28.11.2006 

Benedikt XVI. na setkání s Ali Bardakoglu

Jsem vděčný za příležitost navštívit tuto zemi, tak bohatou na dějiny a kulturu, že mohu obdivovat její přírodní krásy, vidět na vlastní oči kreativitu tureckého lidu a okusit něco z vaší starobylé kultury i z vaší dlouhé náboženské i občanské historie.

Hned, jak jsem přijel do Turecka, byl jsem laskavě přijat předsedou vlády a prezidentem republiky. Ve své pozdravu k nim jsem mohl vyjádřit svou hlubokou úctu ke všem obyvatelům této obrovské země a uctít v jeho mauzoleu zakladatele moderního Turecka, Mustafu Kemala Atatürka.

Jsem potěšen setkáním s Vámi, předsedou úřadu pro náboženské záležitosti, a chtěl bych Vám vyjádřit svou úctu a zároveň uznání Vaší velké odpovědnosti. Můj pozdrav patří také všem náboženským vůdcům v Turecku, zejména Velkému Muftímu Ankary a Istanbulu. Ve Vaší osobě, pane předsedo, zdravím se zvláštní úctou a vroucí náklonností všechny muslimy Turecka.

Vaše země je křesťanům velice drahá: mnohá z prvních Církevních společenství byla založená tady a dosáhla zde zralosti, inspirované kázáním apoštolů, zejména svatého Pavla a svatého Jana. Tradice sahající až k nám podává, že Maria, Ježíšova matka žila v Efezu, v domě svatého apoštola Jana.

Tato ušlechtilá země zažila kromě toho i značný rozkvět islámské civilizace v nejrůznějších oblastech, včetně literatury a umění, a stejně tak institucí.
Jsou tu početné křesťanské i muslimské památky, které svědčí o slavných dějinách Turecka. Jste na ně právem hrdi, a uchováváte je, aby je mohl obdivovat stále větší počet návštěvníků, kteří sem přicházejí.

Připravoval jsem se na tuto návštěvu v Turecku se stejnými pocity, které vyjádřil můj předchůdce blahoslavený Jan XXIII., když sem přijel jako arcibiskup Angelo Giuseppe Roncalli, aby tu zastával úřad Papežského delegáta v Istanbulu: ?Cítím, že miluji turecký lid, ke kterému mne Pán poslal? Miluji Turky, vážím si přirozených kvalit tohoto lidu, který má na cestě civilizace také připravené místo? (Giornale dell´anima, 231.237).

Za sebe bych rovněž rád podtrhnul kvality turecké populace. Přijímám za svá slova mého bezprostředního předchůdce, papeže Jana Pavla II., blažené paměti, který řekl při příležitosti své zdejší návštěvy v roce 1979: ?Ptám se zda není naléhavé právě dnes, kdy křesťané a muslimové vstoupili do nového období dějin, uznat a rozvinout duchovní vazby, které nás pojí, za účelem ?společně podporovat a šířit morální hodnoty, pokoj a svobodu?? (Ke katolickému společenství v Ankaře, 29.listopadu 1979, 3).

Takovéto otázky vyvstávaly i během následujících let; a jak jsem zdůraznil již na počátku svého pontifikátu, nutí nás k tomu, abychom kráčeli v našem dialogu kupředu jako při upřímné výměně mezi přáteli. Když jsem měl to potěšení setkat se minulý rok v Kolíně s členy muslimské obce u příležitosti Světového dne mládeže, poukázal jsem na nutnost navazovat s optimismem a nadějí mezináboženský a mezikulturní dialog. Ten totiž nemůže být chápán jako nějaká mimořádnost, ale je to naopak ?životní nutnost, na níž závisí ve velké míře naše vlastní budoucnost? (K představitelům muslimských obcí, Kolín 20. srpna 2005).

