12.9.2006 

Čtvrtý den návštěvy v Bavorsku strávil Benedikt XVI. v Řeznu. Nabídneme vám shrnutí homilie Svatého otce z dopolední mše svaté z dnešního svátku Jména P. Marie.
V pět hodin odpoledne měl Benedikt XVI. na programu setkání s představiteli akademického světa a se studenty, při kterém přednesl dlouhou promluvu o vztahu víry a rozumu.
A v době našeho večerního vysílání se chýlí ke konci ekumenické nešpory v řezenském dómu, ke kterým se, samozřejmě ještě vrátíme.

Cesta Benedikta XVI. do rodného Bavorska dnes pokračovala v Řeznu. Počátky města jsou spojeny s římským vojenským táborem, vybudovaným za Marca Aurelia roku 179. V 6. století se stalo prvním hlavním městem Bavorska. Pro historii našich zemí je ovšem významné především založení biskupství svatým Bonifácem v roce 739. Právě v Řezně bylo totiž v roce 845 pokřtěno čtrnáct českých velmožů spolu s družinami. Na řezenském stolci pak zasedlo několik světců, současník sv. Vojtěcha, sv. Wolfgang (zemřel r. 994) a sv. Albert Veliký (zemřel 1280).

Přestože by bylo dost historických důvodů proč zařadit Řezno do itineráře papežské návštěvy, Benedikta XVI. pojí s městem také důležitá etapa jeho života. V roce 1967 vznikla v Řeznu čtvrtá bavorská univerzita a o dva roky později se Joseph Ratzinger, který tehdy učil v Tübingen, nechal přemluvit a rozhodl se k návratu do rodných krajů a k budování zbrusu nové katedry dogmatické teologie. Právě v Řeznu prožil bouřlivá léta po II. Vatikánském koncilu, publikaci nového misálu a období intenzívního teologického dialogu s osobnostmi jako byli Hans Urs von Bathasar, Henri de Lubac, Louis Bouyer a další. Jak později napsal: ?Pocit, že získávám stále zřetelněji vlastní teologický pohled, byl snad nejkrásnější zkušeností řezenských let.? Joseph Ratzinger se stal v Řeznu děkanem teologické fakulty, prorektorem a v roce 1977 byl právě odtud povolán na arcibiskupský stolec v Mnichově Freisingu.

Papež přiletěl do Řezna po návštěvě rodného Marktlu vrtulníkem už v pondělí večer za soumraku. Město ho přivítalo zvoněním zvonů a na 30 tisíc lidí ? tedy téměř každý čtvrtý obyvatel města ? vyšel, aby tvořil špalír na trase příjezdu. V rukou drželi prapory a zapálené svíce. Papež je čestným občanem města ? jak to připomněl transparent na radnici.
Prvním liturgickým setkáním s věřícími byla dopolední mše svatá na pláních Islinger Feld. Poutníci se začli scházet už v noci. Benedikt XVI. přijel papamobilem za nadšených aplausů k papežskému oltáři, jehož kompozice se inspirovala prastarým trůnem biskupů z řezenské katedrály. Byl na něj přenesen také vzácný kříž ze XVI. století ze seminárního kostela sv. Jakuba ? a u jeho paty relikviář sv. Wolfganga, hlavného patrona diecéze kterého kanonizoval roku 1052 papež Lev IX. právě v Řezně.

O poslání svěřenému Kristem Petrovi, které je nyní také údělem Benedikta XVI., promluvil v uvítacím projevu řezenský biskup, Gerhard Ludwig Müller: ?Svatý otče, posilňuj své bratry a sestry ve víře Ježíše Krista, našeho Pána?.
Benedikt XVI. nejprve s pohnutím poděkoval za organizační práci a péči o jeho dům v jižní části města. V souladu s mottem návštěvy ?Kdo věří není nikdy sám?, věnoval Svatý otec svou homilii právě otázkám víry v dnešním světě.
Na Islinger Feld se shromáždil zástup 300 tisíc lidí. Přijeli nejen poutníci z celého Německa, ale také z řady dalších zemí Evropy, včetně České republiky. Jen ministrantů kolem oltáře bylo 15 tisíc a s Benediktem XVI. koncelebrovalo 30 biskupů a kardinálů a 600 kněží, mezi nimi také papežův bratr, Georg Ratzinger.
Světoznámý katedrální sbor ?Regensburger Domspätzen?, který Georg Ratzinger vedl přes 30 let, skvěle doprovázel slavnostní bohoslužbu. Procesí s dary přineslo k oltáři vedle chleba a vína také dary pro papeže: téměř metrovou sochu sv. Wolfganga a sbírku na charitativní papežské dílo v Nazaretě.

