Rádio Vaticana

Na přelomu roku prosme o dar víry

31.12.2006

Homilie Benedikta XVI. při nešporách 31.prosince

Páni kardinálové,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Ctěné autority,
Drazí bratři a sestry!

Shromáždili jsme se ve Vatikánské bazilice, abychom na závěr roku vzdávali díky Pánu společným zpěvem Te Deum. Srdečně děkuji vám všem, kteří jste se se mnou chtěli spojit při této významné příležitosti. Zdravím nejprve pany kardinály, ctihodné bratry v biskupské a kněžské službě, řeholníky a řeholnice, zasvěcené osoby a věřící laiky, kteří reprezentují celou Římskou církevní komunitu. Zdravím zvláště primátora města Říma a další přítomné autority. V tento večer 31.prosince se protínají dvě různé perspektivy: jedna se pojí s koncem občanského roku, druhá se slavností Matky Boží, Panny Marie, kterou se končí oktáva Narození Páně. První událost je společná všem, druhá je vlastní věřícím. Jejich protnutí uděluje těmto nešporám jedinečný charakter s výjimečnou duchovní atmosférou, která vybízí k reflexi.

První, velmi sugestivní téma, souvisí s dimenzí času. V posledních hodinách každého solárního roku jsme svědky určitých opakovaných světských ?ritů?, které jsou v soudobém kontextu proniknuty převážně zábavou, prožívanou nezřídka jako únik z reality, jako exorcizace jejích negativních aspektů a naklánění si vrtkavé štěstěny. Jak odlišný musí být postoj křesťanského společenství! Církev je povolána prožívat tyto hodiny s pocity Panny Marie. Je spolu s Ní zvána nazírat dítě Ježíše, nové Slunce, vycházející na horizontu lidstva, a potěšena jeho světlem snaží se představit mu ?radost i naděje, smutek i úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí? (2. vatikánský koncil, Gaudium et spes,1).

Střetávají se tu dvě odlišná hodnocení dimenze ?času?: jedna kvantitativní a druhá kvalitativní. Z jedné strany solární cyklus se svými rytmy; z druhé ta, kterou svatý Pavel nazývá ?plnost času? (Gal 4,4), tj. vrcholný moment dějin světa a lidského rodu, kdy se na svět narodil Syn Boží. Čas příslibů se naplnil, a Mariino těhotenství se nachýlilo k závěru, ?země ? jak praví Žalm ? vydala plod? (Ž 66,7). Příchod Mesiáše, předpověděný proroky je kvalitativně nejvýznamnější událostí celých dějin, do níž se sbíhá celý jejich smysl a plnost. Boží rozhodnutí nejsou podmíněna historicko-politickými souřadnicemi, ale je to naopak událost Vtělení, která ?naplňuje? dějiny smyslem a významem. Toto můžeme my, kteří přicházíme dva tisíce let po té, potvrdit takříkajíc a posteriori, poněvadž známe Ježíšovy osudy až do jeho smrti a vzkříšení. Jsme zároveň svědky jeho slávy a jeho pokory, nezměrné hodnoty jeho příchodu a nekonečného respektu Boha k nám lidem a k našim dějinám. On nenaplnil čas tak, že by se do něho vložil zvenčí, nýbrž ?zevnitř? tím, že se stal maličkým seménkem a přivádí tak lidstvo k jeho plné zralosti. Tento Boží styl potřebuje čas dlouhých příprav, aby dospěl od Abrama k Ježíši Kristu, a aby dějiny po Mesiášově příchodu neskončily, ale pokračovaly ve svém zdánlivě stejném průběhu, ve skutečnosti však navštívené Bohem a nasměrované ke druhému a definitivnímu příchodu Páně na konci času. Můžeme říci, že reálným symbolem toho všeho je svátost Mariina Mateřství, které je událostí zároveň lidskou i božskou.

V Listě Galaťanům, který jsme před chvílí slyšeli, svatý Pavel praví: ?Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy? (Gal 4,4). Origenes to komentuje: ?Dobře si všimni, že neříká: narozen skrze ženu, nýbrž narozen ze ženy? (Komentář k listu Galaťanům, PG 14, 1298). Tento bystrý postřeh velkého církevního exegety a spisovatele je důležitý: kdyby se totiž Syn Boží narodil pouze ?skrze? ženu, nepřijal by reálně naše lidství, což se právě stalo tím, že přijal tělo ?ze? ženy. Mariino Mateřství je tedy pravé a plně lidské. Ve výrazu ?Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy?, je kondenzována základní pravda o Ježíšovi jako božské Osobě, která plně přijala naši lidskou přirozenost. On je Synem Božím, je zrozen z Něho a současně je synem ženy, Marie. Přichází z ní. Je z Boha a z Marie. Proto se Ježíšova Matka může nazývat Matkou Boží. Tento titul, který zní v řečtině Theotókos, se poprvé objevuje právě v okolí egyptské Alexandrie, kde v první polovině třetího století žil právě Origenes. Byl však dogmaticky definován teprve dvě století poté, roku 431 na koncilu v Efezu, ve městě, které jsem měl to potěšení před měsícem navštívit během své apoštolské cesty do Turecka. Nemohu při vzpomínce na tuto nezapomenutelnou návštěvu nevyjádřit svou synovskou vděčnost svaté Matce Boží za zvláštní ochranu, které se mi v těchto milostivých dnech dostalo.

Theotókos, Matka Boží: pokaždé když recitujeme Ave Maria, obracíme se k Panně tímto jménem s prosbou ?za nás hříšné?. Na konci roku cítíme potřebu obzvláště vzývat mateřskou přímluvu Nejsvětější Panny za město Řím, Itálii, za Evropu a za celý svět. Jí, která je Matkou vtěleného Milosrdenství, svěřujeme zejména situace, v nichž může pouze milost Pánova zjednat pokoj, útěchu a spravedlnost. ?U Boha není nic nemožného? (Lk 1,37), slyšela Nejsvětější Panna od Anděla, který jí zvěstoval její božské mateřství. Maria uvěřila a proto je blahoslavená (srv. Lk 1,45). To co je člověku nemožné, stává se možné tomu, kdo věří (srv. Mk 9,23). Proto na závěr roku 2006 a na začátku roku 2007 prosme Matku Boží, aby nám vymohla dar zralé víry: víry, kterou bychom se chtěli připodobnit pokud možno té její víře, která je průzračná, opravdová, pokorná, a zároveň odvážná a proniknutá nadějí a nadšením pro Boží království, víře zbavené vší fatálnosti a cele připravené spolupracovat v plné a radostné poslušnosti k božské vůli, v absolutní jistotě, že Bůh nechce nic jiného než lásku a život vždy a pro všechny.

Dopřej nám, ó Maria, autentickou a čirou víru. Buď vždy chválena a blahoslavena, svatá Matko Boží! Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV