Rádio Vaticana

V bazilice

28.7.2005

Audience, 2. část

Oficiální část audience skončila a pokračuje její část rodinná. V leteckém tempu, pod taktovkou neúprosného protokolisty, jenž svůj pohled upírá na hodinky.

Přicházejí moji spolupracovníci a rodina. Zdraví česky: ?Chvála Kristu a Marii!? Svatý otec odpovídá také česky: ?Až na věky?. Vidím na všech, že je to pro ně veliký okamžik. Na památku dostávají všichni růženec.

Fotografování. Svatý otec nám žehná a loučí se. Vozíček už je připraven. Odcházíme a na čerstvém vzduchu přicházím zase trochu k sobě. Jako by už to ani nebylo. Bylo to jako neskutečný sen? Předat náš dar osobně jsme ? jak jinak ? zapomněli. Další nedostatečná na vysvědčení z diplomatického protokolu. Byla to malovaná moravská kraslice. Dávám ji panu protokolistovi s prosbou, aby ji předal dodatečně. Slíbil mi to. Příležitostně se zeptám, jak se Svatému otci líbila.

Po skončení audience, za doprovodu švýcarských gardistů přejíždíme do Sixtinské kaple. Kráčíme pomalu a já se dívám na strop, na Michelangelovu fresku Stvoření člověka. Ukazováček vztažené Boží ruky se dotýká ukazováčku prvního člověka. Sílu tohoto symbolu nelze popsat? Umělcova inspirace zde nemohla čerpat jen ze zdrojů lidských? Pak se otevírá postranní vchod do baziliky? Protokolista už mě hlídá a raději mi všechno říká ? pěkně po lopatě a předem a dvakrát: francouzsky i anglicky.

?V bazilice vás budou čekat kanovníci, podáte jim ruku a přivítáte se s nimi?.

Teď už nesmím udělat chybu. Vskutku: Čekají tam. V jejich doprovodu jdeme nejprve do kaple a k oltáři Nejsvětější Svátosti. Poklekám s manželkou po pravici k tiché modlitbě. Vzpomenu na maminku a tatínka. Jaká radost pro maminku, která prožila osmadvacet let na invalidním vozíku? Jaké zadostiučinění pro tatínka, který pro víru trpěl v komunistickém žaláři? Věřím, že všechno vidí a naši tichou radost sdílejí. Dojímá mě to.

Pak průvod směřuje k oltáři Panny Marie, Pomocnice křesťanů. Švýcarská garda v nádherných uniformách, které navrhl nesmrtelný Michelangelo Buonarrotti před pěti stoletími, dělá pro průvod místo, protože bazilika je plná turistů. Ti nás fotografují jako vítanou atrakci, blesky fotoaparátů a zvědavé pohledy? Mohu jen doufat, že v popředí zájmu nejme my, ale gardisté. I tak si připadáme jako exoti. V plné polní. Ale vážnost a slavnostní povaha chvíle zatlačuje tento chvilkový pocit: U oltáře Panny Marie s Ludmilou tiše zpíváme Salve Regina latinsky. Pan Kanovník se radostně přidává. Přes všechny hranice, přes propasti dějin, přes vzdálenost národních tradic a mentality, přes tíhu politických zvratů, ve vznešeném jazyce pradávné liturgie nacházíme společnou řeč. Nelze potlačit slzy. O clemens, o pia, o dulcis, Virgo Maria! Nakonec krátké zastavení a modlitba u hrobu svatého Petra: Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat? Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus, Kristus vládne všem? Když se u jižní brány baziliky loučíme, tiskne nám pan kanovník ruce o poznání vřeleji a spokojeně říká:

?To jsme rádi, že ode dneška máme mezi diplomaty zase o jednoho katolíka víc?.

Je to od něj hezké a chci mu to věřit. Kdyby tak jen věděl, že právě před půlhodinou jsem dokonale propadl z diplomatického protokolu?

Pavel Jajtner