29.11.2006
Benedikt XVI. k diplomatickému sboru v Ankaře 28.11.2006
Excelence,
dámy a pánové,
s velkou radostí zdravím vás, kteří jako velvyslanci plníte svoje vznešené poslání reprezentovat své země v Turecké republice a kteří jste vyjádřili ochotu setkat se s Petrovým nástupcem na této nunciatuře. Děkuji více-děkanovi vašeho sboru, panu velvyslanci z Libanonu, za jeho laskavá slova. Těší mne, že mohu potvrdit úctu, kterou Svatý stolec mnohokrát vyjádřil s ohledem na vaše vysoká poslání, která dnes dostávají stále více globální dimenzi. Vaše mise vás vede především k ochraně a prosazování legitimních zájmů vašich jednotlivých zemí, ale ?nevyhnutelná vzájemná propojenost, která dnes existuje mezi národy celého světa, vybízí všechny diplomaty být ve stále novém a původním duchu tvůrci porozumění mezi národy, mezinárodní bezpečnosti a míru mezi národy? (Jan Pavel II., Promluva k diplomatickému sboru, Mexiko, 29.6.1979).
Chtěl bych si zde spolu s vámi především připomenout nezapomenutelnou návštěvu mých dvou předchůdců v Turecku, papeže Pavla VI. v roce 1967 a papeže Jana Pavla II. v roce 1979. A stejně tak nelze nezmínit papeže Benedikta XV., neúnavného tvůrce pokoje během první světové války, a blahoslaveného Jana XXIII., papeže ?přítele Turků?, který byl apoštolským delegátem v Turecku a pak latinským vikářem v Istanbulu, a zanechal ve všech nezapomenutelný dojem pozorného pastýře, plného lásky, který velice toužil potkávat a poznávat turecký lid, jehož vítaným hostem byl. Proto jsem rád, že jsem dnes v Turecku hostem, který přišel jako přítel a jako apoštol dialogu a míru.
2.vatikánský koncil před více než 40 lety napsal, že ?Mír to neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády?, ale je ?plodem řádu, který jeho božský Zakladatel vložil do lidské společnosti a který mají uskutečňovat lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti? (Gaudium et spes, 78). Ve skutečnosti jsme se naučili, že pravý mír potřebuje spravedlnost, která odstraní ekonomické nerovnosti a politické nepořádky, které jsou v celé společnosti vždycky faktorem napětí a hrozeb. Nedávný rozmach terorismu a evoluce určitých regionálních konfliktů zase ozřejmil nezbytnost respektování rozhodnutí mezinárodních institucí a jejich přímou podporu opatřováním účinných prostředků zabraňujících konfliktům a vytvářením neutrálních zón mezi válčícími stranami za pomoci mírových sil. Stává se to, nicméně nedostačujícím, pokud se nedospěje k pravému dialogu a jednání o požadavcích dotyčných stran za účelem dosažení politicky přijatelných a trvalých řešení, respektujících osoby i národy. Myslím zejména na konflikt na Středním Východě, který pokračuje zneklidňujícím způsobem a doléhá na všechny mezinárodní vztahy nebezpečím eskalace periferních konfliktů a šířením teroristických akcí; vítám snahy četných států, které se dnes nasazují při obnově míru v Libanonu, a mezi nimiž je také Turecko. Znovu bych rád před vámi, ctěné velvyslankyně a velvyslanci, chtěl vyzvat mezinárodní společenství k bdělosti, aby se nezříkalo své zodpovědnosti vynakládat všechny své síly nutné k prosazení dialogu mezi všemi zúčastněnými stranami, neboť jedině dialog umožní zajistit respekt ke druhým při zachování legitimních zájmů, a odmítat používání násilí. Jak jsem napsal ve svém prvním Poselství ke světovému dni míru, ?Pravda míru vybízí všechny k tomu, aby usilovali o plodné a upřímné vztahy, a povzbuzuje k hledání způsobů odpouštění a smíření, jakož i poctivého jednání a zachovávání daného slova.? (1.leden 2006, č.6).
Turecko, které tvoří odedávna most mezi Východem a Západem, mezi asijským a evropským kontinentem, je křižovatkou kultur a náboženství. V minulém století mu bylo dáno stát se velkou moderní zemí tím, že si zvolilo světský režim, jednoznačně rozlišující občanskou společnost a náboženství, takže oběma zajišťuje autonomii v oblastech jejich působnosti při respektu k oběma. Skutečnost, že většina populace této země je muslimská, je důležitým prvkem v životě společnosti, a stát ji nemůže nebrat na vědomí. Turecká Ústava však uznává právo každého občana na svobodu kultu a svobodu svědomí. Je tedy úkolem občanských autorit v každé demokratické zemi důsledně všem věřícím tuto svobodu zaručit. Samozřejmě bych rád, aby věřící, ať už patří k jakékoli náboženské komunitě, pokračovali ve využívání těchto práv s jistotou, že náboženská svoboda je základním výrazem lidské svobody a že aktivní přítomnost náboženství ve společnosti je faktorem rozvoje a obohacením pro všechny. To jistě předpokládá, že náboženství nebudou usilovat o dosažení politické moci, poněvadž k tomu nejsou povolána a zejména absolutně odmítnou ospravedlňovat uplatňování násilí jakožto legitimního výrazu náboženské praxe. Zdravím v této souvislosti katolické společenství této země, které je početně nevelké, ale má velkou touhu podílet se co nejlépe na rozvoji země, zejména prostřednictvím výchovy mladých, budováním míru a harmonie mezi všemi občany.
