22.12.2006 

Po adventním kázání, které se konalo v kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater, se všichni jeho účastnici sešli znovu, tentokrát v nedalekém Klementinském sále na tradičním setkání Svatého otce a všech jeho nejbližších spolupracovníků z římské kurie za účelem vzájemné výměny vánočních přání. Na začátku pozdravil Kristova náměstka jménem všech kard. Angelo Sodano, děkan kardinálského sboru.

Benedikt XVI. se pak ujal slova a ve své obsáhlé promluvě podal působivou bilanci uplynulého roku. Připomněl své letošní čtyři apoštolské cesty, zdůraznil potřebu dialogu mezi vírou a rozumem, potvrdil ústřední postavení rodiny založené na sňatku muže a ženy, zastavil se u hodnoty kněžského celibátu a vyjádřil obavy o unavenou Evropu, která zapomíná na Boha a nechce mít děti.

Hlavní myšlenka Benedikta XVI. patřila těm, kteří trpí v důsledku válek, a v širším smyslu také ?hrozbě střetu kultur a náboženství?. To je nebezpečí, které ?hrozí dané chvíli našich dějin?.

?Pokoj na zemi nelze nalézt bez smíření s Bohem, bez harmonie mezi nebem a zemí. Tato souvislost tématu Bůh s tématem pokoje byla určujícím aspektem čtyř apoštolských cest letošního roku, ke kterým bych se chtěl vrátit.?

My lidé - konstatuje papež ? bychom chtěli, aby Kristus odstranil jednou provždy všechny války, zničil zbraně a nastolil univerzální mír. Musíme se však naučit ? pokračuje ? že mír nemůže být stanoven výhradně zvnějšku? a že ?pokus zavést jej násilím vede jen ke stále novému násilí?. Musíme se proto naučit - vybízí Svatý otec ? tak jak to říkal anděl v Betlémě, že ?mír se rodí otevřením našeho srdce Bohu?. Benedikt XVI. se pak s odkazem na svou přednášku v Řeznu obrací v modlitbě s prosbou k Pánu, ?aby rozumnost míru zvítězila nad nerozumností násilí?.

?Je stále více zřejmé, jak naléhavě má svět zapotřebí dialogu víry a rozumu. ? Víra v onoho Boha, který je osobně Tvůrčím rozumem světa, musí být nově přijata vědou jako šance a pozvání. Z druhé strany musí tato víra znovu uznat své vnitřní rozpětí a svou vlastní rozumnost. Rozum potřebuje Logos, který je na počátku a je naším světlem; víra potřebuje mluvit s novověkým rozumem, aby si uvědomila vlastní velikost a dostála tak vlastní odpovědnosti. Toto jsem chtěl ozřejmit svou přednáškou v Řeznu. Je to otázka, která zdaleka není jen akademické povahy, ale jde v ní o budoucnost nás všech.?

Papež pak podotýká, že mezi-náboženský dialog měl v řezenské přednášce pouze okrajový význam a to z dvojího hlediska. ?Sekularizovaný rozum ? říká Benedikt XVI. ? není s to navázat pravý dialog s náboženstvími a pokud zůstane uzavřen na otázku po Bohu, povede to ke střetnutí kultur.? Potom Benedikt XVI. přešel ke své cestě do Turecka a zdůraznil, že ?náboženství se musejí setkat ve společném úkolu nasadit se do služeb pravdy a tedy do služeb člověka?. Na téma dialogu s islámem, který je třeba zintenzivňovat, pak Svatý otec, podotýká, že je třeba si uvědomit, že ?muslimský svět stojí dnes s velkou naléhavostí před úkolem velmi podobným tomu, před který byli postaveni křesťané v době osvícenství. Z jedné strany musí čelit diktatuře pozitivistického rozumu, který vylučuje Boha z života společnosti a z veřejného zřízení, čímž zbavuje člověka jeho specifických určujících kritérií. Z druhé strany je nutné, aby přijal pravé výdobytky osvícenství: práva člověka a zejména svobodu víry a jejích projevů, v nichž dohlédne podstatné prvky autenticity náboženství.?

