18.7.2003 

16. neděle v mezidobí/B

?Člověk není tvor samotářský, ale společenský,? píše sv. Bazil. Je to výrok, který převzal od řeckých filosofů. Ale on sám měl zvláštní důvod, proč ho tolik zdůrazňoval. Navštívil osobně egyptské mnichy. Věděl, že je mezi nimi mnoho světců, ale ne všichni. Samotáři se stávají podivíny. Napsal tedy polemickou stať proti tomuto způsobu života a uvedl mnoho důvodů. Nikdo si nestačí sám. Oblékáme se do šatů, které udělali jiní, jíme plody, které náš bližní vypěstoval. Je tu neustálá výměna práce. I duchovní hodnoty se prožívají spolu s jinými, jakousi výměnou darů v mystickém těle Kristově.

To však neznamená, že musíme stále být s jinými, rozhodně pak nepatří ke společenské povaze člověka stálé mluvení a diskutování. Hluk a křik opravdovému lidskému styku víc škodí než pomáhá. Máme-li si vyměňovat duchovní hodnoty, musíme je napřed mít. Mnoho z nich pak se nezíská jinak, než v klidu a osamocení. Jakýsi druh pouště, záliba k samotě tedy patří k životu každého člověka. Musí si tedy umět najít okamžiky, kdy je sám. Hluboké povahy se obyčejně poznají podle toho, že tyto okamžiky vyhledávají a milují. Všechno má ovšem svou míru. Míru samoty mám určí okolnosti, vnitřní potřeba, zvláštní Boží povolání. V době, kdy se hodnotí jenom shon a vnější činnost, volá často Bůh některé lidi k úplné samotě a mlčení. Jsou živým znamením pro ostatní: ?Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale zmaří svůj život (Mt 16, 26)??

?Pojďte někam na osamělé místo,? řekl Ježíš učedníkům. Tisíce a tisíce mnichů a řeholnic v dějinách církve uposlechly tuto výzvu. Slovo mnich pochází z řeckého slova monachos, což znamená osamělý, poustevník. Nad branami kartuziánských klášterů bývá nápis: ?Blažená samota, sama jediná je blaženost.? A přece máme v češtině dva výrazy, jejichž odstín se značně liší: ?samota? a ?osamocení?. Člověk je společenský tvor. Jeho osoba se vyvíjí jenom ve vztahu k druhým. Má rád jiné a čeká, že ho budou mít rádi i druzí. Proč tedy hledali a hledají zbožní lidé samotu? Odpověď na tu otázku je celkem snadná: Aby se cítili blízko někoho druhého, se kterým si v hluku ostatních nemohou upřímně pohovořit. I dva zamilovaní vyhledávají osamělá místa, ale nejsou osamoceni. Tím víc to prožívají ti, kdo milují Boha. Charlesu Foucauldovi se omlouval někdo, že ho nechal dlouho čekat o samotě. Odpověděl prostě: ?Já nejsem nikdy sám!? Uměl se modlit.

Namítneme však: Někteří se uchýlí do samoty z důvodů profánních, aby si odpočinuli. Je to špatné? Zahřátý motor v autě necháváme vychladnout. Ušlé nohy natáhneme pohodlně, aby se svaly uvolnily. I náš nervový systém se potřebuje načas osvobodit od mnoha dojmů, od rozptylování pozornosti na mnoho věcí. A přece zjišťují psychologové, že je mnoho lidí, kteří si doopravdy odpočinout nedovedou. Řeknou jim: ?Zůstaňte doma a klidně si sedněte!? Nepřijmou to, protože vědí ze zkušenosti, že by se jim hlava zavalila tolika starostmi, na které hledí zapomenout. Dva jsou na vycházku do hor. Jeden se vrátí osvěžený, druhý unavený, a to nejen fyzicky, ale i duševně. Nevnímal totiž tuze hory, ale myslel na zkoušku, která ho čeká. Jeden psycholog radil takovým lidem: ?Sedněte si k moři a snažte se alespoň půl hodiny nevnímat nic jiného než moře. Uvidíte, jak se vnitřně očistíte!? Křesťané, kteří rádi vyhledávají samotu, umějí v ní vidět jenom moře Božího milosrdenství, a proto si dovedou odpočinout. Ale brzy nato pospíchají, aby pomohli těm, s kterými mají soucit.

V přírodě je boj o život. Silnější vítězí nad slabším a ničí ho. Rostliny se přerůstají, zvířata se požírají. Říká se, že lidé nejsou lepší, naopak, že vedou boj o život brutálněji, hrubšími a rafinovanějšími prostředky. ?Buď budeš kladivem nebo kovadlinou,? tvrdí jedno německé rčení. To znamená: buď budeš bít druhé nebo oni budou bít tebe. Příklady tohoto postoje vidíme na každém kroku. A přece se stále potkáváme s opačnou zkušeností. Opilý upadl. Dobře mu tak! Zaslouží si to. Ale přece normální člověk jde, podá mu ruku a pomůže mu vstát. Proč? Má s ním soucit. Slovo soucit má pěkný původ. Je to cit, ale je to cit společný. Cítím bolest, nehodu druhého, jako by to byla moje vlastní. Podle Solovjova je tento soucit prvním projevem náboženského života, je to napodobení Boha, který má takový soucit s námi, že i vlastního Syna za nás vydal (srov. Jan 3, 16). Tento soucit přiměl mnoho těch, kdo šli do samoty žít s Bohem, aby se vrátili mezi lidi a pro ně pracovali.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.