Křesťané i muslimové, kteří následují svá odpovídající náboženství, obracejí pozornost na pravdu o charakteru posvátna a důstojnosti osoby. Toto je báze našeho vzájemného respektu a úcty, toto je báze spolupráce ve službě míru mezi národy a lidmi, nejdražší touhy všech věřících a všech osob dobré vůle.

Učení 2. vatikánského koncilu již více než čtyřicet let inspiruje a vede postoj Svatého stolce a místních Církví celého světa ve vztazích ke stoupencům jiných náboženství. Podle biblické tradice Koncil učí, že celý lidský rod má společný původ a společný úděl: Bůh, náš Stvořitel a cíl naší pozemské pouti. Křesťané a muslimové patří k rodině těch, kteří věří v jediného Boha a kteří se podle odpovídajících tradic odvolávají na Abrama (srv. 2. vatikánský koncil, Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, Nostra Aetate, 1,3). Tato lidská a duchovní jednota našeho původu a našeho údělu nás nutí hledat nějakou společnou trasu, když se podílíme na onom hledání základních hodnot, které je tak charakteristické pro osoby naší doby. Jako náboženští mužové a ženy stojíme před výzvou všeobecného očekávání spravedlnosti, rozvoje, solidarity, svobody, bezpečnosti, pokoje, ochrany životního prostředí a pozemských zdrojů. To proto, že při respektování legitimní autonomie časných věcí můžeme také my nabídnout svůj specifický přínos ke hledání vhodných řešení těchto naléhavých otázek.

Můžeme nabídnout zejména věrohodnou odpověď na otázku, která v dnešní společnosti zřetelně vyvstává, třebaže bývá nezřídka odsouvána stranou, tj. na otázku, týkající se významu a smyslu života každého jednotlivce i celé společnosti. Jsme povoláni konat společně, abychom společnosti pomáhali otevřít se k transcendentnu a přiznat Všemohoucímu Bohu místo, které Mu náleží. Nejlepší způsob, jak jít kupředu, je autentický dialog mezi křesťany a muslimy, založený na pravdě a inspirovaný upřímnou touhou lépe poznat jeden druhého, respektovat rozdíly a uznat to, co máme společné. To zároveň povede k autentickému respektu k zodpovědným rozhodnutím, které koná každá osoba, a to zejména k těm, která se týkají základních hodnot a osobních náboženských přesvědčení.

Jako příklad bratrského respektu, s nímž mohou křesťané i muslimové společně působit, bych rád citoval několik slov, která roku 1076 papež Řehoř VII. adresoval muslimskému knížeti ze severní Afriky, který s křesťany, kteří spadali pod jeho pravomoc, zacházel s velkou benevolencí. Papež Řehoř VII. mluvil o zvláštní lásce, kterou si křesťané a muslimové vzájemně dluží, poněvadž ?věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby, a každý den jej chválíme a ctíme jako Stvořitele světa a vládce tohoto světa? (PL 148, 451).

Svoboda náboženství, ústavně zaručená a účinně respektovaná jak pro jednotlivce, tak pro společenství, představuje pro všechny věřící nezbytnou podmínku jejich poctivého přínosu k budování společnosti v postoji autentické služby, zejména ve vztahu k těm nejchudším a nejzranitelnějším.

Pane Předsedo, chtěl bych skončit díkůvzdáním a chválou Všemohoucího a Milosrdného Boha za tuto šťastnou příležitost, která nám dovolila sejít se společně v jeho jménu. Prosím, aby to byl výraz našeho společného zasazení se o dialog mezi křesťany a muslimy, jakož i povzbuzení k vytrvalosti na této cestě v úctě a v přátelství. Rád bych, abychom dosáhli lepšího vzájemného poznání, posílili citová pouta mezi námi ve společné touze po společném životě v harmonii, pokoji a vzájemné důvěře. Jako věřící, čerpejme z modlitby nezbytnou sílu překonávat každou stopu předsudku a nabízet svědectví naší zdravé víry v Boha. Kéž na nás jeho požehnání navždy spočine!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.