Obsahem dialogu mezi křesťany a muslimy, pokračuje Benedikt XVI., ?bude v této době zejména vzájemné setkání v tomto úsilí o nalezení spravedlivých řešení?. Papež pak znovu utvrzuje křesťany, aby ?čelili násilí a usilovali o soulad mezi vírou a rozumem, mezi rozumem a svobodou?. Připomíná potom svou historickou návštěvu v Auschwitz-Birkenau na ?místě toho nejkrutějšího barbarství?.

?Velikou útěchou pro mne bylo, když jsem spatřil na nebi duhu ve chvíli, kdy jsem tváří v tvář hrůze onoho místa a v postoji Joba, který volá k Bohu a je otřesen jeho zdánlivou absencí, zároveň pocítil jistotu, že On i když mlčí nepřestává být a zůstává s námi. Tato duha byla jakousi božskou odpovědí: Ano, Já jsem. Byla to slova zaslíbení, Smlouvy, pronesená Bohem po potopě, a platí dodnes.?

Benedikt XVI. pak v souvislosti s cestou do španělské Valencie na Setkání katolických rodin řekl:
?Před těmito rodinami s jejich dětmi, před těmito rodinami, v nichž si generace podávají ruce a budoucnost se stává přítomností, prostoupil mou duší problém Evropy, která zdánlivě jakoby už nechtěla mít děti. Cizinci se tato Evropa může jevit jako unavená, ba dokonce se zdá, že má v úmyslu rozejít se se svými dějinami.?

Hlavním problémem ? poznamenává Benedikt XVI. ? je však to, že ?člověk dnes trpí nejistotou ohledem své budoucnosti a ptá se, zda je správné ?někoho do této nejisté budoucnosti posílat?. Pokud si však znovu neosvojíme základy života ? uzavírá papež ? bude stále méně možné svěřovat druhým dar života i poslání do neznámé budoucnosti?.

Benedikt XVI. se pak zastavil i u otázky zhoubných teorií, které odnímají člověku jakýkoli odkaz na jeho mužství či ženství. Relativizují tak rozdíl mezi pohlavími a dělají jakoby pohlaví bylo pouze biologickým faktem a člověk ? svým intelektem a vůlí ? jakoby mohl autonomně rozhodovat o tom, kým je.

?Je v tom určité pohrdání tělesností, z něhož vyplývá, že člověk tím, že se chce emancipovat od svého těla ? od své biologické sféry ? ničí sebe samého. Pokud se řekne, že Církev by se do těchto záležitostí neměla plést, pak můžeme jen odpovědět: nezajímáme se snad o člověka? Věřící na základě velké kultury svojí víry snad nemají právo vyslovit se k tomu všemu? Není to spíše jejich ? naše ? povinnost pozvednout hlas na obranu člověka, onoho tvora, který je právě v nerozlučné jednotě těla a duše, obrazem Božím? Cesta do Valencie se pro mne stala cestou hledání toho, co znamená být člověkem.?

Svatý otec pak zmínil také otázku kněžského celibátu a připomněl, že tato disciplina sahá do doby blízké Apoštolům.
?Důvody pouze pragmatické, odkazující na větší disponibilitu, nestačí: takováto větší možnost disponovat časem by se snadno mohla stát i formou sobectví, který tak ušetří oběti a námahy, které jsou žádány a snášeny těmi, kteří uzavřeli manželství, a který by mohl vést k duchovnímu vyprázdnění a tvrdosti srdce. Pravý základ celibátu je teocentrický. Nemůže znamenat zřeknutí se lásky, ale musí spočívat v ochotě nechat se unést vášní pro Boha, a naučit se díky intimnímu přebývání s Ním sloužit také lidem.?

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.