Portomarín, bašta rytířských řádů

22.8.2006 

Milí posluchači, zdravím vás z Portomarín, z města, které kdysi bylo hlavní baštou všech tří hlavních rytířských řádů, pečujících o poutníky do Santiaga: Rytířů sv. Jakuba, Templářů a řádu sv. Jana Jeruzalémského neboli maltézských rytířů. Starý Portomarín bohužel téměř úplně zmizel. V padesátých letech na řece Miño postavili totiž přehradu a řada památných míst zmizela pod vodou. Z městečka připomínaného už v 10. stol, které mělo ve 12. stol. už dva poutnické špitály se zachoval jen románský opevněný kostel sv. Mikuláše ? někdejší sídlo maltézských rytířů ? a to jen proto, že ho kámen po kameni rozebrali a přenesli na nové místo.

Do města jsme přišli po vysokém betonovém mostě nad přehradou až v pozdním odpoledni. Ne proto, že bychom si naplánovali ambiciózní čtyřicetikilometrovou trasu sami, ale prostě proto, že dřív nebylo nikde místo.

Je úterý ? a církev se modlí bolestná tajemství růžence ? a i my jsme se k nim přidali, na cestách lemovaných mohutnými kmeny kaštanů, v jejichž dutinách ještě zní ?ave? dávných poutníků, a světle zelené chumáče plodů spadnou na zem až za měsíc a jiní poutníci je budou péct na roštech, které tu občas najdete na odpočívadlech za vesnicí.

Ráno jsme se vzbudili do husté mlhy. V klášteře v Samoz je přesně stanovený řád. V šest hodin ráno rozsvítí světlo a do sedmi musí být všichni poutníci venku. Když vezmete v úvahu, že v jediné klenuté místnosti spí přes stovku poutníků, jde myslím bez nadsázky o jeden ze zázraků svatého Jakuba. Umývadla jsou tam totiž jen 4 a stejně tolik je záchodů ? přesto, když jsme asi v 6.45 vycházeli, byli jsme mezi posledními a nikde fronta nebyla.

K včerejší prohlídce kláštera zakončené nešporami požehnání poutníků a mší svatou ? musím dodat, že všechno nepohodlí, které ostatně k pouti taky trochu patří ? vyvažoval velmi milý muž, kdo ví snad také benediktýn a nebo snad bývalý poutník, který si nás zapisoval a pak i prováděl po klášteře. Nejen, že každého vítal úsměvem ? a už to je dost pro nás cizince na cestě ? ale pak dokázal vyložit velmi prostě všechny podstatné rysy benediktinské spirituality na prohlídce kláštera. A při nešporách jsme zjistili, že si také pečlivě zaznamenal jména nejvyčerpanějších nebo právě nějak trpících spolupoutníků a přednesl je jmenovitě při přímluvách.

Byl mezi nimi také Michal, jeden z našich nových přátel, irský seminarista, který už šestý den zápasí se svým ?bratrem oslem? ? tělem nezvyklým na poutnické námahy.

Potkali jsme ho dneska ráno, v mlze husté jako na nábřeží Temže. Stále se usmívá a tvrdí, že se všechno zlepšuje. Husté mléko mlhy se rozptýlilo až po poledni ? moc nás to nevzrušilo, viděli jsme ho o den dřív ze strání pod O Cebreirem, na cestě do údolí. V podkrkonoší se říká, že 11 hod. rozhodne. Tady jsme o pěkný kus na západ, takže půl jedné je tak akorát.

Cesta vedla mezi ohradami vyskládanými z kamenů, někde na plocho a jinde z velkých lámaných kusů, připomínajících náhrobky židovských hřbitovů. Čím víc scházíme do údolí, mění se také podoba usedlostí. Zatímco v horách byla u každých tří stavení kaplička nebo kostelík, mezi úrodnějšími loukami najdete už jen ceduli, do které farnosti se tam patří.

S podivem je také to, že na 12-ti km trase obydlenou krajinou mezi pastvinami, snad částečně opuštěnými, kde po dobytku zbyly jen prázdné ohrady nenajdete ani jeden dům, kde by pomysleli na poutníky. Na posledních 100 km, které nás dělí od Santiaga, jich znatelně přibylo. Právě poslední stovka je totiž podmínkou k získání Compostelány, diplomu o absolvování pouti. Snad je tomu tak proto, že zdejší zemědělci žijí z dotací EU a radši zasadí do krásného kamenného domu plastové okno a před něj postaví luxusní auťák ? ale to už jsou jiné, smutnější historie? Do Santiaga nám teď zbývá asi 90 km. Pěkně vás všechny zdravím z Portomarín.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.