Rádio Vaticana

Zjevení apoštolům (Lk 24, 35-48)

2.5.2003

Divíme se tomu, že by oslavené tělo mělo hlad

Jako chlapci jsme hrávali hru, které jsme říkali ?vyvolávání duchů?. Když to slyšeli rodiče, vyděsili se, ale zbytečně. Byl to docela nevinný druh hry na schovávanou. Ale proč u nás dostal tak tajemné jméno? Bylo to shodou okolností. Byl v naší ulici dům, kde se scházívali spiritisté. Dělali to potají. Nám dětem se zakazovalo k tomu domu přibližovat večer, protože tam vyvolávají duchy. My jsme si ovšem těžko dovedli představit, oč jde. Ale našli jsme si náhradu ve hře na schovávanou. Tenkrát byli spiritisté ještě zvláštností. Dnes se v některých zemích značně rozmohli. Ale zdá se, že se přesto většina lidí těch sedánek hrozí.

Proč mají lidé všeobecně strach z ?duchů?, i kdyby šlo o ducha osoby, kterou jsme znali a která nám byla milá? Odpověď není těžká. Někdo mezi námi žil, patřil k našemu životu. Ale už odešel. Nepatří mezi nás. To, čemu se říká ?jeho duch?, už není skutečnost z tohoto světa. V představě národů se duchové pohybují v lesích, v bažinách, v začarovaných zámcích. A všem se připisuje zlá vůle přetáhnout živé do této říše stínů a smrti. Kristus vzkříšený chce, aby se ho dotýkali a něco před apoštoly sní. Divíme se tomu, že by oslavené tělo mělo hlad. Ale o to tu nejde. Ježíš považuje za nutné přesvědčit apoštoly, že je jeho vzkříšení skutečný návrat do života, do jeho skutečnosti, do vztahů, které byly smrtí přervané. Neláká tedy apoštoly do říše mrtvých, jak je tomu v pověrách, ale ukazuje jim, že království smrti přemohl.

Apoštolové skutečně považovali za hlavní téma svých prvních kázání vydat svědectví o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Čteme to v kázání sv. Petra v Jeruzalémě v den seslání Ducha svatého. ?Ježíše Bůh vzkřísil a my jsme toho svědky (Sk 2, 32).? Řecké slovo pro svědka je martyros, polatinštěné martyr. To však v křesťanském slovníku začíná označovat mučedníka. Jak vysvětlíme tuto změnu významu? Křesťané mučedníci dobrovolně podstoupili smrt pro Krista. Nesprávně bychom říkali pro ideál. To by znamenalo, že považují zásady za důležitější než život sám. Nikdo nemůže životem pohrdat, byla by to sebevražda. Ať už jsou její motivy víc nebo méně vznešené, je problematická. Křesťané mučedníci umírali pro Krista, a tím dosvědčovali svou víru, že tou smrtí život neničí, že věří v jeho věčný návrat na obnovenou zemi.

Apoštolové dosvědčovali tedy před celým světem, že Ježíš vstal z mrtvých, že žije. Mohli ovšem na každém kroku slyšet otázku: ?Kde tedy je, kde žije?? Nevíme, co říkali v jednotlivých případech, ale celá kniha Skutků apoštolských je odpovědí, která se čte na všech stránkách a dala by se formulovat takto: ?Žije v nás, protože nám poslal svého Ducha.? Ten dostal v Krédu přívlastek oživující, který dává život. Kristus vstal z mrtvých, protože je jedno s Otcem i Duchem svatým. Křesťané dostávají téhož Ducha, aby je spojil s Kristem a Otcem. Mají tedy i oni v sobě už záruku, že je smrt nepřemůže, že i oni vstanou z mrtvých. Slovo ?duch? souvisí s výrazem ?dech?. Žije ten, kdo dýchá. Duch svatý je jakoby ?dech? samého Boha. O duších pohádek a pověr se tvrdí, že přetahují člověka do říše smrti. Duch Boží nás naopak uvádí do života, abychom i my byli ?vyzbrojeni mocí z výsosti?.

Tomáš Špidlík