29.11.2006 

Homilie Benedikta XVI. v Efezu

Drazí bratři a sestry,
V této eucharistické slavnosti chceme vzdát chválu Pánu za Mariino božské mateřství, tajemství, které tady v Efezu roku 431 bylo na ekumenickém koncilu slavnostně vyznáno a prohlášeno. Na toto místo, jedno z nejdražších míst křesťanského společenství, putovali moji ctění předchůdci, Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II., který přišel do této svatyně 30.listopadu 1979, těsně po prvním roce svého pontifikátu. Je tu však ještě další můj předchůdce, který v této zemi nebyl jako papež, ale jako papežský delegát v letech 1935 ? 1944, a jehož vzpomínka vyvolává stále velkou úctu a sympatie: blahoslavený Jan XXIII., Angelo Roncalli. Choval velkou úctu a obdiv k tureckému lidu a chtěl bych v této souvislosti připomenout jeden výrok, který čteme v jeho Deníku duše: ?Mám rád Turky, vážím si přirozených kvalit tohoto lidu, který má na cestě civilizace také připraveno svoje místo? (č.741). Bl. Jan XXIII. kromě toho zanechal Církvi a světu jako dar duchovní postoj křesťanského optimismu, založeného na hluboké víře a neustálém spojení s Bohem. Oživován tímto duchem, obracím se k tomuto národu a zejména k ?malému stádci? Kristovu, který v něm žije, abych jej povzbudil a vyjádřil mu náklonnost celé Církve. Co nejsrdečněji zdravím vás přítomné věřící Izmiru, Mesinu, Iskenderunu a Antakie a další z různých částí světa, jakož i ty, kteří se nemohli této bohoslužby účastnit, ale jsou s námi spojeni duchovně. Zdravím zvláště Mons.Ruggero Franceschini, arcibiskupa Izmiru, Mons. Giuseppe Bernardini, emeritního arcibiskupa Izmiru, Mons. Luigi Padovese, kněze a řeholnice. Díky za vaši přítomnost, za vaše svědectví a vaši službu Církvi v této požehnané zemi, kde křesťanské společenství ve svých počátcích zaznamenalo velký rozmach, jak dosvědčují i četné pouti, které se do Turecka konají.

Matka Boží ? Matka Církve
Slyšeli jsme úryvek z Janova evangelia, který nás zve k rozjímání okamžiku Vykoupení, když Maria, spojená se Synem v přinesené Oběti, rozšiřuje svoje mateřství na všechny lidi, a zejména na Ježíšovi učedníky. Privilegovaným svědkem této události je sám autor čtvrtého evangelia, Jan, jediný z apoštolů, který zůstal pod křížem spolu s Ježíšovou Matkou a dalšími ženami. Mariino mateřství, započaté jejím fiat v Nazaretu, se dovršuje pod křížem. Pokud je pravdou ? jak podotýká sv. Anselm ? že ?Maria svým fiat přijala všechny do svého lůna?, tak mateřské povolání a poslání Panny ve vztahu k věřícím v Krista, vstoupilo v platnost teprve tehdy, kdy jí Ježíš řekl: ?Hle, ženo, tvůj syn!? (J 19,26). Umírající Kristus při pohledu shůry na svou Matku a vedle ní stojícího milovaného učedníka rozpoznal počátek nové Rodiny, kterou přišel na svět vytvořit, zárodek Církve a nového lidstva. Proto se obrátil na Marii oslovením ?ženo? a ne ?matko?, termínem, který však používá, když ji svěřuje učedníkovi: ?Hle, tvá matka!? (J 19,27). Syn Boží splnil své poslání: narozen z Panny, aby ve všem kromě hříchu sdílel naše lidství, ve chvíli návratu k Otci zanechal ve světě svátost jednoty lidského rodu (srv. Lumen Gentium,1): Rodina ?sjednocená jednotou Otce a Syna a Ducha svatého? (Sv.Cyprián, De Orat.Dom. 23, PL 4,536), jejímž prvotním jádrem je právě tento nový svazek mezi Matkou a učedníkem. Tím je nerozlučně spojeno božské mateřství a církevní mateřství.

