Rádio Vaticana

Sine Dominico non possumus

29.5.2005

Homilie Benedikta XVI. při zakončení Eucharistického kongresu v Bari

Jeruzaléme oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne (Resp. žalm). Výzva žalmisty, která zaznívá také v sekvenci, vyjadřuje velmi dobře smysl této mše svaté: shromáždili jsme se zde, abychom chválili a oslavovali Boha. A to je důvod, který podnítil italskou církev, aby se sešla tady, v Bari, na Národním Eucharistickém kongresu. Také já jsem se chtěl dnes k vám připojit, abych oslavil Slavnost Těla a Krve Páně a tak vzdal poctu Kristu ve svátosti Jeho Lásky a zároveň posílil pouta společenství, která mě poutají k italské církvi a k jejím pastýřům. Na tomto významném církevním setkání měl být přítomný také můj ctihodný předchůdce, papež Jan Pavel II. Cítíme, že je nám blízko a spolu s námi oslavuje Krista, dobrého Pastýře, kterého však on může kontemplovat přímo.

Srdečně pozdravuji všechny vás, kteří se účastníte této slavnostní liturgie: kardinála Camilla Ruiniho a další přítomné kardinály, arcibiskupa Bari. mons. Francesca Cacucciho a ostatní biskupy, kteří přijeli ze všech koutů Itálie, stejně jako kněze, řeholníky a řeholnice a laiky, zvláště ty, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na organizaci toto Kongresu. Stejně tak zdravím autority, kteří svojí vítanou přítomností zdůrazňují, že Eucharistické kongresy jsou součástí dějin a kultury italského lidu.

Tento Eucharistický Kongres, který dnes vstoupil do svého závěru, chtěl představit neděli jako ?Velikonoce týdne?, výraz identity křesťanské komunity a střed jejího poslání. Zvolené téma: "Bez neděle nemůžeme žít", nás vede do roku 304, kdy císař Dioklecián zakázal křesťanům pod trestem smrti vlastnit Písmo, shromažďovat se v neděli ke slavení mše svaté a budovat místa pro jejich shromáždění. V Abiteně, v malém městečku v současném Tunisku, bylo odhaleno 49 křesťanů, když v neděli v domě Ottavia Feliceho slavili mši svatou navzdory císařskému zákazu. Byli uvěznění a poté převezení do Kartága, kde je podrobil výslechu prokonzul Anulino. Mezi jiným byla významná jedna odpověď, kterou dal Emeritus, když se prokonzul ptal, proč překročili císařský zákaz. Odpověděl: Sine Dominico non possumus: Bez nedělního shromáždění, kde sloužíme mši svatou, nemůžeme žít. Chyběli by nám síly k tomu, abychom podstoupili každodenní těžkosti a nepodlehli jim. Po krutých mukách bylo 49 mučedníků zabito. Prolitím své krve potvrdili svou víru. Zemřeli, ale zvítězili: my je dnes vzpomínáme ve slávě vzkříšeného Krista.

Zkušenost Abitenských mučedníků je zkušeností, o které musíme přemýšlet také my, křesťané 21. století. Ani pro nás není snadné žít jako křesťané. Z duchovního pohledu se svět, ve kterém žijeme, jež je často poznamenán nevázaným konzumismem, náboženskou lhostejností, sekularismem uzavřeným k transcendenci, může zdát pouští neméně nevlídnou, než ta velká a strašná (Dt 8,15), o níž mluvilo první čtení vzaté z páté knihy Mojžíšovy. Hebrejskému lidu v těžkostech přichází na pomoc Bůh s darem many, aby jim dal pochopit, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst (Dt 8,3). V dnešním evangeliu nám Ježíš vysvětlil, na jaký chléb chtěl Bůh - skrze dar many - připravit lid Nové smlouvy. Narážel na Eucharistii, když řekl: ?To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli vaši otcové a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky? (Jan 6,58). Syn Boží, který se stal člověkem, se stal Chlebem, aby tak byl pokrmem svého lidu na cestě k zaslíbené zemi Nebe.

Potřebujeme tento chléb, abychom čelili námahám a únavě cesty. Neděle, Den Páně, je jedinečnou příležitostí k načerpání síly od Toho, který je Pánem života. Příkaz slavnosti není tedy jen povinnost uložená zvnějšku. Účastnit se na slavení neděle a živit se Eucharistickým chlebem je pro křesťana nutností, v níž může nalézt energii potřebnou k další cestě. K cestě, která však není svévolná: cesta, kterou vyznačuje Bůh skrze svůj zákon, jde směrem vepsaným do samé podstaty člověka. Pokračovat na ní znamená pro člověka uskutečňovat sebe samého; ztratit ji, znamená ztratit sám sebe.

