7.5.2005 

Homilie Benedikta XVI. při převzetí římské katedrály, baziliky sv. Jana na Lateránu

Tento den, ve kterém mohu poprvé zasednout na katedře římského biskupa jako Petrův nástupce, je dnem, v němž církev v Itálii slaví svátek Nanevebstoupení Páně. Středem tohoto dne je Kristus. Jedině díky Němu, díky tajemství jeho výstupu na nebesa, jsme s to pochopit význam katedry, která je symbolem autority a odpovědnosti biskupa. Co tedy znamená svátek Nanebevstoupení Páně? Neznamená, že Pán odešel kamsi daleko od lidí a od světa. Kristovo Nanebevstoupení není cestou k dalekým hvězdám, protože nakonec také hvězdy jsou hmotnými tělesy, stejně jako země. Kristovo Nanebevstoupení znamená, že On už nepatří světu pomíjivosti a smrti, která podmiňuje náš život. Znamená, že On už zcela patří Bohu. On ? Věčný Syn ? přivedl naše lidské bytí před Boží tvář, přinesl s sebou tělo a krev v proměněné podobě. Člověk dostává prostor v Bohu; skrze Krista je lidské bytí vneseno do života samotného Boha. A protože Bůh objímá a drží celý vesmír, Nanebevstoupení Páně znamená, že Kristus se od nás nevzdálil, ale že nyní, díky Svému přebývání s Otcem, je nablízku každému z nás navždy. Každý z nás se k němu smí důvěrně obracet, každý z nás ho může oslovit. Pán je stále na doslech. Můžeme se od něj vzdálit vnitřně, můžeme se k němu obráti zády. Ale On nás čeká a je nám stále nablízku.

Čtení dnešní liturgie nám přibližují konkrétnost, s jakou Pán uskutečňuje Své ?bytí nablízku.? Pán slibuje učedníkům svého Svatého Ducha. První čtení nám říká, že Duch Svatý budou ?silou? učedníků, protože On sám je živým slovem Božím a Bůh nemůže dát víc než sebe sama. V Ježíši se nám Bůh dal celý ? tedy ? dal nám všechno. Kromě toho nebo vedle toho, nemůže žádné další zjevení sdělovat lépe nebo nějak doplňovat Kristovo zjevení. V něm, v Synu, nám bylo řečeno všechno a všechno nám bylo darováno. Ale naše schopnost porozumění je omezená, proto je posláním Ducha, aby uváděl církev stále novým způsobem, generaci za generací, do velikosti Kristova tajemství. Duch neklade vedle Krista nic jiného a nového, vedle Kristova zjevení není žádné další duchovní zjevení ? jak někteří věří ? žádná další úroveň zjevení. Ne: ?vezme z mého?, říká Kristus v evangeliu (Jan 16,14). A protože Kristus říká jen to, co slyší a dostává od Otce, tak také Duch Svatý je tlumočníkem Krista. ?Vezme z mého.? Neodvádí nás na jiná místa, vzdálená od Krista, ale vede nás stále více do Kristova světla. Proto je křesťanské zjevení zároveň staré i stále nové. Proto stále znovu dostáváme všechno to, co už nám bylo darováno. Zároveň každá generace v nevyčerpatelném setkání s Pánem ? v setkání zprostředkovávaném Duchem Svatým ? se učí stále něco nového.

Duch Svatý tak je silou, skrze níž nám Kristus dává zakoušet svou blízkost. První čtení však říká ještě další slovo: budete mými svědky. Zmrtvýchvstalý Kristus potřebuje svědky, kteří se s ním setkali, lidi, kteří ho poznali zblízka skrze sílu Ducha Svatého. Lidi, kteří, abych tak řekl, se ho dotli vlastní rukou, a tedy mohou o Něm svědčit. Právě tak církev, Kristova rodina, vyrostla od ?Jeruzaléma ... až do končin země,? jak říká čtení. Církev byla postavena skrze svědky, počínaje Petrem a Pavlem a Dvanácti, po všechny muže a ženy, kteří naplněni Kristem rozsvítili a stále novým způsobem budou znovu rozsvěcet plamen víry. Každý křesťan, svým vlastním způsobem, může a má být svědkem zmrtvýchvstalého Pána. Když čteme jména svatých, vidíme, jak často to byli - a stále jsou ? především prostí lidé, lidé, z nichž vyzařovalo ? a vyzařuje ? světlo, jež vede ke Kristu.