Matka Boží ? Matka jednoty První čtení nám podává to, co by bylo možné nazvat ?evangeliem? apoštola národů: všichni i pohané jsou povoláni v Kristu k plné účasti na tajemství spásy. Text obsahuje zejména výraz, který jsem zvolil jako motto své apoštolské cesty: ?Kristus je náš pokoj!? (Ef 2,14). Pavel inspirován Duchem Svatým tvrdí nejen to, že Kristus nám přinesl pokoj, ale že on ?je? náš pokoj. Toto tvrzení odůvodňuje poukazem na tajemství Kříže: prolitím ?své krve? ? říká ? přinesením oběti ?svého těla?, Ježíš zničil nepřátelství ?v sobě samém? a vytvořil ?ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka? (Ef 2,14-16). Apoštol vysvětluje v jakém, vskutku nepředvídatelném smyslu se mesiášský pokoj uskutečnil v samotné Osobě Krista a v jeho spasitelském tajemství. Vysvětluje to, když během svého věznění píše křesťanskému společenství, které přebývalo tady v Efezu: ?křesťanům a věřícím v Krista Ježíše? (Ef 1,1), jak stojí v úvodu jeho listu. Apoštol jim přeje ?milost a pokoj od Boha, našeho Otce a od Pána Ježíše Krista? (Ef 1,2).. ?Milost? je síla, která proměňuje člověka a svět; ?pokoj? je zralým plodem této proměny. Kristus je milost, Kristus je pokoj. Pavel se tedy, jak známo, cítí poslán zvěstovat ?tajemství?, tj. božský plán, který se uskutečnil a zjevil teprve v plnosti časů: že totiž ?také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze evangelium Ježíše Krista? (Ef 3,6). Toto ?tajemství? se uskutečňuje na historicko-spasitelské rovině, v Církvi, v onom novém Lidu, ve kterém byla zbořena stará zeď, která je oddělovala, a židé i pohané byli sjednoceni. Církev stejně jako Kristus není pouhým nástrojem jednoty, ale je také jejím účinným znamením. A Panna Maria, Matka Krista i Církve, je Matkou onoho tajemství jednoty, kterou nerozlučitelně představují a v průběhu dějin ve světě vytvářejí Kristus a Církev.

Prosme za mír pro Jeruzalém a celý svět Apoštol národů poznamenává, že Kristu ?obě dvě části spojil v jedno? (Ef 2,14): toto tvrzení, které ve vlastním smyslu odkazuje na vztah Židů a pohanů vzhledem k tajemství věčné spásy; tvrzení, které se však může analogicky rozšířit na vztahy mezi všemi národy a civilizacemi světa. Kristus ?přišel zvěstovat pokoj? (Ef 2,17) nejen mezi židy a nežidy, nýbrž mezi všemi národy, protože všechny pocházejí od téhož Boha, jediného Stvořitele a Pána světa. Posíleni slovem Božím pozvedněme odtud z Efezu - města požehnaného přítomností Nejsvětější Ježíšovy Matky, kterou jak známo milují a ctí také muslimové - pozvedněme k Pánu zvláštní modlitbu za mír mezi národy. Z tohoto cípu anatolského poloostrova, přírodního mostu mezi kontinenty, prosme o mír a smíření především pro ty, kteří obývají zem, kterou nazýváme ?svatá?, a za takovou ji považují křesťané, židé i muslimové: je to země Abrama, Izáka a Jákoba, určená za domov lidu, který se stal požehnáním pro všechny národy (srv. Gn 12,1-3). Pokoj pro celé lidstvo! Kéž se brzy uskuteční Izaiášovo proroctví: ?zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit.? (Iz 2,4). Tento všeobecný mír máme zapotřebí všichni; tento mír je Církev povolána nejen prorocky hlásat, ale ještě více být jeho ?znamením a nástrojem?. Právě v této perspektivě všeobecného smíření se stává hlubší a pochopitelnější touha po plném společenství a svornosti mezi všemi křesťany. Na dnešní liturgické slavnosti jsou přítomny věřící katolíci různých ritů, a to je důvodem k radosti a chvále Boží. Tyto rity jsou totiž výrazem oné podivuhodné různosti, která zdobí Kristovu nevěstu, když dovedou směřovat k jednotě a společnému svědectví. Příkladnou má být za tímto účelem jednota mezi ordináři v biskupské konferenci, ve společenství a ve sdílení pastoračního úsilí.

Magnificat Dnešní liturgie nás nechala v refrénu responsoriálního žalmu opakovat zpěv chval, který Nazaretská Panna pronesla při setkání se starší příbuznou Alžbětou (srv. Lk 1,39). Útěšná jsou slova žalmisty, znějící v našich srdcích: ?milosrdenství a věrnost se potkají, spravedlnost a pokoj se políbí? (Ž 84,11). Drazí bratři a sestry, chtěl jsem touto návštěvou dát pocítit lásku a duchovní blízkost nejen svoji, ale celé univerzální Církve křesťanskému společenství, které tady v Turecku je opravdu malou menšinou a denně čelí nemálo výzvám a těžkostem. S pevnou důvěrou zpívejme spolu s Marií ?magnificat? chval a poděkování Bohu, který hledí na poníženost své služebnice (srv. Lk 1,47-48). Zpívejme ho s radostí, i když jsme zkoušeni těžkostmi a nebezpečími, jak ukazuje krásné svědectví římského kněze dona Andrea Santory, kterého bych rád také připomněl při této naší liturgické slavnosti. Maria nás učí, že zdrojem naší radosti a jedinou naší pevnou oporou je Kristus, a opakuje: ?Nebojte se? (Mk 6,50), ?Já jsem s vámi? (Mt 28,20). Jeho mocnému rameni se svěřme (srv. Lk 1,51). A Ty, Matko Církve, provázej nás stále na naší cestě! Svatá Maria Matko Boží pros za nás! Aziz Merkem Mesih´in Annesi bizim için Dua et?. Amen.

Přeložil Milan Glaser