Rádio Vaticana

Světec všedního dne

10.11.2005

Po svém příchodu do Maroka jsem postupně začal objevovat frankofonní svět. Na zeměkouli používá franštinu stále ještě asi 600 miliónů lidí. Přes masívní nástup angličtiny jako světového jazyka číslo jedna, frankofonie žije. Ostrovy či ostrůvky frankofonie lze najít po celém světě, od Evropy přes Quebec, Karibik, francouzskou Polynésii, některé asijské země, až po Madagaskar a velkou část, zejména západní Afriky. Je to svět sui generis a jsem velmi šťasten, že mně jej mé diplomatické poslání otevřelo. Nebýt toho, asi bych spíš jen tušil, jaké kuturní bohatství skrývá. O jak mnohé bych přišel, kdyby se tak nestalo! Takto zůstane pro mě navždy otevřen.

Tak jako my toho víme málo o frankofonním světě, vždyť francousky se domluví jen dvě procenta Čechů, oni toho vědí o nás ještě méně. Když jsem si šel za otcem Jeanem-Pierrem krátce po svém příchodu do Maroka pro francouzský nedělní misál, abych mohl lépe sledovat liturgické texty, tento jinak velmi vzdělaný salesián, vynikající kazatel a hudebník se mě opatrně zeptal:

- Vy, Čechové, máte také svůj vlastní jazyk?

Dalo mně práci, abych na sobě nedal nic znát a s úsměvem jsem odpověděl:

- Mais bien sur, Monsieur le curé (ale zajisté, pane faráři), naším jazykem je čeština, jeden z jazyků západních Slovanů. O starobylosti jazyka svědčí, že část Bible přeložil začátkem 15. století, tedy sto let před Lutherem, rektor univerzity pražské, Jan Hus.-

Katolickou komunitu v Rabatu tvořil nevelký počet lidí. Seznámit se s většinou z nich proto netrvalo dlouho. Kromě komunity kolem monumentální katedrály Notre Dame z roku 1932 v centru Rabatu byla velmi živá misijní stanice Pia X ve čtvrti Souissi. Rabat má také jeden španělský kostel.

Velmi aktivní byla komunita sester františkánek, která podporovala marocké ženy pořádáním výstav jejich ručních prací, zejména výšivek a koberců. Hned po první návštěvě jedné takové výstavy jsem se tam stal stálým hostem. Sestry pořádaly čas od času přátelská setkání a přednášky. A právě tam jsem poprvé uslyšel o Charlesovi de Foucauld. Přednáška byla doprovázena promítáním diapozitivů, dobových i současných.

Už jsem měl za sebou první putování marockou Saharou a kouzlu pouště jsem navždy propadl, ale snímky divoké krajiny pohoří Hoggar uprostřed Sahary promítané a komentované lidmi, kteří tam žili, mě uchvátily. Od tohoto dne jsem si postupně opatřoval literaturu, protože osobnost Charlese de Foucaulda mě zaujala natolik, že jsem se o něm chtěl dozvídat stále víc.

Osobnost Charlese de Foucaulda patří také k novodobé historii Maroka. Byl jedním z těch, kdo se podíleli na prozkoumání této tehdy málo známé a nepřístupné země. Nepochybně dobrodružná musela být jeho cesta do míst, kam před ním nepronikl žádný Evropan, kterou podnikl v přestrojení za chudého evropského žida. Riskantní převlek byl nezbytností: jako Evropan, šlechtic a důstojník francouzské armády, by se do většiny míst oné tehdy tak tajemné země vůbec nedostal.

Už sama jeho pozdější konverze a rozhodnutí se pro kněžský a řeholní život v mužném věku jsou pozoruhodné. Obdivuji lidi, kteří si dokázali svoji cestu k Bohu vybojovat! Po vysvěcení na kněze a po nějakém čase, stráveném v Palestině odešel Charles de Foucauld na poušť, do samotného středu Sahary, do alžírského Tamanrassetu v pohoří Hoggar, aby sloužil těm nejzapomenutějším a nejchudším. Pracoval na rozsáhlém díle: tvořil francouzsko-tuarégský slovník, aby mohl Tuarégům přeložit Evangelium. Přál si, aby se jeho život odvíjel ve skrytu, žil proto tak, jako Ježíš v Nazaretě. Slovník Charles de Foucauld nedokočil. Mučednická smrt v roce 1916 přervala jeho příkladný a obdivuhodný život. Ve svém pátrání po tajemství a velikosti osobnosti Charlese de Foucaulda pokračuji. Ještě v Maroku jsem se setkal s lidmi, misionáři, kteří pokračují v jeho díle. Sejně statečně. V muslimském prostředí. Bez nároků na viditelné výsledky jejich služby. Potěšilo mě také, že jsem nedávno objevil český překlad některých jeho myšlenek a jeho životopisu. V Karmelitánském nakladatelství vyšla kniha Dopisy velkých osobností hříšníkům, kde je zveřejněn poslední Foucauldův dopis před smrtí z 1. prosince 1916 Olivieru de Bondy.

Jak podivuhodně se spojují zdánlivě nesouvisející události našeho života v jeden uzavřený a smysluplný celek! Zase se uzavírá jeden takový podivuhodný kruh, jenž začal v roce 1999 mým prvním setkáním s C.d.F. v Africe, pokračuje v roce 2003 druhým setkáním s ním v komunitě Sester Ježíšových při "Tre fontane" v Římě. Třetí setkání, ve slávě oltáře, se připravuje.
V této souvislosti si dovolím připomenout slova kardinála Waltera Kaspera - v rozhovoru v časopisu ?Trenta giorni? (ročník XXIII, číslo 1-2, leden, únor 2005):

Charles de Foucauld mi připadá jako zvlášť vhodný model uskutečňování křesťanského poslání. Nikoli jen na poušti v Tamanrassetu, ale také v poušti moderního světa. Křesťanské poslání dneška spočívá v prostém přebývání v modlitbě s Bohem a v přátelství s lidmi. ... Je zajisté legitimní se ptát: Bylo těch třicet let Ježíšova života, o nichž nemáme téměř žádné zprávy, ztraceno? Jistě, že ne! Prokázal to Charles de Foucauld a dokazují to dnešní křesťané, zvláště ti, kteří v obyčejných podmínkách každodenního života zviditelňují Krista ohněm své víry, naděje a lásky.

Pavel Jajtner