Rádio Vaticana

Jan, prorok z Patmosu

23.8.2006

Generální audience Benedikta XVI. - Aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
při posledních katechezích jsme skončili u meditací o postavě apoštola Jana. Nejprve jsme se zabývali dostupnými fakty o jeho životě, ve druhé katechezi jsme pak rozjímali o ústředním obsahu jeho evangelia a listů ? o lásce. Dnes se budeme postavou apoštola Jana zabývat znovu, tentokrát tentokrát o něm promluvíme jako o prorokovi ze Zjevení. Hned na začátku si všimněme, že ani čtvrté evangelium, ani listy připisované tomuto apoštolovi nikdy nezmiňují jeho jméno, zatímco kniha Zjevení na Janovo jméno odkazuje čtyřikrát (srov. 1,1.4.9; 22,8). Je zřejmé, že autor na jedné straně neměl žádný důvod své jméno nezmínit, na straně druhé však věděl, že jeho první čtenáři jej mohli přesně identifikovat. Kromě toho je nám známo, že již ve 3. století o identitě Jana z knihy Zjevení, Apokalypsy, odborníci diskutovali. V každém případě jej můžeme také nazvat ?prorokem z Patmosu?, protože jeho postava se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se podle autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec ?pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi? (Zj 1,9). Právě na Patmosu Jan ?upadl v den Páně do vytržení? (Zj 1,10), měl velkolepé vize a slyšel mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila dějiny církve a celou západní kulturu. Součástí našeho jazyka se například stala slova z názvu jeho knihy jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když nesprávně, myšlenku hrozící katastrofy.

Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1. století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží, je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují. Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši, jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý. On je vítěz!

Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a číst ji (Zj 5,4). Dějiny zůstávají nerozluštitelné, nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jenž tehdy prožívaly asijské církve, když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel. Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa církev zakouší. Jsou to utrpení, která si církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest. Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu, směřuje i silně obrazný Janův jazyk.

Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy, která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou církev, Boží lid všech dob, církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, církev, jež je pronásledována, se nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.

Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti, stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: ?Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila? (Zj 19,6-7). Stojíme zde před typickým křesťanským paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už tajemně vepsáno do radosti, která pryští z naděje. Právě proto Jan, prorok z Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: ?Přijď, Pane Ježíši!? (Zj 22,20). Je to jedna z ústředních modliteb rodícího se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: ?Marana tha? (1 Kor 16,22). A tato modlitba ?Přijď, Pane Ježíši!? má mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také modlitbou eucharistickou: ?Přijď, Pane, nyní!?. A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: ?Přijď nyní a přijď definitivně!?. Tato modlitba má i třetí význam: ?Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!? A tak se spolu se sv. Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se křesťanstvím modleme se i my: ?Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už dnes, ať zvítězí pokoj!? Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV