k tvrzení, že jde o projev jakési neorenesance v době plnokrevného baroka.

Hodnocení možná trochu nadsazené, nicméně v jednom pravdivé: římská architektura v celé své dvoutisícileté historii nikdy docela nezapře svou antickou tradici. Prostá a sevřená Rainaldiho kompozice inspirovala stavitele mnoha mariánských poutních míst, která dostávala formu jakýchsi ?Mariánských hradů?, míst opevněných zvláštní ochranou Matky Boží.

První polovina 18. století přinesla radikální proměnu také hlavnímu průčelí baziliky. Po stavbě kanovnického domu v druhém desetiletí století přišel roku 1740 na řadu další zásah, který dal průčelí baziliky dnešní podobu. Nebyla to tentokrát otázka změny vkusu, ale nutný restaurační zásah. Kliment XII. pověřil celkovou úpravou architekta Ferdinanda Fugu. Kromě toho, že restauroval boční lodi baziliky a dořešil symetricky kulisu kanovnických domů, je také autorem fasády představené středověkému průčelí s mozaikami.

Dvouetážová stavba inspirovaná trojdílnou sestavou Vítězných oblouků je ozdobena sochami bl. Niccola Albergatiho a sv. Karla Boromejského na zakončení balustrády mezi patry, na horní balustrádě jsou sochy Madony a čtyř papežů a střední fronton doplňují alegorie Panenství a Pokory.

V prvním patře lodžie se nabízí návštěvníkům jedinečná podívaná na vrcholně středověké mozaiky z konce 13. a počátku 14. století. O jejich autorství není v literatuře plná shoda, nicméně částečně jsou dílem žáka slavného Jacopa Torritiho, Filippo Rusutiho. Centrální výjev nad kruhovým oknem zobrazuje Krista Pantokratora podle staré byzantské tradice. Kristus sedí na zdobném trůnu a v ruce drží knihu s nápisem ?Já jsem světlo světa?. Ve spodní části je dosud čitelný nápis, ve kterém se k autorství hlásí Rusuti. Po stranách jsou kromě andělů znázorněni také dva objednavatelé: kardinálové Iacopo a Pietro Colonna. Další scény opakují historii založení baziliky papežem Libériem a stylově nejsou vzdáleny Giottovským hledáním, jak vyjádřit prostor. K nejpůvabnějším jistě patří mozaika, na níž Kristus se svou Matkou sypou uprostřed léta sníh na Eskvilin.

Římská bazilika Panny Marie se zapsala dvěma událostmi také bezprostředně do dějin našeho národa. Roku 868 papež Hadrián II. položil za přítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na oltář slovanské bohoslužebné texty a tímto aktem schválil slovanskou liturgii. Na tomtéž místě byl téměř o osm století později uctěn papežem a zástupy lidu malý středověký obrázek původně ze strakonické komendy johanitů, jenž se roku 1620 stal emblémem vítězství císařských vojsk na Bílé hoře.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria Maggiore naleznete zde.)

Johana Bronková