Liturgické texty byly z dnešního svátku Jména P. Marie a oltář se bělal liliemi. Nechyběla ani socha Matky Boží, přenesená z místního dominikánského kostela ? jde o tzv. Schutzmantel Madonny, P. Marie chránící svým pláštěm všechny věřící. Bratři Georg a Joseph Ratzingerové jsou s ní jako členové mariánské družiny zvlášť svázáni. Po svatém přímání děti v procesí složili k nohám sochy květy a Benedikt XVI. se při tom modlil ?Pod ochranu Tvou?.

Vraťme se ale nyní k homilii Svatého otce:
Víra je přes všechna učená pojednání prostá: Věříme v Boha, počátek a konec lidského života. Svatý otec vycházel z kréda, apoštolského vyznání víry, které obsahuje o víře vše podstatné a historicky není vlastně ničím jiným než rozšířenou, třídílnou křestní formulí.

?Krédo není souhrn výroků, není to teorie. Je zakotvena právě v události křtu ? v události setkání Boha a člověka. Bůh se v tajemství křtu sklání k člověku; jde nám vstříc a tím sbližuje také nás. Poněvadž křest znamená, že Ježíš Kristus nás, takříkajíc, adoptuje jako své bratry a sestry a přijímá nás tak jako děti do rodiny Boha samého.?

Potom Benedikt XVI. načrtnul hlavní rysy obtíží, s nimiž se setkává věřící člověk v dnešním světě.

?Věříme v Boha. Je to naše zásadní rozhodnutí. Je však možné? Je rozumné? Již od osvícenství se alespoň část vědy pilně snaží dobrat takového vysvětlení světa, kterým by se Bůh stal nadbytečným. A byl by tak zbytečný i v našem životě. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že se to již téměř podařilo, vždycky zřetelně vyšlo najevo, že to nemá cenu. Člověk bez Boha nemá cenu. Svět, celý nezměrný vesmír bez Něho nemá cenu. Nakonec zbývá jediná alternativa: co existuje na počátku? Stvořitelský rozum, Duch, který působí všechno a vyvolává vývoj anebo Iracionalita, zbavená jakéhokoli rozumu, která podivně produkuje matematicky uspořádaný vesmír, člověka a jeho rozum, jenž by tak byl také jen nahodilým výsledkem evoluce a v podstatě tedy nerozumnou věcí. My křesťané říkáme: ?Věřím v Boha, Stvořitele nebe a země? a věřím v Ducha svatého. My věříme, že na počátku bylo věčné Slovo, Rozum a nikoli Iracionalita. Nemáme zapotřebí se s touto vírou skrývat, nemusíme se bát, že se s ní ocitneme ve slepé uličce. Těší nás, že jsme mohli poznat Boha! A snažíme se dokázat i druhým rozumnost naší víry, jak nás k tomu vybízí svatý Petr ve svém prvním listě (1 Petr 3,15)!?

Po vysvětlení prvního dílu Kréda pokračoval Petrův nástupce otázkou: v jakého Boha vlastně věříme?

?Nuže, věříme právě v toho Boha, který je Duchem Stvořitelem, tvůrčím Rozumem, od něhož pochází všechno a od něhož pocházíme i my. Druhá část Kréda nám říká více. Tento tvůrčí Rozum je Dobrota. Je Láska. Má tvář. Bůh nás nenechává potácet se ve tmě. Ukázal se jako člověk. Je tak veliký, že si mohl dovolit stát se maličkým. ?Kdo viděl mě, viděl Otce?, říká Ježíš (J 14,9). Bůh přijal lidskou tvář. Miluje nás až do té míry, že se nechává přibít na kříž pro nás, aby utrpení lidstva přinesl až k srdci Boha. Dnes, kdy známe patologie a smrtelné choroby náboženství i rozumu, destrukce obrazu Božího zapříčiněné nenávistí a fanatismem, je důležité říci jasně v jakého Boha my věříme a přesvědčeně tuto lidskou tvář Boha vyznat. Pouze to nás osvobodí od strachu z Boha, od pocitu, z něhož v podstatě vznikl moderní ateismus. Pouze tento Bůh nás zachrání ze strachu před světem a úzkostí z prázdnoty vlastní existence. Pouze pohledem na Ježíše Krista, dosáhne naše radost v Bohu svou plnost a stane se radostí vykoupenou. Obraťme během této slavnostní eucharistické bohoslužby náš pohled k Pánu a prosme Jej o velkou radost, kterou slíbil svým učedníkům (srv. J 16,24).?