Jak jsem nedávno připomněl ?absolutně potřebujeme autentický dialog mezi náboženstvími a kulturami, dialog schopný nám pomoci společně překonat všechna napětí v duchu plodného porozumění? (Promluva na setkání s velvyslanci muslimských zemí, Castel Gandolfo, 25.9.2006). Takovýto dialog musí umožnit různým náboženstvím lépe se poznat a vzájemně se respektovat za účelem služby těm nejvznešenějším aspiracím člověka, kterým je hledání Boha a štěstí. Rád bych během této své cesty do Turecka znovu vyjádřil svou úctu muslimům spolu s nabídkou k dalšímu společnému nasazení ve prospěch důstojnosti každé lidské bytosti a růstu společnosti, v níž osobní svoboda a pozornost ve vztahu k druhým dovolí žít každému díky vzájemnému respektu v pokoji a vyrovnanosti. Takto mohou náboženství společně čelit četným výzvám, s nimiž jsou naše společnosti v současnosti konfrontovány. Uznání pozitivní role, kterou plní náboženství v těle společnosti může a musí přivádět naše společnosti ke stále hlubšímu poznávání člověka a ke stále lepšímu respektování jeho důstojnosti tím, že jej postaví do středu politické, ekonomické, kulturní i sociální činnosti. Náš svět si musí stále více uvědomovat skutečnost, že všichni lidé jsou hluboce solidární a pobízet je k tomu, aby položili důraz na svoje vzájemné kulturní i historické rozdíly nikoli kvůli konfrontaci, ale kvůli vzájemnému respektování.
Církev, jak dobře víte, dostala od svého Zakladatatele duchovní poslání a nezamýšlí proto přímo zasahovat do politiky či ekonomiky. Nicméně, díky svému poslání a své dlouhé dějinné a kulturní zkušenosti, by ráda dala zaznít svému hlasu v koncertu národů, aby byla stále více ctěna základní důstojnost člověka a zejména těch nejslabších. Tváří v tvář nedávnému rozvoji fenoménu globalizace výměn, Svatý stolec očekává od mezinárodního společenství, že bude dále reorganizováno a stanoví si pravidla, která umožní lépe řídit ekonomické evoluce a trhy, např. podporou regionálních dohod mezi jednotlivými zeměmi. Dámy a pánové, vůbec nepochybuji, že vám při vašem diplomatickém poslání leží na srdci propojení zvláštních zájmů vašich zemí a nutnost vzájemného porozumění, a že tak můžete nezměrně posloužit všem.
Hlas Církve na diplomatické scéně je vždy charakterizován vůlí sloužit člověku, jak je obsažena v Evangeliu, a já bych nedostál této zásadní povinnosti, kdyby před vámi nepoukázal na nezbytnost klást lidskou důstojnost stále více do centra našich starostí. Mimořádný rozvoj věd a techniky, který svět doznal, spolu s jeho takřka okamžitými důsledky v lékařství, zemědělství a produkci potravin, ale stejně tak ve sdílení vědění, nemůže pokračovat bez účelu a orientace, neboť jde o narození člověka, jeho výchovu, způsob jeho života a práce, jeho stáří a jeho smrt. Je více než nezbytné znovu zařadit dnešní pokrok do kontinuity lidských dějin a řídit jej tedy podle plánu, který umožní, aby v nás rostlo lidství, a který kniha Geneze vyjádřila svým způsobem: ?Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!? (Gn 1,28). Dovolte mi nakonec, abych vzpomenul na první křesťanské komunity, které se rozvinuly v této zemi, a zejména na apoštola Pavla, který jich osobně několik založil, a citoval několik slov z jeho listu Galaťanům: ?Bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou?(5,13). Slibuji si od porozumění mezi národy, kterému vy odpovědně sloužíte, že bude přispívat stále více k růstu lidství člověka, stvořeného k obrazu Božímu. Takovýto ušlechtilý cíl vyžaduje spolupráci nás všech. A to je důvodem, proč katolická Církev míní posílit spolupráci s pravoslavnou Církví a já si upřímně přeji, aby k tomu moje nadcházející setkání s patriarchou Bartolomějem ve Fanaru účinně přispělo. Jak zdůraznil 2. vatikánský ekumenický koncil, Církev usiluje rovněž o spolupráci s věřícími a představiteli všech náboženství, zejména s muslimy, aby ?společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi? (Nostra aetate,3). Doufám, že v této perspektivě přinese moje cesta do Turecka četné plody.
Dámy a pánové velvyslanci, z celého srdce vyprošuji vám, vašim rodinám a vašim spolupracovníkům požehnání Nejvyššího.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.