Pán nás nenechá samotné na této cestě. On je s námi; dokonce si přeje sdílet náš osud až do té míry, že se s námi ztotožňuje. V evangeliu jsme před chvílí slyšeli Ježíšova slova: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Jan 6,56). Jak se neradovat z podobného zaslíbení? Slyšeli jsme však, že lidé místo aby se z tohoto Kristova prohlášení radovali, proti němu protestovali: Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo? (Jan 6,52). A protože výrok Krista je pravdivý, tento postoj lidí se v průběhu dějin mnohokrát opakoval. Mohlo by se jakoby říci, že lidé nechtějí Boha tak blízko, na dosah ruky, který se podílí na lidských událostech. Lidé ho chtějí velikého a ve skutečnosti daleko od sebe. Vyvstávají dokonce otázky, které chtějí ukázat, že podobná blízkost je nemožná. Ovšem zůstávají jasná slova Ježíšova, která pronesl právě při této příležitosti: ?Amen, amen pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život? (Jan 6,53). Před námitkami a protesty Ježíš by mohl všechny ujistit: ?Přátelé, chtěl jsem vám říci, abyste se neobávali! Mluvil jsem o těle, ale jedná se jen o symbol. To co mám na mysli je jen hluboké společenství citů. Ale Ježíš nemluvil v podobných náznacích. Pevně stál za svým tvrzením, i když mnoho z jeho učedníků selhalo (srov. Jan 6,66). Dokonce projevil ochotu přijmout selhání vlastních učedníků, aniž by cokoliv změnil na své výpovědi: I vy chcete odejít? (Jan 6,67), zeptal se jich. Díky Bohu, Petr dal odpověď i nám, kterou dnes s plným vědomím bereme za svou: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života? (Jan 6,68). Jeho přítomnost není statická Je to dynamická přítomnost, jež nás uchvacuje, aby nás učinila svými, aby nás připodobnila k sobě. To dobře pochopil sv. Augustin, který pocházel z platonské formace a proto jen stěží přijímal vtělenou dimenzi křesťanství. Zvláště reagoval na výhled eucharistického pokrmu, který se mu zdál nehodný Boha: při obyčejných jídlech je totiž člověk tím silnějším, neboť vstřebává pokrm a dělá z něj prvek vlastní tělesné skutečnosti. Teprve později Augustin pochopil, že v eucharistii věci probíhaly právě opačně. Středem je Kristus, který nás k sobě přitahuje, dává nám vyjít ze sebe, aby z nás učinil jedno s Ním (srov. Vyznání VII, 10, 16). Tímto způsobem, nás On také zapojuje do společenství bratří.

Zde se dotýkáme další dimenze eucharistie, kterou bych chtěl ještě připomenout než zakončím. Kristus, s nímž se setkáváme ve svátosti, je týž zde v Bari, jako v Římě, zde v Evropě, jako v Americe, v Africe v Asii i Oceánii. Je to jediný a týž Kristus, který je přítomen v eucharistickém chlebu na každém místě země. To znamená, že se s ním můžeme setkat pouze spolu s dalšími. Můžeme ho přijímat pouze v jednotě. Což nám neříkal svatý Pavel právě toto v listu, který jsme před chvíli vyslechli? Když píše Korinťanům, tvrdí: "Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě? (1 Kor 10,17). Důsledek je jasný: nemůžeme přijímat Pána, jestliže se navzájem nepřijímáme. Chceme-li se mu prezentovat, musíme také vyjít vstříc jedni druhým. Proto je nutno naučit se velké lekci odpuštění: nenechat v duši hlodat červotoče zášti, ale otevřít srdce velkodušnosti, naslouchání druhému, pochopení vůči němu, eventuální přijetí jeho omluv a velkomyslného nabídnutí svých.

Eucharistie - opakujeme to - je svátost jednoty. Avšak bohužel křesťané jsou rozděleni, právě ve svátosti jednoty. Tím více se musíme, podporováni eucharistií, cítit pobízeni všemi silami směřovat k oné plné jednotě, kterou si Kristus vroucně přál ve Večeřadle. Právě zde v Bari, v městě, jež uchovává ostatky sv. Mikuláše, v zemi setkání a dialogu s bratry z Východu, bych chtěl zdůraznit svou vůli vzít za svůj jako základní úkol pracovat všemi silami na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista. Jsem si vědom, že na to nestačí projevy dobrých citů. Je třeba konkrétních gest, která vstoupí do duší a pohnou svědomími, tím že budou na každém vyžadovat osobní obrácení, jež je předpokladem jakéhokoliv pokroku na cestě ekumenismu (srov. K reprezentantům církví a církevních společenství a jiných křesťanských náboženství, 25. dubna 2005). Žádám vás všechny, abyste s rozhodností nastoupili cestu duchovního ekumenismu, který v modlitbě otevírá brány Duchu svatému, jenž jediný může vytvořit jednotu.

Drazí přátelé, kteří jste přišli do Bari z různých částí Itálie, abyste slavili tento eucharistický kongres, musíme znovu objevit radost z křesťanské neděle. Musíme znovu s hrdostí objevit výsadu, že můžeme mít účast na eucharistii, která je svátostí obnoveného světa. Kristus vstal z mrtvých první den v týdnu, který byl pro židy dnem stvoření světa. Právě proto byla tato neděle považována prvotní křesťanskou obcí za den, v němž začal nový svět, ten v němž Kristovo vítězství nad smrtí začalo nové stvoření. Tím že se obec věřících shromažďovala kolem eucharistického stolu byla utvářena jako nový Boží lid. Sv. Ignác z Antiochie označoval křesťany jako ty, kteří dosáhli nové naděje, a představoval je jako osoby žijící podle neděle (iuxta dominicam viventes). V tomto výhledu se antiošský biskup ptal: Jak bychom mohli žít bez Něho, na kterého čekali i proroci?" (Ep. ad Magnesios, 9,1-2).

Jak bychom mohl žít bez Něho? V těchto slovech sv. Ignáce je ohlas vyznání mučedníků z Abitene: Sine Dominico non possumus. Právě zde vyvěrá naše modlitba: aby i dnešní křesťané znovu našli uvědomění rozhodující důležitosti slavení neděle a aby dokázal čerpat z účasti na eucharistii nezbytné nadšení pro nové úsilí hlásat světu Krista náš pokoj (Ef 2,14). Amen.

Přeložil Jiří Sýkora

Česká sekce RV