20.8.2005 

Promluva Benedikta XVI. na sobotní Vigilii SDM - Marienfeld - 20:30hod.

Drazí mladí!

Na pouti s tajemnými Králi z Východu jsme dospěli k okamžiku, který sv. Matouš ve svém evangeliu popisuje takto: „Vešli do domu (nad kterým se hvězda zastavila) a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Vnější cesta oněch mužů končila. Dorazili k cíli. V té chvíli ale pro ně začíná nová cesta, vnitřní pouť, která změní celý jejich život. Určitě si totiž představovali toho nově narozeného Krále úplně jinak. Zastavili se dokonce v Jeruzalémě, aby získali u místního krále zprávy o onom zaslíbeném Králi, který se narodil. Věděli, že svět je v nepořádku, proto bylo jejich srdce plné neklidu. Byli si jisti, že Bůh existuje a že je to Bůh spravedlivý a dobrotivý. A snad zaslechli také něco o velkých proroctvích, jimiž izraelští proroci ohlašovali Krále, který má být ve vnitřním souladu s Bohem a který má jeho jménem a s jeho pomocí obnovit řád světa. Vydali se na cestu, aby našli tohoto Krále, z hloubi srdce hledali právo a spravedlnost, která měla přijít od Boha, a chtěli tomu Králi sloužit, poklonit se u jeho nohou, a v jeho službě se osobně podílet na obnově světa. Patřili mezi ty lidi, kteří „hladoví a žízní po spravedlnosti“ (Mt 5,6). Tímto hladem a touto žízní se nechali vést po dobu své pouti - stali se poutníky hledajícími spravedlnost, kterou očekávali od Boha, aby se mohli nabídnout do jejích služeb.

Přestože je jiní lidé, ti kteří zůstali doma, možná považovali za utopisty a snílky, byli ve skutečnosti osobami s nohama na zemi a věděli, že kdo chce změnit svět musí mít moc. Proto nemohli hledat zaslíbené dítě nikde jinde, než v královském paláci. Nyní se ale sklánějí před dítětem chudých lidí a velmi brzy se mají dozvědět, že Herodes - ten Král, u kterého se sami zastavili - bude svou mocí ukládat o jeho život a že rodině nezbyde nic jiného než útěk a vyhnanství. Nový Král, před kterým padli na zem a klaněli se mu, se velmi lišil od jejich očekávání. Dozvěděli se tedy, že Bůh je jiný, než si ho obvykle představujeme. Tady začala jejich vnitřní cesta. Začala právě v té chvíli, kdy padli na zem před tímto dítětem a poznali v něm přislíbeného Krále. Tato radostná gesta se teprve měla dotknout jejich nitra.

Museli změnit své představy o moci, o Bohu a o člověku, a spolu s tím také změnit sebe sama. Nyní viděli, že Boží moc je jiná než moc mocných tohoto světa. Způsob, jakým Bůh jedná, je jiný, než si představujeme i jiný než se ho snažíme podsouvat Jemu. Bůh se v našem světě nesnaží konkurovat pozemským formám moci. Nepřidává svá rozdělení k jiným rozdělením. Ježíšovi v Olivové zahradě Bůh neposílá dvanáct legií andělů, aby mu pomohli (srv. Mt 26,53). Proti halasné a svévolné moci tohoto světa staví bezbrannou moc lásky, která se na Kříži - a pak vždy znovu v běhu dějin - stává obětí, a přece tvoří nové věci, božské, jež se staví na odpor nespravedlnosti a nastolují Boží Království. Bůh je jiný - to je to, co nyní poznávají. A znamená to, že se teď i oni sami musejí stát jinými, musejí se učit Božímu stylu.

