9.12.2006
Benedikt XVI. dnes přijal na audienci ve Vatikáně účastníky Národního studijního kongresu italské katolické jednoty právníků, kteří se zabývali tématem Laicita a laicity, nová témata a nové problémy. Benedikt XVI. se ve své poměrně obsáhlé promluvě zabýval historií a proměnami pojmu laicita, laickost, který představuje jeden ze stavebních kamenů novodobého pojetí státního práva.
?Abychom pochopili autentický význam pojmu laicita a vysvětlili jeho dnešní odstíny, je zapotřebí vzít do úvahy historický vývoj, kterým tento pojem prošel. Pojem laicita, který vznikl jako prosté označení stavu věřícího křesťana, který nepatří do kněžského ani řeholního stavu, dostal během středověku význam označující opozici mezi mocí státní a církevní; v moderních dobách pak nabral význam požadující vyloučení náboženství a jeho symbolů z veřejného života prostřednictvím jejich omezení na privátní sektor a individuální svědomí. Došlo tak nakonec k tomu, že termínu laicita byl přisouzen ideologický akcent, protiřečící smyslu, který měl na začátku.?
?Laicita je totiž dnes obvykle chápána jako úplná odluka Státu od Církve, která by tak neměla žádný nárok vyjadřovat se k problematice týkající se života a jednání občanů; laicita by tak měla obsahovat dokonce vyloučení náboženských symbolů z veřejných míst, určených k výkonu funkcí vlastních politické obci, tj. z úřadů, škol, soudů, nemocnic, vězení, atd. Na základě tohoto pojetí laicity se dnes mluví o laickém myšlení, laické morálce, laické vědě a laické politice. Základem takovéhoto pojetí laicity je bezbožná vize života, myšlení a morálky: vize, v níž není místo pro Boha, pro Tajemství, které přesahuje čistý rozum, pro absolutní hodnotu mravního zákona, který vládne v každé době a v každé situaci. Pouze s vědomím toho všeho, lze měřit závažnost problémů spojených s termínem laicita, který se stal zřejmou charakteristikou post-modernity, zejména moderní demokracie.?
Benedikt XVI. pak řekl, že je úkolem všech věřících přispět k vytvoření zdravého pojetí laicity, která z jedné strany přizná Bohu, mravnímu zákonu a Církvi ?místo, které jim patří v individuálním i společenském životě člověka, a jednak zaručí a respektuje legitimní autonomii pozemských skutečností?, jak to formuloval 2.vatikánský koncil, přičemž ? jak precizuje Petrův nástupce ? ?jde o nezávislost na církevní sféře, ale nikoli o nezávislost na morálním řádu?.
?Církev proto nemůže indikovat, jaký politický a sociální řád je třeba upřednostnit, ale lid musí svobodně zvolit ty nejlepší a nejvhodnější způsoby, jak organizovat politický život. Každý přímý zásah Církve do této oblasti by byl nepřijtelným vměšováním. Z druhé strany pak zdravá laicita obnáší také to, že Stát nebude považovat náboženství za pouhé individuální cítění, které by bylo možno omezovat na privátní sféru. Naopak. Náboženství, organizovanému ve viditelné struktuře, jako je tomu v případě Církve, je třeba přiznat veřejnou společenskou přítomnost.?
Benedikt XVI. pak připomíná, že ?každému náboženskému vyznání (pokud neodporuje mravnímu řádu a není nebezpečné pro veřejný pořádek) musí být zaručen svobodný výkon duchovních, kulturních, výchovných a charitativních aktivit jeho kultu společenstvím věřících. Proto ? zdůrazňuje dále Benedikt XVI. ? ?nevraživost na každou formu politické a kulturní relevance náboženství, zvláště na přítomnost náboženských symbolů ve veřejných institucích, určitě není výrazem laicity, nýbrž její degenerace v laicismus. Stejně tak jako není znakem zdravé laicity, je-li křesťanskému společenství odmítáno právo vyslovovat se k morální problematice, která se dotýká svědomí všech lidských bytostí, zejména zákonodárců a právníků.
?Nejedná se totiž o nemístné vměšování Církve do zákonodárného procesu, který je vlastní a výlučnou sférou státu, ale o tvrzení a obhajobu velkých hodnot, které dávají smysl životu lidské osoby a propůjčují mu jeho důstojnost. Tyto hodnoty jsou nejprve lidské a pak křesťanské a právě jako takové nemohou nechat lhostejnou Církev, která má povinnost pevně hlásat pravdu o člověku a jeho údělu.?
?Je na nás křesťanech ukázat, že Bůh je láska a chce dobro a štěstí všech lidí. A naším úkolem je učinit srozumitelným, že mravní zákon, který nám On dal, a který se projevuje v nás hlasem svědomí, má za účel nás nikoli utiskovat, nýbrž osvobodit od zla a učinit šťastnými. Jde o to ukázat, že bez Boha je člověk ztracen a že vyloučit náboženství z života společnosti, zejména marginalizací křesťanství, ohrožuje samotné základy lidského soužití. Tyto základy jsou totiž nejprve mravního řádu a teprve potom řádu sociálního a politického.?
Řekl Benedikt XVI. účastníkům kongresu Italské katolické jednoty právníků.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.