17.6.2007 

Homilie Benedikta XVI. během mše sv. při pastorační návštěvě Assisi

Drazí bratři a sestry,

co nám říká dnes Pán, zatímco slavíme eucharistii v půvabném rámci tohoto náměstí, kde je shromážděno osm století svatosti, zbožnosti, umění a kultury, spojených se jménem Františka z Assisi? Dnes všechno mluví o konverzi, obrácení... Mluvit o obrácení znamená jít do srdce křesťanského poselství a zároveň ke kořenům lidského života. Boží slovo, právě hlásané, nás osvěcuje a staví nám před oči tři postavy konvertitů. První je David: úryvek, jenž se ho týká, je vzat z druhé knihy proroka Samuela a prezentuje nám jeden z nejdramatičtějších rozhovorů Starého zákona. Ve středu tohoto dialogu je palčivý rozsudek, jímž Boží slovo pronesené prorokem Nátanem, odhaluje krále, který dospěl na vrchol svého politického úspěchu, ale který také upadl na nejnižší úroveň mravního života. Abychom vyhmátli dramtické napětí tohoto dialogu, je třeba si uvědomovat historický a teologický horizont do něhož se klade. Je to horizont události lásky, kdy Bůh zvolí Izrael za svůj lid tím, že s ním uzavře úmluvu a stará se, aby mu zajistil zemi a svobodu. David je článkem této historie stálé péče Boha o svůj lid. Je vyvolen v těžké chvíli a postaven po boku Saula, aby se stal jeho nástupcem. Boží plán se týká jeho potmostva, spojeného s mesiášským plánem, který najde v Kristu - ?Davidovu synu? - své plné uskutečnění.

Davidova postava je tak obrazem historické i náboženské velikosti. Tím více s tím kontrastuje ohavnost, do níž upadne, když zaslepen vášní k Betsabě, ji vytrhne jejímu manželovi, jednomu z nejvěrnějších válečníků a chladnokrevně ho přikáže zavraždit. Je to otřesné: jak může Boží vyvolený upadnout tak hluboko? Člověk je opravdu velikost a ubohost: je velikost, protože nosí v sobě Boží obraz a je předmětem Jeho lásky. Je ubohostí, protože může špatně užívat své svobody, která je jeho velkou výsadou a skončí tím, že se postaví proti svému Stvořiteli. Boží rozsudek, pronesený prorokem Natanem nad Davidem, rozjasní vnitřní tkáně svědomí tam, kde nezáleží na vojsku, moci, veřejném mínění, nýbrž kde je člověk sám před samým Bohem. ?Ty jsi ten člověk.? Tato slova přibíjí Davida k jeho odpovědnosti. Hluboce zasažen tímto slovem, král se upřímně kaje a otvírá se nabídce milosrdenství. To je cesta obrácení.

Na tuto cestu nás vedle Davida dnes staví František. Co vyprávějí životopisci o jeho mladých letech, nic nedává pomyslet na tak těžké pády jako byl ten, který je přičítán starobylému izraelskému králi. Avšak sám František v ?Závěti?, psané v posleních měsících jeho života, hledí na svých prvních 25 let jako na dobu, ?kdy byl v hříších? (srov. 2 Test 1: FF 110). Kromě jeho jednotlivých projevů, hříchem bylo to, jak chápal a organizoval si život, celý soustředěný na sebe tím, že se honil za marnými sny pozemské slávy. Nechyběla mu, když býval ?králem slavností? mezi mladými z Assisi, přirozená velkodušnost. Ta však byla na hony vzdálena od křesťanské lásky, která se dává bezvýhradně. Jak on sám vzpomíná, zdálo se mu hořké dívat se na malomocné. Hřích mu zabraňoval ovládnout tělesný odpor, aby v nich rozpoznal bratry, které má milovat. Obrácení ho přivedlo k tomu, že konal milosrdné skutky a dosáhl milosrdenství. Sloužit malomocným až tak, že je políbil, to nebylo gesto lidumilnosti, nějaká konverze takřka?sociální?, nýbrž opravdová náboženská zkušenost, řízená iniciativou milosti a Boží lásky: ?Pán mě vedl mezi ně? (2 Test 2:FF 110). Tehdy se hořkost změnila na ?sladkost duše i těla? (2 Tes 3: FF 110). Ano, moji drazí bratři a sestry, obrátit se k lásce to znamená přejít od hořkosti ke ?sladkosti?, ze smutku k pravé radosti. Člověk je opravdu sám sebou a plně se realizuje, tou měrou, jakou žije s Bohem a z Boha tím, že ho poznává a miluje v bratřích.

