8.12.2005 

Výročí II. Vatikánského koncilu ve Vatikánu Slavnost Neposvkrněného Početí P. Marie a 40. výročí ukončení II. Vatikánského koncilu oslavil papež Benedikt XVI. při mši svaté ve Svatopetrské bazilice. Jak zdůraznil Svatý otec v úvodu své homilie, jde o dvě události nerozlučně spojené. Jan XXIII. zahájil II. Vatikánský koncil 11. října 1962 na svátek Mariina mateřství. A Pavel VI. jej uzavřel ve jménu Neposkvrněné Panny, 8. prosince 1965. ?Koncil má mariánský rámec. Ve skutečnosti je to více než rámec: je to zaměření jeho celého putování....?, řekl v úvodu své homilie Svatý otec.

Podobně jako učedníci o Letnicích se otcové koncilu shromáždili i v koncilní aule ?s Marií, Ježíšovou Matkou? a také v jejím Jménu z ní vyšli? ? parafrázoval Benedikt XVI. promluvu Pavla VI. při vyhlášení konstituce o církvi. Pětitisícovému shromáždění ve Vatikánské bazilice barvitě přiblížil atmosféru vyhlášení Marie za Matku církve, doprovázeného spotánním potleskem koncilních otců.
Jeho další slova mířila do hloubky tohoto vnitřního spříznění lidského rodu s Marií:

?Koncil chtěl říci toto: Maria je tak vetkána do velkého tajemství církve. Ona a církev jsou neodlučné, stejně jako je ona neodlučná od Krista. Maria zrcadlí církev, předjímá ji ve své osobě a vždycky zůstává její hvězdou spásy ve všech bouřích, jež souží trpící a namáhající se církev. Ona je pravý střed (církve), na který spoléháme, i když nás často tíží na duši její periferie.?

Právě poukazem na Marii chtěl Pavel VI. postavit do nového světla strukturu církve, tak jak ji rozvíjel Koncil. Mariánské rysy se promítají do pasáží o poslání biskupů, Petrova nástupce, kněží, řeholníků i laiků, a do jejich vzájemných vztahů. Petrinský rys je zahrnut v mariánském, vysvětluje dále Svatý otec:

?V Marii, v Neposkvrněné se setkáváme s podstatou církve nedeformovaným způsobem. Od ní se musíme učit, stávat se ?dušemi církve?, jak to vyjadřovali Otcové, abychom i my, podle slova sv. Pavla mohli předstoupit ?neposkvrnění? před tváří Pána, jak On nás chtěl mít od počátku (Kol 1, 12; Ef 1, 4).?

Člověk ale postupuje jinak. Často v sobě zapírá poslušnost Božímu Slovu, která byla vlastní ?Naslouchající Panně?, ztrácí víru oné ?Velké, která uvěřila?, a je mu cizí odevzdanost ?Pokorné Matky?, jež ustupuje stranou, aby nepřekážela poslání Syna, a ?stojí pod křížem?, když všichni ostatní, včetně apoštolů, utekli. V jádru našeho postoje se odráží nedůvěra, jejíž počátky sahají až k Adamovi. Benedikt XVI. pokračuje:

?Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že mu Bůh přese všchno cosi z jeho života bere; že Bůh je konkurentem, který omezuje naši svobodu a že budeme plně lidskými bytostmi pouze tehdy, když ho necháme stranou; krátce - že pouze tímto způsobem můžeme plně uskutečnit svou svobodu.?

V jádru lidské nedůvěry je touha po moci v jejích rozličných podobách. Ta nakonec vede člověka ke spoléhání na lež. Chce brát život do vlastních rukou, ale místo toho padá do prázdna do smrti. Svatý otec vysvětluje:

?Svoboda lidské bytosti je svobodou omezeného bytí, a tedy je sama omezená. Můžeme ji vlastnit pouze jako sdílenou svobodu, ve společesntví svobody: jen když žijeme spravedlivě jeden s druhým a jeden pro druhého, může se svoboda rozvíjet. Správně však žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí a to je podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka zákon uložený zevně, který ho nutí, nýbrž vnitřní měřítko jeho přirozenosti, měřítko, které je vepsáno do něho a činí ho obrazem Boha a tím svobodným tvorem.?

