Rádio Vaticana

Strasti lásky

26.1.2006

Příběhy českých paní a dívek v Maroku

?Pane velvyslanče, už jste dali Azízovi víza?? telefonuje mně už po několikáté slečna nebo paní Zuzana z Prahy. ?Těch sedmdesát tisíc korun na letenku a na pobyt jsem mu poslala. Máme se rádi a budeme se v Čechách brát?.

Listuji pasem jejího marockého mládence jménem Azíz. V rubrice ?Profession? (povolání) má vyplněno arabsky a francouzsky: ?Sans? (bez). Azíz nemá žádné zaměstnání. Možná, že je pastýřem stád nebo hlídačem parkoviště. Pastýřů stád a hlídačů parkovišť je v Maroku většina. Vzpomínám si na den, kdy Azíz přišel. Přišel s ním ještě jeden mládenec, jeho známý, ten číst a psát uměl a dokonce i trochu francouzsky, jinak by Azíz nebyl schopen vyplnit ani vízový dotazník. Je mně paní Zuzany upřímně líto. Co si počne s mužem sans profession, který neumí číst a psát? Bude ho živit? Jak dlouho? Žene se do neštěstí.
?Jste si tak jistá, že vám to bude klapat? Víte, většinou těmhle chlapcům jde o to, aby se dostali legitimně do Evropy. Láska a slib manželství bývají zpravidla jen záminkou ?, pokouším se jí z toho nadcházejícího neštěstí ještě trochu pomoci.
?Jestli mu ta víza nedáte, přiletím si pro něho!?
Rezignuji. Přesto pokládám za svou povinnost projevit dobrou vůli a vynést svůj nejsilnější trumf:
?Dobrá, paní Zuzano, když na tom tak trváte a poslední podmínka pro vydání víza je zasláním peněz na zpáteční letenku splněna, nezbývá mně nic jiného než mu víza vydat. Ale dovolte, abych vám něco pověděl: Před několika týdny mně telefonoval a zoufale prosil o pomoc jeden můj dobrý známý z východních Čech. Jeho neteř si vzala Maročana. Velká láska. Jednoho dne se pan Hassan ztratil a paní Tereza už dva roky o něm nic neví. Pochopila, že byla podvedena, z velké lásky jí zbyly jen oči pro pláč a malý kudrnáček. Požádala o rozvod a český soud manželství rozvedl. My jsme dostali za úkol doručit rozvodový rozsudek. Ale pan Hassan se na adrese trvalého bydliště v Casablance nezdržuje. Jeho příbuzní nám řekli, že se bude asi někde v Německu. O tom, že je ženatý s Češkou, ani nevěděli. Paní Tereza by se chtěla znovu legitimně vdát, ale nemůže. Protože není rozvedená. Rozvodový rozsudek nabude totiž právní moci až po doručení panu Hassanovi. Ale není kam jej doručit.?
?Azíz je jiný, má mě doopravdy rád a já si ho vezmu.? Zní to rezolutně a definitivně.
?Dobrá, paní Zuzano, ale já jsem vás varoval.?

