Rádio Vaticana

Bránou smíchu směle k pokání

9.2.2006

Komentář k dánským karikaturám

Dánské karikatury islámu a proroka Mohameda prý vznikly zcela nevinným způsobem. Redaktoři dánského časopisu tvrdí, že základní příčinou byla neochota jednoho kreslíře ilustrovat jistou knihu o proroku Mohamedovi, a tak vznikla veřejná výzva. Za to, že většina autorů se ve spojitosti s islámem zaměřila na negativní projevy v souvislosti se světovým terorismem, prý redaktoři nemohou. Nyní se ovšem musí skrývat, jsou pod policejní ochranou a některé texty už raději nepodepisují svými jmény.

Následky jsou ovšem hrozivé. V různých arabských zemích propukají násilnosti, útočí se na ambasády, bojkotují se produkty ze severských zemí. A diskutuje se. Někteří kladou pohotově připravenou otázku: A co vy, křesťané, na jakou stranu se přidáte? Na vlně násilností byl v Turecku zastřelen 16 letým chlapcem italský kněz Andrea Santoro, který dlouhodobě usiloval o dialog mezi křesťanskou komunitou a muslimy. Chlapec se k činu doznal a prohlásil, že byl rozezlen publikovanými karikaturami.

Scénáristka a herecká představitelka filmu Submission Ayaan Hirsi Ali, filmu, jehož režisér Theo Van Gogh byl za urážku islámu zavražděn, tvrdí v rozhovoru pro Der Spiegel (převzatý i Corriere della Sera), že Evropa má příliš velký strach z islámu, že mu ustupuje, nastavuje druhou tvář políčkům z arabského světa, zatímco by karikatury Mohameda měly být vystaveny všude, kde to jde. Ale vzápětí se jí reportér ptá, zda film Van Gogha je možné kritizovat, a herečka odpovídá, že ?autor za svou vizi světa přece položil život, a tím pádem už není možné klást otázku, jestli jeho pohled je správný, či ne.?
Zde je jádro problému. Ayaan Hirsi Ali používá totiž stejnou obrazoboreckou argumentaci, jako mladí Arabové, kteří útočí na ambasády evropských zemí.Jsou věci, které jsou nekritizovatelné, nedotknutelné, protože za ně jsme připraveni položit vlastní život, byť i jako ke všemu odhodlaný kamikadze. Výzva k boji za práva za svobodu projevu se příliš neliší od výzev radikálních muslimských vůdců po svaté válce proti opačnému táboru evropských liberálů.
Ayaan Hirsi Ali přitom není klasická evropská liberálka, ale žena narozená v Somálskum, která měla být provdána proti vlastní vůli, a tak ve 22 letech prchá ze země. Díky prožité zkušenosti a názorům je nakonec zvolena do holandského parlamentu.
Zásada ? trpěl jsem a to mne nyní opravňuje k tomu, abych pozvedl ruku proti svým nepřátelům ? která se stále více začíná prosazovat v euroamerické politice, nás vrací někam do období conquisty a osídlování Ameriky, a je ve skutečnosti v rozporu s původním křesťanským postojem. Ten říká: trpěl jsem, a proto tím více mi záleží na tom, abych odpustil a podal ruku ke smíru. Ale s takovou zásadou dnes sotva uspějete v demokratických volbách, ať by se konali kdekoli.

Podivná je doba a svět, ve kterém žijeme. Úzkost, která z toho všeho jde na člověka, je veliká. Ta úzkost zpravidla narůstá tehdy, když člověk ztrácí oporu i v tom základním ? ve vlastním náboženství. A děje se tak vždy, když se zaměňuje jeho lidská institucionální podoba s božským zjeveným pramenem víry. A v tomto se zdá být situace křesťanů i muslimů rovnocenná.

Pravý islám nevolá po násilí. Nemusíme absolvovat kurz výkladu koránu, stačí vidět některé z děl iránské kinematografie posledního desetiletí. Jedinečnost básnického obrazu života prostých lidí, slepého chlapce rozmlouvajícího se svou babičkou, celé srdce dítěte vložené do sportovní soutěže s vidinou výhry ? nových tenisek, víra zakořeněná v životě prostých obyvatel na předměstí Teheránu či na iránském venkově? to je jen několik námětů režisérů Makhmalbafa či Magidiho, které mně nyní přicházejí na mysl a vedle kterých celé tuny západoevropského a amerického filmového materiálu nestojí ani cent. Ale stejně tak neváží ani gesta a slova volající po zničení jiného státu, po svaté válce, po trestu pro nevěřící ze strany některých muslimských vůdců.

Dvě tváře jedné kultury, víry, dvě podoby, lidská a božská. Známe to z našeho prostředí. Víme o řeholních domech, ve kterých toho jen pramálo připomíná život podle evangelních rad a setkání s některými obyvateli těchto domů či dokonce pobyt v nich ve vás zanechává velmi tísnivé pocity. Všechny získané negativní pocity vás vybízejí k tomu, abyste vyjádřili nějakou kritiku, třeba ve formě karikatury. Ale zároveň víte, že tím můžete uškodit těm, kteří žijí v jiné komunitě na druhém konci města, v domě, který je přesným obrazem toho, jak si představujete ?živé svědectví evangelních rad a věrnost vlastnímu charismatu?. A víte, že ať přijdete v kteroukoli dobu, jste vítáni, přesně jak stojí v jejich řeholi: Každý příchozí ať je vítán, jakoby se jednalo o osobu samotného Krista. Modlitba hodin se vznáší v nádherném chórovém zpěvu vzhůru k bílé strohé klenbě chrámu a v sedm hodin vše utichne po večerní Salve Regina až do třetí hodiny, kdy se shromažďujeme k vigilii. Přes den mezi prací v zahradě se nemluví, ale radost v srdci vyzařuje snad z každé tváře?

Dvě strany jedné mince, dvě tváře jedné kultury, života ? jedné karikatura snímá falešnou masku, druhé trpící a zbědované plive do očí? Nakonec nezbývá než se jen opravdu dívat na ten obraz, jako do zrcadla vlastní duše. V tom nám může pomoci třeba Hieronymus Bosch.
Jeho obrazy jsou plné roztodivných postav, v groteskním tanci, který je zároveň jakýmsi apokalyptickým shonem, kdy se všechny ty lidské trupy s myší či prasečí hlavou zoufale snaží získat nějakou rozkoš před schylujícím se soumrakem všeho, a není to nic jiné než karikatura člověka a jeho hemžení tváří v tvář hladovému jícnu pekla?

Středověký člověk nemusel být vzdělaný, aby chápal základní poučení ? pamatuj člověče, že jsi jen prach a v prach se obrátíš, a proto konej pokání, dokud je čas! Na zobrazených postavách nepoznáme, kdo je hodnostář a kdo jen poddaný, všichni jsou součástí jedné divadelní scény, včetně samotného autora, který je mezi nimi a který se dívá do zrcadla vlastní duše. Proto u řady těchto děl pravého autora ani neznáme, jeho jméno, podpis, autorství, nebylo a není důležité.
Pamatujme tedy na to, že všechny karikatury, mají být především touto zrcadlovou reflexí, tak jako původní karneval vždy otevíral bránu k půstu a pokání?

Petr Cekota