Benedikt XVI. pokračoval ve své homilii důkladným rozborem událostí popsaných v prvních kapitolách knihy Genesis:

?Uvažujeme-li upřímně o sobě a o svých dějinách musíme říci, že toto vyprávění nepopisuje pouze dějiny počátku, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v sobě nosíme kapku jedu způsobu myšlení, vysvětleného obrazy knihy Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme dědičný hřích. Právě na slavnost Neposkvrněného Početí se v nás vynořuje podezření, že osoba, která nehřeší, je nakonec nudná; že v jejím životě něco chybí: dramatická dimenze být nezávislý; že svoboda říci NE je součástí pravého lidského bytí, sestoupit dolů do temnot hříchu a chtít všechno sami udělat; že pouze tak lze až do dna využít šířku a hloubku našeho bytí lidmi, být opravdu sami sebou. Krátce, myslíme si, že zlo je koneckonců dobré, že jej máme aspoň trochu zapotřebí, abychom zakusili plnost bytí. Myslím si, že Mefisto ? pokušitel ? má pravdu, když říká, že je silou, ?která vždycky chce zlo, a nakonec vykoná dobro (J.W.Goethe, Faust I,3). Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si trochu svobody vůči Bohu je koneckonců dobré, ba dokonce nezbytné.
Díváme-li se však na svět kolem sebe, můžeme vidět, že tomu tak není, že totiž zlo otravuje vždycky, nepozvedá člověka, nýbrž ho vždycky snižuje a pokořuje, nedělá ho větším, čistším a bohatším, nýbrž ho poškozuje a dávámu stávat se mnohem menším. Tomut se musíme naučit zvláště v den Neposkvrněné: člověk, který se zcela odevzdá do Božích rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, který se zcela oddá Bohu, nalezne pravou svobodu, velkou a tvořivou rozsáhlost svobody dobra. Člověk, který se obrátí k Bohu se nestává menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou. Člověk, který se klade do Božích rukou, se nevzdaluje od ostatních, tímže se stáhne do své soukromé spásy, naopak jen tehdy se jeho srdce oprostí a stane se vnímavou osobou a proto láskyplnou a otevřenou.?

Právě na Marii vidíme, že blízkost Bohu přibližuje člověka i k lidem, pokračoval ve své homilii Benedikt XVI.

?Proto může být Matkou veškeré útěchy a pomoci, matkou, k níž se kdokoliv může obrátit ve své slabosti a ve svém hříchu, protože má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou tvořivé dobroty. Do ní vtiskuje Bůh svůj obraz ? obraz Toho, který jde za ovečkou zbloudilou v horách a hledá ji i v trní a hloží hříchů tohoto světa, dávaje se zraňovat trnovou korunou našich hříchů, aby vzal ovečku na svá ramena a přinesl ji domů.?

Maria je spolu s Bohem, a spolu s ním také cítí a soucítí. Jako Bolestná Matka, která sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Právě v ní se k nám Boží dobrota přiblížila.

?Tak stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Obrací se k nám slovy: ?Měj odvahu více se odvážit s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem: kompromituj se s Bohem a uvidíš, že se právě tím stane tvůj život plnější a osvícený, vůbec ne nudný, nýbrž plný nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se nikdy nevyčerpá.?

CELOU HOMILII NAJDETE ZDE

Po homilili zazněla v bazilice modlitba věřících, přímluvy v šesti jazycích. Nechyběly mezi nimi prosby za spravedlnost a mír, přednesené v arabštině, a za ?bratry a sestry navštívené utrpením tisícerých tváří?, vyslovená čínsky.
Po skončení eucharistické liturgie se Benedikt XVI. Vrátil do Apoštolského paláce. Sváteční modlitbu Anděl Páně vedl z okna své pracovny.

Ve své promluvě stručně shrnul myšlenky vyjádřené v homilii. II. Vatikánský koncil označil za ?největší událost v církvi 20. století?. Vyzval shromážděné, aby se nechali vést Neposkvrněnou Pannou a po jejím vzoru usilovali překonat ?pokušení průměrného života, tvořeného kompromisy se zlem?. Je třeba zaměřovat se na autentické dobro, které je pramenem radosti.? ? zdůraznil Svatý otec.

Mezi pozdravy na závěr se Benedikt XVI. zvlášť obrátil k členům Papežské akademie Neposkvrněné, v čele s kardinálem Deskurem. A požehnal pochodeň Zimních olimpijských her v Turínu, kterou dnes dopoledne zapálil italský prezident Carlo Azeglio Ciampi.

V 16 hodin se Papež s doprovodem odebral na tradiční mariánskou pobožnost na Španělské náměstí.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.