Tato symfonie svědectví dostala ale také jasně definovanou strukturu. Na nástupcích apoštolů, tedy na biskupech, leží veřejná odpovědnost za to, aby síť těchto svědectví vytrvala v čase. Ve svátosti biskupského svěcení jim je udělována moc a milost, nezbytná k této službě. V této síti svědectví náleží Petrovu nástupci zvláštní úkol. Byl to právě Petr, kdo jako první, jménem apoštolů vyznal víru: ?Ty jsi Kristus, Syn živého Boha? (Mt 16,16). To je úkol všech Petrových nástupců: provázet ve vyznání víry v Krista, Syna živého Boha. Římská katedra je především katedrou tohoto vyznání. Z tohoto stolce má římských biskup neustále opakovat: Dominus Iesus ? ?Ježíš je Pán?, jak to napsal Pavel ve svých listech Římanům (10,9) a Korinťanům (1 Kor 12,3). Korinťanům se zvláštním důrazem říkal: ?I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi ? jakože je mnoho takových bohů a pánů ? my přece víme, že je jediný Bůh Otec... a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.? (1 Kor, 5-6). Petrův stolec zavazuje ty, kdo na něj zasednou, aby - stejně jak to v okamžiku krize apoštolů učinil Petr ? říkali: ?Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Svatý Boží? (Jan 6,68 ad). Ten, kdo sedí na Petrově stolci, musí připomínat slova, která Pán řekl Šimonu Petrovi při Poslední večeři: ? ... a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím...? (Lk 22, 32)Ten, komu byla svěřena Petrova služba si musí uvědomovat, že je křehkým a slabým člověkem - jak křehké a slabé jsou jeho vlastní síly - (musí si uvědomovat) neustálou potřebu očišťování a obrácení. Může si ale být také vědom toho, že od Pána dostává sílu, aby utvrzoval své bratry ve víře a sjednocoval je ve vyznání ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. V prvním listu sv. Pavla Korinťanům najdeme nejstarší vyprávění o vzkříšení, které máme. Pavel ho věrně převzal od svědků. Toto vyprávění mluví nejprve o Pánově smrti za naše hříchy, o jeho pohřbu, o jeho vzkříšení třetí den a pak říká: ?(Kristus) se ukázal Petrovi, potom Dvanácti...? (1 Kor 15, 4). Tak byl ještě jednou shrnut význam poslání uděleného Petrovi až do konce časů: být svědkem zmrtvýchvstalého Krista.

Římský biskup zasedá na své katedře, aby vydával svědectví o Kristu. Katedra je tedy symbolem potestas docendi, moci vyučovat, jež je základní součástí poslání spojovat a rozvazovat, kterou Pán udělil Petrovi a po něm Dvanácti. Písmo Svaté, jehož porozumění roste díky inspiraci Ducha Svatého, a služba autentické interpretace, udělená apoštolům, patří v církvi nedílně jedno k druhému. Tam, kde je Písmo Svaté odděleno od živého hlasu církve, padne za oběť debatám specialistů. Jistě nám mají co říct a to, co říkají, je důležité a cenné. Práce učených nám významně pomahá k porozumění onomu živému procesu, ve kterém vyrostlo Písmo, a k pochopení jeho historického bohatství. Ale věda sama nemůže nabídnout definitivní a závaznou interpretaci. Nemůže nám dát v interpretaci onu jistotu, se kterou lze žít a pro kterou lze i zemřít. K tomu je potřeba pověření, jež přesahuje pouhé lidské schopnosti. Proto je potřeba hlasu živé církve, té církve, která byla svěřena Petrovi a kolegiu apoštolů až do konce věků.

