6.10.2005 

K povinnostem diplomatů v Maroku patřily i humanitární návštěvy českých vězňů. Většinou bývlaly úkolem konzula, ale je velmi vhodné, vykoná-li je čas od času i velvyslanec. V době mého působení v této africké zemi jsme měli vězně znamenitého. Jmenoval se Václav K., byl vyučen ošetřovatelem dojnic, pocházel z jedné dědiny poblíž Brna, bylo mu něco kolem pětadvaceti let a byl uvězněn na pět a půl roku za pašování čtyř set padesáti kilogramů konopí.

Nepatrný trest za zločin tak obludný! Jsou země, kde by za totéž byl o hlavu kratší. Každý pašerák drog je multiplikátorem zločinu. Velkovýrobcem dalších zločinců. Pašování drog je zločin, který klame: Na první pohled je to skoro nevinné: nikdo není oloupen, nikdo není zraněn. ?Jen? se odveze balíček nebo balík čehosi odkudsi kamsi. A za to se shrábne balík peněz.

Když ho chytili, měl Opla Calibru, motorku Kawasaki, dvě Avie, autobus a byt v Brně. Z toho je zřejmé, že to nemohlo být poprvé, co vezl v autobuse drogy. Spíš narazil na celníka, který se nedal podplatit.

V roce 1956 Francouzi opouštěli Maroko a zanechali po sobě asi pět tisíc hektarů osevních ploch cannabis sativa, konopí, které tam tenkrát pěstovali jako průmyslovou plodinu. Později vznikla v Evropě a v USA poptávka po marihuaně a hašiši. Tak našlo konopí, které mezitím vynálezem a rozšířením umělých vláken ztratilo na svém původním významu, nový odbyt.

Od té doby uplynulo necelých padesát let. Za ten čas Západ poskytl Maroku pomoc ve výši 200 miliónů dolarů na odstranění stále se rozmáhajících plantáží konopí. Bez ohledu na tyto obrovské prostředky, za něž by se dalo rolníkům pomoci vybudováním studní a investicemi do založení nových kultur, se osevní plochy konopí rozšířily z původních 5000 na 150 000 hektarů. Mnozí celníci a policisté, kteří vydělávají 5.000 dirhamů měsíčně jich utrácejí 20.000. Ti, koho zajímá, kde berou oněch 15.000 měsíčně, se už raději neozývají. Při pátrání, kam až vedou nitky této zločinecké sítě, zjistili, že velmi vysoko, tam, kam není radno se pouštět. Obchod s drogou představuje pro mnohé obrovské zisky. Každý překupník v řetězu vydělá desetinásobek. Nejméně vydělává pěstitel. Ale přece jen více, než kdyby pěstoval ječmen.

Na severu země je pohoří Rif. Je to druhý z Herkulových sloupů. Ten africký. Na evropském kontinentu je tím prvním Herkulovým sloupem pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou Mulhacénem.

Až do roku 1934 se v Rifu skrýval proslavený Abd el Krim, pod jehož velením byla celá nepřístupná území mimo kontrolu francouzských koloniálních armád. Jedna silnice, postavená až začátkem šedesátých let, vede Rifem od jihu k severu, druhá, ze stejného období, od východu k západu. Jinak nic. Jen nepřístupné hory a stzky, po kterých mohou projít jen lidé, osli a muly. Pohoří Rif je drogovým rájem. Vyžaduje kus odvahy zkusit je po jedné z oněch dvou silnic od jihu k severu nebo od východu k západu projet. Na východě jsou hory holé a suché, ale směrem k západu přibývá srážek. Objevují se první cedrové lesy. Poblíž města Chefchaouen jsou už hory hustě zalesněné a působí neskutečně krásně svou trvalou šťavnatou a sytou zelení. V těchto horách potkáte na každém rohu Němce a Holanďany, kteří vědí, kde je drogový ráj. Domorodci považují každého cizince, který se tam objeví, za zájemce o trávu. Jde z toho trošku strach. Vím o čem mluvím, byl jsem tam.

Přišel ramadán roku 1421 podle hidžry, tehdy připadl na období od začátku prosince 2000 do začátku ledna 2001. Sluší se, abych jel našeho vězně navštívit. Vykonat humanitární návštěvu. Věznice je v Tangeru, asi 300 km na severovýchod od Rabatu. Arabského řidiče si tentokrát nevezmu. Dodržuje přísně půst, v noci pak mnoho jí, téměř nespí a to by mně mohlo být osudné. Kdyby tak usnul za volantem. Vydáváme se na cestu. Jen ještě jednu informaci od člověka, který to v Tangeru zná:
- Kde najdu v Tangeru věznici?
- Ve směru od Rabatu sjedete z hlavní cesty v místech, kde je odbočka k Herkulovým jeskyním. Pak už stále rovně, až přijedete k vysoké zdi se železnými vraty. Tam, před věznicí, se tlačí spousta marockých žen, které nosí svým vězňům jídlo.
- Cožpak jim správa věznice nedává najíst?
- Dodávky potravin do věznice probíhají normálně.
- Tak v čem je problém?
- Příděly se rozkradou. Je to tam jako na Ďábelských ostrovech v Motýlkovi.

Dojeli jsme dobře a včas, vězení jsme našli. Václav K., vyučený ošetřovatel dojnic z jedné dědiny poblíž Brna, je překvapen. Snad radostně, protože dojatě, překotně vypráví:

?Když mě zde před třemi lety zavřeli, postupně jsem o všechno přišel. Měl jsem na Moravě děvče, jezdila za mnou ten první rok. Teď už mně ani nenapíše. Peníze jsou pryč. Zůstaly jen dluhy. Když zaplatím právníkovi, pokutu marocké tabákové režii, budu se muset dál zadlužit. Ale mohl bych jít o půl roku dřív domů. Půl roku mně odputil nový král v částečné amnestii.
Snažím se cvičit, abych měl kondici. Nejhorší je hlad. Jídlo, které nám dávají dozorci, nejí ani Maročané. Do kbelíků, které se používají na úklid, nalijí jakousi polévku, kde plave pár shnilých mrkví. Už zapomínám češtinu, ale ve španělštině jsem se zdokonalil. Až mě propustí, zůstanu ve Španělsku. Chci se živit poctivě.
Jsem uvězněn se dvěma Španěly. To je moje štěstí. Protože zde v Tangeru je katolická diecéze, španělský biskup a klášterní komunita řeholnic Chodí za námi jedna španělská milosrdná sestra a nosí nám každý čtvrtek jídlo.?

Odcházím se smíšenými pocity. Ale i s trochou naděje, že Václav K. poznal v tomto vězení nejen krutost a bolest, ale i svou vinu a milosrdnou, vskutku křesťanskou lásku. Věřím, že je to jeho šance, jak najít cestu k nápravě.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.