Přišli, aby se dali do služeb tohoto Krále, aby se ve svém kralování inspirovali jeho vládou. To byl význam jejich pocty, jejich klanění. K tomu patřily i jejich dary - zlato, kadidlo a myrha - dary, jaké se přinášely Králi, který byl považován za božského. Klanění tedy cosi obsahuje a patří k němu také darování. Skrze tento projev úcty, chtěli oni muži z Východu uznat dítě za svého Krále a dát mu k dispozici svou vlastní moc a své schopnosti - a v tom byli jistě na správné cestě. Chtěli mu sloužit a následovat ho a tak spolu s ním sloužit dobru a spravedlnosti na světě. V tom měli pravdu. Nyní se ale musí učit, že toho nemohou dosáhnout jednoduše tak, že budou ze shora, z trůnu vydávat rozkazy. Nyní se musí učit dávat sebe sama - žádný menší dar by tomuto Králi nestačil. Nyní se musí učit, že jejich životy mají být v souladu s tímto božským způsobem vykonávání moci, se způsobem bytí, který je vlastní Bohu. Musí se stávat lidmi pravdy, spravedlnosti, dobroty, odpuštění a milosrdenství. Nebudou se už ptát: K čemu mi tohle může být? Nýbrž budou se ptát: Jak já mohu sloužit Boží přítomnosti ve světě? Musí se učit ztrácet svůj život a tak jej znovu nalézat. Potom co opustili Jeruzalém musí zůstat na cestě, kterou před nimi vyznačil pravý Král, následovat Krista.

Milí přátelé, ptáme se, co to všechno pro nás znamená. Protože to, co jsme právě řekli o odlišné přirozenosti Boha, který má orientovat náš život, zní sice krásně, ale zůstává to neurčité a mlhavé. Proto nám Bůh dal příklady. Králové z Východu jsou jen prvními v dlouhém zástupu mužů a žen, kteří svým životem nepřestávali vyhlížet Boží hvězdu, kterou hledali, toho Boha, který nám, lidským bytostem, je nablízku a ukazuje nám cestu. Je to velký zástup svatých - známých i neznámých - skrze něž Pán před námi v dějinách otevírá evangelium a listuje jeho stranami; a to se děje i nyní. V jejich životech se jako ve velké ilustrované knize odhaluje bohatství evangelia. Oni jsou světelnou brázdou Boží, kterou on sám v dějinách vyznačil a stále vyznačuje. Můj ctihodný předchůdce Papež Jan Pavel II. blahořečil a svatořečil velký zástup osobností z dávných i nedávných dob. Na těchto postavách nám chtěl ukázat, jak být křesťany, jak správně vést vlastní život, abychom žili Božím způsobem. Blahoslavení a svatí byli osobami, které nehledali zarputile vlastní štěstí, ale chtěli prostě dávat sebe sama, protože byli zasaženi Kristovým světlem. A tak nám ukazují cestu ke štěstí, ukazují, jak se stát opravdu lidskými osobami. Právě oni byli pravými reformátory v kolísavém běhu dějin, kteří mnohokrát pozvedali dějiny z temných údolí; z oněch proláklin, jež stále znovu hrozí pádem; právě oni je vždy znovu osvěcovali, když bylo potřeba, aby umožnili přijmout - mnohdy i v bolesti - slovo, které Bůh vyslovil na konci svého stvořitelského díla: „A bylo to dobré“. Stačí vzpomenout na postavy jako svatý Benedikt, svatý František z Assisi, svatá Terezie z Ávily, svatý Ignác z Loyoly, svatý Karel Boromejský, na zakladatele řeholních řádů z 19. století, kteří podporovali a udávali směr sociálnímu hnutí, nebo na světce naší doby - Maxmiliána Kolbeho, Editu Steinovou, Matku Terezu nebo Otce Pia. Když se zamýšlíme nad těmito postavami, učíme se, co znamená „klanět se“, a co znamená žít podle měřítka betlémského dítěte, podle měřítka Ježíše Krista a samotného Boha.