Tato moc vyučovat děsí mnoho lidí jak uvnitř tak vně církve. Ptají se, zda neohrožuje svobodu svědomí, zda není troufalostí stojící v protikladu svobodě myšlení. Tak tomu není. Moc, kterou Kristus udělil Petrovi a jeho nástupcům, je v nejplnějším smyslu pověřením k službě. Moc vyučovat v církvi s sebou nese úsilí poslušně sloužit víře. Papež není absolutním vládcem, jehož myšlení a chtění by bylo zákonem. Naopak, papežská služba je zárukou poslušnosti Kristu a Jeho Slovu. Nemá hlásat vlastní názory, nýbrž zavazovat neustále sebe sama a církev k poslušnosti Božímu slovu navzdory všem pokusům o přizpůsobení a rozředění, i navzdory všemu oportunismu. Tak to činil papež Jan Pavel II., když tváří v tvář všem snahám, jen zdánlivě přejícím člověku, před chybnými interpretacemi svobody, jednoznačně zdůrazňoval nedoknutelnost lidské bytosti, nedotknutelnost lidského života od početí po přirozenou smrt. Svoboda zabít není pravou svobodou, ale tyranií, která uvrhuje lidskou bytost do otroctví. Papež si uvědomuje, že ve svých velkých rozhodnutích je spojen s velkýmu společenství víry všech dob, se závaznými interpretacemi, které povstaly na cestě putující církve. Jeho moc tedy není nad tím vším, ale je službou Božímu Slovu a na něm spočívá odpovědnost, aby toto Slovo i nadále zůstávalo přítomné ve své velikosti a zaznívalo ve své čistotě, aby nebylo rozdrobeno v neustálých změnách módy.

Katedra je tedy ? řekněme to ještě jednou ? symbolem moci vyučovat, což je moc poslušnosti a služby tomu, aby Boží Slovo ? jeho pravda! ? zářilo mezi námi a ukazovalo nám cestu. Když ale mluvíme o katedře římského biskupa, nemůžeme nepřipomenout slova sv. Ignáce Antiochijského, která napsal Římanům. Petr vyšel z Antiochie, svého prvního sídla, a přišel do Říma, na své definitivní sídlo. Sídlo, které se stalo definitivním skrze mučednickou smrt, kterou navždy spojil své následovníky s Římem. Ignác sám byl Antiochijským biskupem, ale čekal na mučednickou smrt, kterou měl podstoupit v Římě. Ve svém listu Římanům mluví o římské církvi velmi příznačně jako o ?té, která předsedá v lásce?. Nevíme jistě, co měl Ignác přesně na mysli, když psal tato slova. Ale pro ranou církev slovo láska, agape, odkazovalo k tajemství eucharistie. V tomto tajemství se Kristova láska stále konkrétně uskutečňuje mezi námi. Tady On stále znovu dává sebe sama. Tady si stále znovu nechává probodnout srdce, tady zachovává svůj slib, slib, že z Kříže přitáhne všechno k sobě. V eucharistii se my sami učíme lásce Kristově. Díky tomuto středu a srdci, díky Eucharistii, svatí svým životem nesli Boží lásku do světa stále novými způsoby a formami. Díky eucharistii se církev stále znovu obnovuje! Církev není ničím jiným než sítí ? eucharistickým společenstvím! ? ve které my všichni přijímáme téhož Pána, stáváme se tak jediným tělem a objímáme celý svět. A konečně předsedat v učení a předsedat v lásce má být jednou a toutéž věcí. Celé učení církve nakonec vede k lásce. A eucharistie, jako zde přítomná láska Ježíše Krista, je kritériem každého učení. Na lásce spočívá celý zákon a proroci, jak říká Pán (Mt 22,40). Láska je naplněním zákona, psal sv. Pavel Římanům (13,10).

Drazí Římané, nyní jsem vaším biskupem. Děkuji za vaši velkorysost, děkuji za vaši náklonnost, děkuji za vaši trpělivost! Jako katolíci jsme jistým způsobem všichni také Římany. Slovy 87. žalmu, v chvalozpěvu na Sion, mamku všech národů, zpíval Izrael a s ním zpívá Církev: ?O Sijónu řeknou: V něm se zrodil ten i onen...? (5v). Stejně také my můžeme říci: jako katolíci jsme se všichni jistým způsobem narodili v Římě. Chci se z celého srdce snažit být vaším biskupem, Biskupem Říma. A my všchni se snažme být stále více katolíky - stále více bratři a sestry ve velké Boží rodině, v rodině, v níž nikdo není cizincem.
Na konec bych chtěl ze srdce poděkovat vikáři římské diecéze, kardinálu Camillo Ruinimu, a také pomocným biskupům a všem jeho spolupracovníkům. Ze srdce děkuji římským farářům, římským kněžím a všem, kdo jako věřící přispívají, aby zde rostl dům živého Boha. Amen.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.