6.10.2006
Homilie Benedikta XVI. při mši sv. pro členy mezinárodní teologické komise. Pronesená spatra
Drazí bratři a sestry, nepřipravil jsem homilii v pravém slova smyslu, pouze pár bodů k meditaci.
Poslání sv. Bruna, světce, jehož si dnes připomínáme, se jeví jasně srozumitelným a je vlastně interpretováno i v dnešní modlitbě. Je jím ?mlčení a kontemplace.? Avšak mlčení a kontemplace mají svůj cíl, slouží k tomu, abychom si v neustálém shonu každodenního života zachovali stálé spojení s Bohem. Tímto cílem je snaha, aby naše duše byla v neustálém spojení s Bohem, které přetváří celé naše bytí. Mlčení a kontemplace, jež charakterizují sv. Bruna, slouží k tomu, abychom v každodenním shonu toto hluboké a neustálé spojení s Bohem dokázali navázat.
Mlčení a kontemplace. Krásným povoláním teologa je mluvit. Jeho posláním v mnohomluvnosti naší doby i jiných dob, v inflaci slov je zdůrazňovat ta slova, která jsou opravdu podstatná. Má slovy zpřítomnit Slovo, Slovo, které pochází z Boha, Slovo, kterým je Bůh. Jak jinak bychom ale mohli my, kteří jsme součástí tohoto světa se všemi jeho slovy, zpřítomňovat Slovo slovy, než v procesu očišťování našeho myšlení, jež musí také hlavně být procesem očišťování našich slov? Jak bychom mohli otevřít svět a nejprve sebe sama Slovu, aniž bychom vstoupili do Božího mlčení, z něhož Jeho Slovo pochází? Pro očištění našich slov, a tedy pro očištění slov světa, potřebujeme ono mlčení, které se stává kontemplací a díky němuž můžeme vstupovat do Božího mlčení a tak dojít až tam, kde se rodí Slovo, vykupitelské Slovo.
Sv. Tomáš Akvinský a na něj navazující dlouhá tradice říká, že Bůh není v teologii objektem, o němž mluvíme, tak jak to bývá běžně chápáno. Ve skutečnosti tedy Bůh není objektem, nýbrž subjektem teologie. Ten, kdo k nám v teologii promlouvá, mluvící subjekt, by měl být sám Bůh; naše mluvení a myšlení by mělo sloužit pouze k tomu, aby je bylo možno poslouchat, aby mohlo najít místo ve světě, mluvení o Bohu, Boží Slovo. A tak se znovu nacházíme na této cestě, kde se máme zříci svých slov, na cestě očištění, které by z našich slov učinilo pouze nástroj, jehož prostřednictvím může mluvit Bůh, aby Bůh skutečně nebyl objektem, nýbrž subjektem teologie.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na úžasné slovo z prvního listu sv. Petra, v 1. kapitole, 22. verši, jenž latinsky zní ?castificantes animas nostras in obedientia veritatis?. Poslušnost vůči pravdě by měla ?očišťovat? naši duši, a tak vést ke správnému slovu a ke správné činnosti. Jinými slovy, mluvit s vidinou potlesku, mluvit podle toho, co chtějí lidé slyšet, mluvit podle diktátu veřejného mínění je považováno za prostituci slova a duše; čistota znamená nepodřizovat se těmto kritériím, nehledat potlesk, ale hledat poslušnost pravdě.
A myslím, že toto je základní ctnost teologa, tato kázeň v poslušnosti pravdě, ač tvrdá, která z nás dělá spolupracovníky pravdy, ústa pravdy, protože to nejsme my, kdo mluví v této řece dnešních slov, ale díky tomu, že jsme skutečně očištěni a ?protříbeni? poslušností pravdě, pravda mluví v nás. Tak můžeme být skutečně nositeli pravdy.
To mi připomíná sv. Ignáce z Antiochie a jeho krásná slova: ?Kdo pochopil slova Páně, chápe jeho mlčení, protože Pán se poznává v jeho mlčení?. Rozbor Ježíšových slov jde až do určitého bodu, ale zůstává v našem myšlení. Pouze když dospějeme do onoho mlčení Pána, do jeho bytí s Otcem, z něhož pocházejí slova, můžeme skutečně začít chápat hloubku těchto slov. Ježíšova slova se zrodila v jeho mlčení na hoře, jak říká Písmo, v jeho bytí s Otcem. A z tohoto mlčení ve společenství s Otcem, z ponoření se do Otce se rodí slova, a pouze když dospějeme do tohoto bodu a vycházejíce z tohoto bodu, dospějeme k hloubce Slova a můžeme být jeho autentickými vykladateli. Svým mluvením nás Pán vybízí k tomu, abychom s Ním vystoupili na horu do jeho mlčení, a tak se znovu naučili pravému smyslu slov.
Tímto jsme dospěli ke dvěma dnešním čtením. Job křičel k Bohu, dokonce tváří v tvář zřejmé nespravedlnosti, s jakou s ním Bůh jednal, s Bohem zápasil. Nyní se má poměřovat s velikostí Boha a chápe, že před Jeho pravou velikostí je všechno naše mluvení pouze ubohost a ani zdaleka nedosahuje velikosti Jeho bytí, a tak říká: ?Dvakrát jsem mluvil, nebudu pokračovat.? Mlčím před velikostí Boha, protože naše slova se stávají příliš malými. V této souvislosti jsem si vzpomněl na poslední týdny života sv. Tomáše. V tom období už nic nenapsal, už nemluvil a jeho přátelé se ho ptali: Mistře, proč nemluvíš, proč nepíšeš? A on odpovídá. ?Před tím, co jsem viděl nyní, všechna má slova se mi zdají jako sláma?. Velký znalec sv. Tomáše, P. Torel, nám říká, abychom si tato slova nevykládali špatně. Sláma není nějaké nic, sláma přináší zrní a to je její velká hodnota, přináší zrní, a proto i ?sláma slov? zůstává platnou nositelkou zrna. Avšak tak bychom i my zrelativizovali naši práci, ale zároveň ji také zhodnotili. Je to výzva, aby způsob naší práce, naše sláma, opravdu obsahovala zrno Božího slova.
Evangelium končí slovy: Kdo naslouchá vám, naslouchá mně. Jaké napomenutí, jaké zpytování svědomí vyplývá z těchto slov! Je pravda, že ten, kdo naslouchá mně, naslouchá skutečně i Pánu? Prosme o to a pracujme na tom, aby bylo stále pravdivějším, že ten, kdo naslouchá nám, naslouchá Kristu. Amen!
Přeložil P. Josef Koláček, SJ
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.