Amen

10.12.2005 

?Ať se stane?

?Amen? patří mezi hebrejské termíny, které byly pečlivě zachovány v křesťanské liturgii ? vedle takových jako Alleluja, Hosanna, Sabaot, Cherubín, Serafín, nemluvě o celé řadě jmen hebrejského původu, počínaje od samotného jména Ježíš. Zdá se, že liturgické užití hebrejského jazyka bylo vždy přijímáno bez diskuse. V 9. století, v době slovanské misie sv. Cyrila a Metoděje, bavorští kněží na Velké Moravě zpochybňovali staroslověnskou liturgii s tím, že liturgicky přijatelné jsou pouze tři jazyky: latina, řečtina a právě hebrejština. Stejný názor tehdy hlásaly také v Benátkách. Hebrejština tedy nebudila nejmenší podezření, přestože s jinými jazyky to nebylo tak samozřejmé. Sv. Cyril ? Konstantin, velký vzdělanec a polyglot, uměl vedle mateřské řečtiny nejen latinsky a staroslověnsky, ale mimo jiné také hebrejsky. Věděl, že na křesťanském východě se odedávna slouží liturgie v mnoha jazycích. Když na to téma diskutoval v Benátkách, vyjmenoval mezi těmito jazyky arménštinu, gruzínštinu, arabštinu, koptštinu a syrštinu, dodnes užívané ve východních církvích.

Se slovem ?Amen? se v křesťanské liturgii setkáváme nepochybně nejčastěji. Termín byl přejat z hebrejské Bible a z judaismu, kde se často užívá jako potvrzení vyslovované na konci modlitby nebo formulí smíření, požehnání, prokletí či přísahy. Odvozeno je ze slovesa amàn, které vyjadřuje představu být ?mocný?, ?pravdivý?, ?důvěryhodný?. A znamená ?skutečně?, ?určitě?, ?opravdu tak?, ?samozřejmě?, nebo prostě ?ano?. V Septuagintě, v nejstarším řeckém překladu Bible, je slovo Amen v originálním hebrejském znění zachováno jen zřídka, a vždy ve výrazně liturgickém kontextu. Překládá se slovem génoito ? ?ať se stane?, tedy spíš ve smyslu přání než jistoty. Přesto ale jak Nový zákon, tak i křesťanská liturgie v různých jazycích nadále zachovávají hebrejskou formu Amen. Dovoluje to brát v úvahu celé bohatství významů tohoto termínu ? pokud se samozřejmě věnuje pozornost odpovídající biblické liturgické katechezi. Jinak samozřejmě v běžném povědomí často převládne dojem, že Amen znamená cosi jako ?konec, tečka.?

Tak tomu ovšem není. Jde o termín příbuzný s podstatným jménem èmet ?pravda?, a různé formy slovesa amàn znamenají ?věřit?, ?doufat?, ?být věrný, věrohodný, silný, neodvolatelný, trvalý.? V hebrejském textu Izajášovy knihy se mluví přímo o ?Bohu Amen? (Iz 65,16), což překlady, počínaje řeckou Septuagintou, opisují zpravidla jako ?Bůh věrný? nebo ?pravdivý? nebo také ?Bůh pravdy?. Např. v Kralické bibli (1613) text zní: ?Ten, kterýž bude sobě požehnání dávati na zemi, požehnání dávati sobě bude v Bohu pravém, a kdož přísahati bude na zemi, přísahati bude skrze Boha pravého...? V latinské Vulgátě sv. Jeroným ovšem zachoval obrat ?Bůh Amen?. Ve 20. století zůstal Izajášův výraz přeložen s hebrejským Amen ve francouzském ekumenickém překladu, zvaném TOB.

Zatímco Izajáš mluví o ?Bohu Amen?, v Apokalypse, poslední knize Nového zákona, patří tento titul Kristu. Čteme tam: ?Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, Svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího.? (Zj 3,14). A sv. Pavel v 2. listu Korinťanům píše: ?Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus... nebyl zároveň ?ano? i ?ne?, nýbrž v něm jest jasné ?Ano?! (2 Kor. 1,19-20). V řeckém textu Nového zákona se ?Amen? objevuje celkem 126krát. Z toho nejčastěji ? 99krát v ústech Krista, ve slovech Amèn légo hymîn, které se obvykle překládá: ?Vpravdě vám říkám?. Vulgáta, podobně jako syrská Pešitta, zachovala původní termín Amen, čteme v ní: Amen dico vobis. Když Kristus užíval tato slova, můžeme to považovat za jeho představení, ve kterém se odvolává na svou neustálou, plnou shodu s vůlí Otce, kterému vždy říká ?Ano!?. Také mimobiblická tradice, jak židovská, tak i křesťanská, přikládá termínu Amen velkou váhu. V traktátu babylonského Talmudu nazvaném Berachòt se zachovala dokonce diskuse o tom, kdo je důležitější, zda ten, kdo modlitbu přednáší nebo ten, kdo na ni odpovídá Amen. Někteří rabíni se přikláněli k tomu, že důležitější je, kdo vyslovuje Amen. I to ukazuje na význam přikládaný tomuto slovu. Upozorňuje se také na to, že má být vyslovováno výrazně a s přesvědčením. Otcové církve spatřovali ve vyslovování Amen výraz víry v hlásaná slova a ve svátosti. Sv. Augustin ve svých mystagogických katechezích vysvětluje novokřtěncům, že amen znamená: ?To je pravda? a jeho vyslovení je totéž, co vlastní podpis.
Amen se často objevuje v eucharistické liturgii. V latinském obřadu má zvlášť důležité místo na konci velké eucharistické modlitby, po slovech kněze: ?Skrze Něho a s Ním a v Něm, je Tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče Všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků.? Věřící na to odpovídají Amen, a tak vyznávají víru v tajemství Eucharistie. Znovu pak vyslovují slavnostní Amen před přijetím hostie, aby potvrdili svou víru v Kristovu přítomnost. Tento starobylý zvyk, který připomíná už ve III. Století Hypolit Římský v Apoštolské tradici (Trad. Apost. 23,6), v pozdějších dobách zanikl. Vrátil se znovu teprve po II. Vatikánském koncilu s liturgickou reformou. I v dobách, kdy věřící přistupovali ke svatému přijímáni mlčky, kněz před přijetím říkal: ?Tělo pod způsobou chleba a pod způsobou vína Krev Pána našeho, Ježíše Krista, ať uchrání mou duši pro život věčný. Amen.?
Oproti tomu ve všech východních obřadech ? a v západním křesťanství v mozarabském ritu, dodnes praktikovaném ve Španělsku ? věřící odpovídají Amen jak po konsekraci chleba, tak i vína. Na křesťanském východě i západě tedy tento hebrejský termín stále slouží k vyjádření víry v Eucharistii. Přeložila J. Bronková

Aleksander Kowalski

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.