V úryvku z listu Galaťanům se vynořuje jiný aspekt cesty obrácení. Vysvětluje nám to jiný velký konvertita: apoštol Pavel. Kontextem jeho slov je debata, do níž byla zatažena prvotní obec, v ní mnozí křesťané z židovství měli sklon spojovat spásu s plněním skutků Starého zákona a tak zbavit účinnost i novost Krista a univerzálnost jeho poselství. Pavel se tyčí jako svědek a posel milosti. Na cestě do Damašku, ho žářivá tvář Krista a jeho mocný hlas vyrval jeho násilnické horlivosti pronásledovatele a zažehl v něm novou horlivost Ukřižovaného, který smiřuje blízké i vzdálené svým křížem (srov. Ef 2, 11-22). Pavel pochopil, že celý zákon byl naplněn v Kristu a když přilne ke Kristu, spojí se s Ním, naplňuje Zákon nést Krista a s Kristem jediného Boha všem národům - to se stalo jeho posláním. Kristus ?je totiž náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila...? (Ef 2, 14). Jeho velmi osobní vyznání lásky vyjadřuje zároveň společnou podstatu křesťanského života: ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval?(Gal 2, 20). A jak se dá odpovědět na tuto lásku, ne-li obejmout ukřižovaného Krista, a žít sám jeho život? ?Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus?(Gal 2, 20a).

Když Pavel mluví o tom, že je s Kristem ukřižován, naráží nejen na své znovuzrození ve křtu, nýbrž na celý život ve službě Kristu. Toto spojení s jeho apoštolským životem jasně vysvitne v závěrečných slovech jeho obrany křesťanské svobody na konci listu Galaťanům: ?A pro budoucnost ať mě už nikdo (s těmi věcmi) neobtěžuje. Vždyť já na svém těle nosím znamení (že náležím) Ježíšovi?(Gal 6, 17). Po prvé v dějinách křesťanství se objevuje slovo ?Ježíšova stigmata?, v diskusi o správném způsobu, jak vidět a žít evangelium, nakonec nerozhodují argumenty našich myšlenek; rozhoduje skutečný život, společenství s Ježíšem, žité a protrpěné, nejen ideje nebo slova, nýbrž až do hlubin existence, jež zahrnuje také tělo, maso. Podlitiny, které dostal behěm dlouhé historie utrpení jsou svědectvím přítomnosti Ježíšova kříže v těle sv.Pavla, jsou to jeho stigmata. Nespasí obřezání: stigmata jsou důsledkem jeho křtu, důkazem jeho umírání s Ježíšem den po dni, bezpečné znamení toho, že je novým stvořením (srov Gal 6, 15). Pavel aplikací slova stigmata ostatně naznačuje antický zvyk vpálit do kůže otroka znamení jeho majitele. Otrok tak byl ?stigmatizován? jako vlastnictví jeho pána a stál pod jeho ochranou. Znamení kříže, vepsané do dlouhých utrpení na Pavlově kůži, je jeho chloubou. Opravňuje ho jako pravého Ježíšova služebníka, chráněného láskou Pána.

Drazí přátelé, František z Asisi nám dnes znovu předává tato slova Pavla, silou svého svědectví. Od té doby, kdy mu dá tvář malomocných, milovaných pro Boží lásku, vytušit nějakým způsobem tajemství ?kenosis? (srov. Fil 2,7), zmaření sama sebe, že se Bůh v těle Syna člověka snížil, od té doby, kdy mu pak hlas Ukřižovaného v San Damiano vložil do srdce program jeho života: ?Jdi Františku, oprav můj dům,? jeho cesta byla jediným každodenním úsilím ztotožnit se s Kristem. Zamiloval se do Krista. Rány Ukřižovaného zranily jeho srdce, dříve než poznamenanly jeho tělo na La Verna. Mohl opravdu říkat se sv. Pavlem: ?Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.?

A pojďme do evangelijního srdce dnešního Božího slova. Sám Ježíš nám, v právě čteném úryvku z Lukášova evangelia, vysvětluje dynamismus ryzí konverze a ukazuje nám vzor ženy hříšnice vykoupené láskou. Musí se uznat, že tato žena se tolik odvážila. Její způsob, jak se postavila před Ježíše, smáčejíc slzami jeho nohy a utírajíc je svými vlasy, líbajíc je a kropíc je voňavým olejem, byl skutek, který by pohoršoval toho, kdo jako osoby jeho postavení, hleděl nemilosrdným pohledem soudce. Naopak ohromuje něžnost s jakou Ježíš jedná s touto ženou, tolik zneužívanou a všemi odsuzovanou. Ona konečně našla v Ježíšovi čisté oko, srdce schopné milovat aniž by zneužívalo. Ona přijímá v pohledu a srdci Ježíše zjevení Boha-Lásky.