Svatí, jak jsme řekli, jsou pravými reformátory. Nyní bych to chtěl vyjádřit ještě radikálněji: jedině od svatých, jedině od Boha přichází pravá revoluce, podstatná změna světa. V minulém století jsme zažili revoluce, jejichž společným programem bylo nečekat už nic od Boha, vzít osud světa zcela do vlastních rukou. A tak se stalo, jak jsme viděli, že se lidská a částečná hlediska stala absolutním měřítkem orientace. Absolutizace toho, co není absolutní, nýbrž relativní se nazývá totalitarismus. Neosvobozuje člověka, naopak bere mu jeho důstojnost a zotročuje ho. Svět nemohou zachránit ideologie, ale jedině obrácení k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, zárukou naší svobody, zárukou toho, co je opravdu dobré a pravdivé. Pravá revoluce spočívá jedině v radikálním obrácení k Bohu, který je měřítkem spravedlnosti a zároveň je věčnou láskou. Co jiného než láska by nás mohlo zachránit?

Milí přátelé! Dovolte mi dodat ještě dvě krátké myšlenky. O Bohu mluví leckdo; ve jménu Božím se hlásá i nenávist a páchá násilí. Proto je důležité objevovat pravou Boží tvář. Králové z Východu ji nalezli, když padli na zem před dítětem v Betlémě. „Kdo vidí mě, vidí Otce,“ říkal Ježíš Filipovi (Jan 14,9). V Ježíši Kristu, který dovolil, aby jeho srdce bylo kvůli nám probodeno, v Něm se ukázala pravá tvář Boha. Budeme ho následovat spolu s velkým zástupem těch, kdo nás předešli. A tak půjdeme po správné cestě.

Znamená to, že si nekonstruujeme nějakého soukromého Boha, soukromého Ježíše, ale věříme, že se klaníme před Ježíšem, kterého nám ukazují Posvátná Písma a který se zjevuje jako živý ve velkém zástupu věřících, zvaném Církev; je stále s námi a zároveň vždy před námi. Církev můžeme hodně kritizovat. Víme o tom a řekl nám o tom i samotný Pán: církev je síť s dobrými rybami i se špatnými rybami, pole, na němž roste pšenice i plevel. Papež Jan Pavel II., který nám v mnoha blahoslavených a svatých ukazoval pravou tvář církve, také neváhal požádat o odpuštění za to, co špatného se stalo v dějinách kvůli jednání a slovům lidí církve. Tak i nám ukazuje náš pravý obraz a povzbuzuje nás, abychom se - se všemi svými nedokonalostmi a slabostmi - připojili k průvodu svatých, který má počátek ve Třech Králích z Východu. Konec konců skutečnost, že v církvi existuje i plevel je utěšující. Díky tomu můžeme navzdory všem svým nedokonalostem doufat, že stále ještě následujeme Ježíše, který povolal právě hříšníky. Církev je jako lidská rodina, ale zároveň je také velkou rodinou Boží, skrze kterou On vytváří prostor společenství a jednoty napříč všemi kontinenty, kulturami a národy. Proto se radujeme z toho, že patříme k této velké rodině; radujeme se, že máme bratry a přátele po celém světě. Právě tady v Kolíně zakoušíme, jak je pěkné patřit k rodině široké jako svět, která zahrnuje nebe a zemi, minulost, přítomnost i budoucnost a všechny části země. V této velké společnosti poutníků kráčíme spolu s Kristem, jdeme s hvězdou, která osvěcuje dějiny.

„Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Milí přátelé, to není vzdálený, dávno minulý příběh. To je přítomnost. Tady ve svaté Hostii je On před námi a mezi námi. Stejně jako tenkrát je tajemně obestřen svatým mlčením a - jako tenkrát - právě tak odkrývá pravou Boží tvář. On se kvůli nám stal zrnem, které padá do země, umírá a přináší plody až do konce světa (srv. Jan 12,24). On je přítomen, jako tenkrát v Betlémě. Zve nás na vnitřní pouť, která se nazývá adorace. Vydejme se nyní na cestu na tuto pouť a prosme ho, aby nás vedl. Amen.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.