V závěru pak Kristův náměstek přešel ke třetímu dílu Kréda, které se začíná odkazem na poslední Soud a výhledem na vzkříšení mrtvých. V souvislosti s tím se zabýval pocitem strachu a položil otázku:

?Soud? Není nám tím znovu vštěpován strach? Ale nepřejeme si snad všichni, aby jednoho dne byla zjednána spravedlnost pro všechny nespravedlivě odsouzené, pro ty, kteří trpěli celý život a pak po životě plném bolesti byli pohlceni smrtí? Nechceme snad, aby přemíra nespravedlnosti a utrpení, kterou vidíme v dějinách byla nakonec odstraněna; aby se nakonec všichni mohli stát šťastnými, aby všechno dostalo smysl? Tento výrok práva, toto spojení tolika fragmentů dějin, které se zdají postrádat smysl, tak aby byli integrovány do celku, ve kterém zavládnou pravda a láska: to je to, v čem spočívá pojem Soudu nad světem. Víra nám nechce působit strach; chce nás spíše ? a to bezpečně ? povolat k odpovědnosti. Nemusíme život promarnit, ani zneužít; nemusíme si jej ani držet sami pro sebe; před nespravedlností nemusíme zůstávat lhostejnými, a tím ji mlčky schvalovat nebo se dokonce stát jejími spoluviníky. Musíme vnímat naše poslání v dějinách a snažit se mu odpovídat. Ne strach, ale odpovědnost ? odpovědnost a starost o naši spásu a o spásu celého světa jsou nezbytné.

Celá HOMILIE je ZDE

Po obědě v semináři sv. Wolfganga pokračoval odpolední program Svatého otce na řezenské univerzitě. Místě, které důvěrně poznal jako profesor dogmatiky a dějin dogmatu v letech 1969-1971, a kde působil také jako prorektor. Benedikta XVI. přivítal rektor univerzity, prof. Alf Zimmer a univerzitní orchestr v Aula Magna, kde se shromáždilo přes půl druhého tisíce reprezentantů akademického a vědeckého světa.
Pak dostal slovo Benedikt XVI. V úvodu poděkoval za možnost přednést ještě jednou profesorskou přednášku na půdě své university a získal si shromáždění brilantní lekcí na téma vzájemného vztahu mezi vírou a rozumem.

V západním světě široce dominuje mínění, že pouze pozitivistický rozum a z něho odvozené formy filosofie jsou univerzální. Hluboce náboženské kultury světa však vidí právě v tomto vylučování božství z univerzálnosti rozumu útok na jejich nejniternější přesvědčení. Rozum, který je hluchý k božství a vměstnává náboženství do oblasti subkultur, je neschopný vstoupit do dialogu kultur. Moderní rozum vlastní přírodním vědám s jeho vnitřním platónským prvkem, v sobě nese, jak jsem snažil dokázat, otázku, která jej přesahuje i se všemi jeho metodickými možnostmi. On sám musí jednoduše přijmout racionální strukturu hmoty a korespondenci mezi naším duchem a racionálními strukturami působícími v přírodě jako faktický údaj, na kterém se zakládá jeho metodický postup. Avšak otázka po důvodu tohoto faktického údaje existuje a musí existovat a přírodní vědy ji musí svěřit jiným úrovním a způsobům myšlení ? od filosofie po teologii. Naslouchání velkým zkušenostem a přesvědčením náboženských tradic lidstva, zejména křesťanské víry, představuje pro filosofii a jiným způsobem pro teologii zdroj poznání. Odmítat jej by znamenalo nepřijatelně zúžit naše naslouchání i odpovídání. Přichází mi tu na mysl Sokratovo slovo Fedónovi. Když spolu v předcházejících rozhovorech probrali mnohé mylné filosofické názory, Sokrates pak říká: ?Bylo by docela srozumitelné, kdyby někdo z důvodů roztrpčenosti nad tolika omyly po zbytek života nenáviděl každý rozhovor o bytí a pohrdal jím. Ale tak by ztratil pravdu o bytí a utrpěl by velkou škodu.? Západ je už dlouhou dobu ohrožován touto averzí na základní otázky rozumu, a může tím utrpět jen velkou škodu. Odvaha otevřít se na celou šíři rozumu, neodmítat jeho velikost ? to je program, s nímž teologie usilující o reflexi nad biblickou vírou vstupuje do přítomnosti. ?Nejednat podle rozumu (s rozumem, rozumně) je protikladem k přirozenosti Boží?, řekl svému perskému partnerovi v rozhovoru Manuel II, vycházejíc přitom ze svého křesťanského obrazu Boha. A k tomuto velkém logosu, k této obrovské šíři rozumu zveme v dialogu kultur naše partnery. Nacházet jej stále znovu je velkým úkolem univerzity.

Celá PŘEDNÁŠKA je ZDE

Posledním bodem dnešního dne je podvečerní ekumenické setkání v řezenském dómu. Účastní se ho představitelé luteránů, pravoslavných a členové ekumenické komise německého episkopátu a k jeho průběhu se, samozřejmě ještě vrátíme.
Zítřejší den bude mít velmi soukromý charakter. Benedikt XVI. navšíví v doprovodu svého bratra hroby svých rodičů na hřbitově v Zegetsdorfu a dům, ve kterém žil v době svého profesorského působení v Řezně.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.