Aby se předešlo nedorozumění, je třeba poznamenat, že Ježíšovo milosrdenství se nevyjadřuje tím, že by dalo do závorek mravní zákon. Pro Ježíše je dobro dobrem a zlo zlem. Milosrdenství nemění rozlišující znaky hříchu, nýbrž ho spaluje ohněm lásky. Tento očistný a uzdravující účinek se uskutečňuje, jestliže člověk odpovídá na lásku, která zahrnuje Boží zákon, upřímnou lítost a předsevzetí vést nový život. Hříšnici z evangelia je mnoho odpuštěno, protože mnoho milovala. V Ježíšovi nám Bůh přichází darovat lásku a žádat od nás lásku.

Co byl, moji drazí bratři a sestry, život obráceného Františka, ne-li velký úkon lásky? Odhalují to jeho ohnivé modlitby, bohaté na kontemplaci a chvály, jeho něžné objetí Božského Dítěte v Grecciu, jeho kontemplace utrpení na hoře La Verna, jeho život podle formy svatého evangelia, jeho volba chudoby a jeho hledání Krista ve tváři chudých.

Toto je jeho obrácení ke Kristu, až k touze přeměnit se v Něho a stát se jeho dokonalým obrazem, což vysvětluje jeho typický způsob života, pro který se nám jeví tak aktuální také vzhledem k velkým tématům naší doby, jako je hledání pokoje, chránění přírody, podporování dialogu mezi všemi lidmi. František byl pravým mistrem v těchto věcech. Ale je jím, protože vychází z Krista. Vždyť Kristus je náš pokoj (srov Ef 2, 14). Kristus je samým principem vesmíru, protože všechno povstalo skrze Něho (srov Jan 1,3). Kristus je božská pravda, věčný ?Logos? v němž každý ?dia logos? v čase nachází svůj poslední základ. František hluboce ztělesňuje tuto kristologickou pravdu, která je u kořenů lidské existence, vesmíru, dějin.

Nesmíme v dnešním kontextu zapomínat na inciativu mého předchůdce, svaté paměti Jana Pavla II., který chtěl shromáždit v roce 1986 představitele křesťanských náboženství a různých vyznání světa k setkání v modlitbě za mír. Byla to prorocká intuice a chvíle milosti, jak jsem zdůraznil ve své dopisu biskupovi tohoto města u příležitosti 20.výročí oné události. Volba slavit ono setkání v Assisi byla navržena právě svědectvím Františka, jako člověka pokoje, na kterého hledí se sympatií také jiné kulturní a náboženské pozice. Zároveň světlo ?Chudáčka? na tuto inciativu byla záruka křesťanské ryzosti, neboť jeho život a jeho poselství viditelně spočívá na volbě Krista, aby se předem odmítlo jakékoliv pokušení náboženského indiferentismu, který by neměl nic společného s autentickým mezináboženským dialogem. ?Duch Assisi?, který se od té události šíří po světě, se staví proti duchu násilí, zneužívání náboženství jako záminky pro násilí. Assisi nám říká, že věrnost vlastnímu náboženskému přesvědčení, především věrnost Kristu, ukřižovanému a vzkříšeném se nevyjadřuje násilím a nesnášenlivostí, nýbrž upřímným respektem vůči druhému v dialogu, v hlásání, které se odvolává na svobodu, na rozum, na zasazování se o mír a smíření. Nemohl by to být evangelijní postoj, ani františkánský, kdyby se nedokázalo spojovat přijetí, dialog a respekt ke všem s jistotou víry, kterou každý křesťan, jako světec z Assisi, musí pěstovat, hlásat Krista jako cestu, pravdu a život člověka (srov. Jan 14,6), jediného Spasitele světa.

Františku z Assisi, vypros této místní církvi, církvím v Umbrii a celé církvi, která je v Itálii, jejíž jsi spolu se svatou Kateřinou Sienskou patronem a tolika církví ve světě, kteří si Tě připomínají, milost autentického a plného obrácení ke Kristově lásce.

Přeložil Josef Koláček.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.