O měsíc později. Zvonek u vchodu do ambasády zběsile drnčí. Na obrazovce monitoru nahoře v mé kanceláři vidím scénu u vchodu: urostlého, kučeravého, asi třicetiletého,černovlasého marockého mládence.
?Bonjour, Monsieur, vous désirez?? říkám do mluvítka.
?Hele, přivez´ sem ti ženskou.? odpovídá do mikrofonu ? k mému překvapení s bizarní výslovností, ale česky ? ten mladík.
"Nerozumím, pane."
"Ženckou sem ti přivez´"
? Dobrá, přijdu si pro vás.?
Scházím dolů, otvírám branku. Mladá žena s dítětem na rukou a cestovními kabelami se tlačí dopředu před mládence, svého muže, podává mně ruku a říká:
?Prosím, pomozte mi, pane velvyslanec, chlapeček se čtrnáct dní nekoupal. Smím dál? Tohohle chlapa už nechci ani vidět.?
Manžel odchází do otrhaného auta. Otáčí se a říká: ? Tak ahoj.?
"Řekla jsem, že už tě nechci ani vidět!" Dívka si ho dál nevšímá. Pomáháme jí s kabelami a ujímáme se jí.
?Máte doklady??
?Ano?. Podává mně dva pasy, svůj a synkův.
?Udělala jste dobře, že chlapeček má český pas. V těchto zemích patří dítě zpravidla muži. Žena zde nic neznamená. Takto o chlapečka nepřijdete a nebudete zde ani muset kvůli němu žít po desetiletí proti své vůli jako otrokyně.?
? Poznali jsme se v Rimini, v Itálii. Dělal tam hlídače parkoviště a uklízel v hotelu. Moc se mně líbil. Vzali jsme se v Čechách. Narodil se nám chlapeček. Budou mu dva roky. Muž stále naléhal, abychom se jeli podívat k němu domů. Jenom na čtrnáct dní. Na svátek berana, Aid el Kebír. To prý něco uvidím. Nakonec jsem souhlasila. Bydlí u Beni Mellal, pod Středním Atlasem, v jedné špinavé vesnici, v baráku, uplácaném z hlíny. Pro vodu se tam chodí půl kilometru ke studni. Nebylo kde ho vykoupat. Prát jsem musela ve studené vodě. Nemají tam elektřinu. Vaří na otevřeném ohništi. Pořád mně něco nabízely jíst, ale mně se dělalo špatně, jen když jsem se na to podívala. Ty tetky a báby ho pořád líbaly a měla jsem strach, že mně onemocní z té špíny. Já jsem tak ráda, že jsem tady! Byla jsem z toho zoufalá.?
?Máte někoho, kdo by vám poslal peníze na letenku??
?Jistě, dědeček.. Rodiče by mě hnali.?
Naše ženy se ujímají pěkného, snědého, kudrnatého chlapečka. Zapnuly bojler, připravily vše pro koupel, ustlaly lůžka v garsonce pro hosty, snesly mu všemožné dobroty a snesly by mu i modré z nebe. Tak byl krásný. Ve své vznešené ženské solidaritě byly šťastné a jaksi zvláštně ušlechtilé.
Zavolali jsme dědečkovi paní Moniky do západních Čech. Byl překvapen, ale rychle pochopil situaci a se zasláním dvaceti tisíc korun na letenku souhlasil. Za dvě hodiny byly peníze v Rabatu. Jedeme pro ně. Paní Helena předkládá pas, úředník v bance jí vyplácí peníze. Paní Monika jde s úsměvem v tváři k autu. Kolem trafiky.
?Jé, tady mají cigarety. To si musím koupit.?
Její první nákup za dědečkovy peníze.
Překvapivě se nám podařilo zajistit letenku Casablanca-Praha hned na příští den. Nazítří veze náš řidič paní Moniku s chlapečkem na letiště do Casablanky. Loučíme se a přejeme šťastný let. Odjeli.

O dvě hodiny později: Dívám se na hodinky. Jsou čtyři odpoledne. ?To už jsou ve vzduchu?, pomyslím si s úlevou. Zvoní telefon, paní Monika volá:
?Pane velvyslanec, my jsme neodletěli.?
?Jak to??
?Bylo prodáno o šest letenek víc, než je míst v letadle.?
?Dejte mi, prosím, k telefonu řidiče.?
Říkám Mohamedovi, aby zaknihoval letenku na nejbližší let a aby se vrátili. V šest večer stojí auto znova před ambasádou.
Naše ženy na ambasádě jsou šťastné. Ještě dnes večer a zítra ráno se budou moci pomazlit s tím krásným, snědým, kudrnatým, černovlasým chlapečkem.
Paní Monika s chlapečkem nakonec přece jen šťastně odletěli do Prahy - pozítří.
Škoda, že nám paní Moniku s chlapečkem nepřivezli dříve, než mně telefonovala beznadějně vdavekchtivá paní Zuzana! Pověděl bych jí tento příběh! Je to ještě silnější trumf než případ paní Terezy.
Zavrhuji to. Škoda peněz za telefon. Marná věc: Láska nebeská i hory přenáší.

Pavel Jajtner