Rádio Vaticana

Synagoga

4.10.2005

K židovským kořenům

V roce zasvěceném eucharistii stojí za to připomenout, že Pán Ježíš ustanovil tuto svátost v židovském náboženském prostředí. Účastníky první mše svaté v historii byli Židé ? nejen v etnickém smyslu, jako lidé židovské národnosti, ale také ? a to je v tomto případě důležitější ? v náboženském významu, jako vyznavači judaismu. Syn Boží se stal konkrétním člověkem, patřil ke konkrétnímu národu a konkrétnímu náboženství. V tom spočívá tajemství vtělení. Kristus byl Žid, praktikující své náboženství, řídil se Mojžíšovým zákonem ? jak to lapidárně říká sv. Pavel v listu Galaťanům: ?Poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu? (Ga 4,4). Připomínaná žena a sv. Josef dali Božímu Synu lidskou - a rovněž náboženskou - výchovu. Snadno si můžeme představit, jak ho učili modlitebním textům a vodili do synagogy ? domu modlitby židovské komunity.

První synagogy vznikly v době babylónského zajetí, to znamená v 6. století před Kristem. Po návratu z vyhnanství je Židé začali budovat i ve Svaté Zemi. V dobách Pána Ježíše a apoštolů existovaly už v samotném Jeruzalémě, přestože tam se ještě shromaďovali ve svatyni. Jak víme z Evangelií, Kristus navštěvoval galilejské synagogy často. Souviselo to s účastí na synagogálních obřadech, které se skládají s biblického čtení, jejich výkladu a z modlitby. Sv. Lukáš popisuje, jak Ježíš v Nazaretě ?sobotní den vešel podle svého zvyku do synagogy a povstal, aby četl z Písma? (srov. Lk 4,16-30). Setkal se tam s odmínutím ze strany obyvatel města, ve kterém vyrostl. Ale i později ještě nejednou učil v jiných synagogách. Řeč zapsanou u sv. Jana, ve které přislíbil svátost eucharistie, pronesl v synagoze v Kafarnaum (J 6,59). Sv. Pavel na svých apoštolských cestách nejednou hlásal v domech modlitby židovské diaspory v oblasti Středozemního moře. Křesťané převzali ze synagogy liturgii slova a doplnili ji o texty z Nového zákona ? tak jako Kristus a apoštolové připojovali ke čtením synagogální bohoslužby hlásání Radostné zprávy. Církev navždy spojila eucharistii s liturgií slova a nikdy v ní nepřestala využívat Starého zákona ? ne vždy ve formě čtení, ale přinejmenším sahala po starozákonních žalmech.

Také v architektuře lze postřehnout jisté analogie mezi židovskými domy modlitby a kostely. V synagoze není oltář, protože po zboření jeruzalémského chrámu Římany už neexistuje v judaismu kult oběti. Na místě, kde v katolických a pravoslavných kostelech stojí tabernákl, v synagogách je arón ? ha ? kódeš ? ?svatá archa?, neboli skříň na svaté knihy. Před ní se klade ner tamíd ? ?věčné světlo (lampa)?. O sobotě ? kdy se nesmí křesat oheň, aby se neporušilo přikázání odpočinku ? slouží k zapalování dalších světel, ale hoří přes celý týden, i za nepřítomnosti věřících. V judasimu se mluví o přítomnosti Boha v synagoze ? o Jeho Šechiná, neboli ?přebývání? ve světě, ve vyvoleném lidu a na místech modlitby. K vytvoření synagogálního shromáždění je potřeba deseti mužů, i když podle rabínů Boží Šechiná je přítomna v synagoze i tehdy, kdy se tam modlí pouze jeden člověk. V centru domu modlitby stojí béma (?bima) ? pódium, ze kterého se čte Písmo a vedou modlitby. Před pulpitem chazana, tedy kantora, je umístěna tabulka se slovy žalmu: Šivíti Adonáj le-negdí tamíd ? ?Hospodina stále před oči si stavím? (Ž 16,8). Připomíná se tak, že Bůh je stále přítomen ve svém slově, i když se k Němu obrací modlitby.

V židovské liturgii je také obřad, který lze do jisté míry přirovnat k eucharistickému procesí. Na zakončení podzimního Svátku Stánků, který trvá osm dní, se slaví Simchát Torá ? ?Radost zákona?. Ze ?svaté archy? se vyjme všech Pět Mojžíšových knih a v ozdobných rámech se nosí kolem synagogy. Torá ? Mojžíšův zákon, tedy pět prvních knih Bible ? je slovo Boží. Proto mu patří zvláštní úcta. Triumfálního, radostného procesí se účastní mnoho dětí. ?Veselte se a radujte se ve svátek Radosti zákona ? zpívá se v ten den ? vzdejte chválu (knize) Zákona.?

Aleksander Kowalski