Rádio Vaticana

Nanebevstoupení

6.5.2005

Slavnost Nanebevstoupení Páně

Nejsou všechny námitky inteligentní, ale na neinteligentní námitku není vždycky snadné najít hned inteligentní odpověď. Jedna z takových námitek se vyslovila tímto způsobem. Evangelium nám vypravuje, že byl Kristus ukřižován. Zemřel. Třetího dne vstal z mrtvých. Ale čtyřicet dní nato vystoupil na nebesa. Na první pohled je to všechno jednoduché. Ale teď vystoupil skeptik se svou námitkou. Podle učení všech náboženství, lidé, kteří v tomto životě něco dobrého udělali, jsou odměněni po smrti. Jdou do nebe. Jak si to nebe představit, v tom se ovšem lidé různí. Ale základní pravda je vždycky táž. Po smrti se dostanou dobří do nového, lepšího světa, do věčného života. V životě Kristově se však vyskytuje něco docela zvláštního. Vstal z mrtvých, tj. navrátil se nazpět do života na zemi. A pak teprve vystoupil na nebe. Proč to zpoždění? Vždyť je to, jakoby dvakrát zemřel!

Je zajímavé, že tato námitka tak překvapila i jednoho profesora teologie tak, že nevěděl, co má odpovědět. Dokážeme to my? Začneme tedy od počátku, abychom si uvědomili, co je v křesťanství doopravdy nového. Kristus zemřel. Smrt spravedlivého zasluhuje nebe. Proč tedy nevstoupil hned na nebe? Ve Věřím v Boha vyznáváme dokonce opak: ?Byl ukřižován, umřel a vstoupil do pekel?. Nebylo tedy nebe, ale něco úplně jiného. Nechceme říci peklo, mluvíme tedy o ?předpeklí?, ale i to je něco velmi temného. Odporuje to tedy všeobecné víře náboženství, že jdou spravedliví, sotva zemřeli, hned do nebe? Solověv tvrdí, že je potřeba už jednou provždy skončit s názory, jakoby smrt sama byla něco dobrého, brána do věčného života.

Jaké jsou názory na smrt u primitivních lidí? Musíme říci, že jsou pesimistické. Lidé nepovažují smrt za vysvobození, ale za smutný konec lidského života na zemi. Většinou se věří v posmrtný život, ale nikdo tam nepospíchá. Je to říše stínů. Podle řecké mytologie je Charon, nevrlý, nesympatický převozník, který převáží duše zemřelých přes řeku na druhý břeh. Proto se dávala mrtvému do úst mince, aby měl čím zaplatit převoz a nemusel být tvrdě odháněn od loďky. A na druhé straně nečeká nic přívětivého. Je to podsvětí a střeží je obluda, trojhlavý pes Kerberos. Nikdo se nedostane odtud ven. A tam? ?Lépe je být na zemi pastýřem než v podsvětí králem?, hlásá pověstný výrok ze starořecké mytologie. Představy jiných národů nejsou lákavější. A Bible? Starý zákon je docela v tomto pojetí. Říše zemřelých je šeól, podsvětí, ?údolí stínů a smrti?.

Jaký postoj má člověk zaujmout k této skutečnosti? Moderní ateismus to prostě popře, jako popřel Boha: po smrti nic není, člověk se rozpadne, zmizí. Těžko říci, nakolik si jsou jisti ti, kdo to tvrdí. Obyčejně se jim těžko umírá. Ale i ti, co v život posmrtný věří, neradi tam pospíchají, zvláště ne ti, kterým se tu na zemi poměrně dobře vedlo. L.N.Tolstoj pěkně vylíčil různý postoj v povídce Tři smrti. Tam se proti sobě staví mladá šlechtična, která umírá uprostřed své rodiny, která ji se vší péčí obsluhuje. Ale všechno je naplněno melancholií, těžkým smutkem. Naproti tomu umírá starý chudák v hostinci a už před smrtí se k němu dobývají s otázkou, komu odkáže boty, jediné co má. A přesto umírá celkem klidně, odevzdaně. Nemá, čeho by litoval. Symbol jeho postoje je ?třetí smrt? v přírodě, mladé jedličky, kterou utnou, aby z ní udělali kříž na hrob toho starého chudáka. Podťata zavzdychne a je konec. Nikdo pak už na to nemyslí.

Byli to řečtí filosofové platónského rázu, kteří vymysleli nauku o nebi pro duše, které se zbaví nepříjemného těla, které se smrtí osvobodí od bláta hmotného světa a budou se pak na věčnosti živit úchvatným pohledem na krásné ideje. Nauka je vznešená, ale kolik lidí jí doopravdy věřilo? Slouží dodnes jako ozdobné řeči při pohřbu. Ale není křesťanská a není pravdivá. A přece i my věříme v nebe. Ale je to něco jiného. Není to indiánské věčné loviště, není podzemní říše mytologií, ale není to ani nadhvězdný svět čistých idejí pro nehmotné bytosti. Nebeské království je království Kristovo. Kristus pak se narodil na této zemi, obětoval se, aby království Boží přinesl na zemi. Ale právě proto musel vstát z mrtvých. Musel nás osvobodit od toho všeho, co sebou přináší smrt, tj. zničení nejenom lidského života, ale i celé země. Smrt nám zaměňuje rodný domov za jakousi lepší matnou cizinu. Tak tomu učí nekřesťanská náboženství.

Máme-li tedy kratičko vyjádřit rozdíl mezi křesťanstvím a jinými systémy, dá se to říci jedním slovem. Pro všechny ostatní je smrt odchod z tohoto světa, pro nás se má stát návratem. Nestane se to však hned, v jednom okamžiku. Mezi Kristovou smrtí a vzkříšením jsou tři dny pobytu v hrobě. Jaký to byl stav? Jeho tělo bylo pod zemí, ale duše se už navrátila k Otci. nebyl to platónský útěk z bídného světa, ale doba očekávání, které je podstatou dějin, až se uskuteční nová země a nové nebe.

I to má být návratem, který je kosmický. Bible začíná stvořením světa. Líčí to postupně. To připomíná sv. Janu Zlatoústému jiný obraz: přípravu stolu pro hodovníky. Nejdříve se všechno ustrojí a nakonec se objeví pozvaný, aby zasedl. Ten pozvaný byl první člověk. Bohužel skončila první hostina tragicky. Musí se tedy všechno připravit znovu. Ale bude to daleko velkolepější. Ke stolu už mají zasednout všichni vyvolení synové Adamovi spolu s Kristem a celým nebem.

Z toho vidíme jasně, že vzkříšení z mrtvých a nebe patří opravdu k sobě. Překonala se propast, která nebe a zemi rozděluje. Vidíme však také, že je nauka o vzkříšení z mrtvých jedinečným poselstvím křesťanským, nikde jinde se nevyskytuje. Proto se také nesnažíme křesťanské nebe srovnávat s posmrtným životem, jak se líčí v jiných náboženstvích.

Ale je tu ještě jedna námitka, které si musíme všimnout. Týká se osudu lidských duší před vzkříšením z mrtvých, před posledním soudem. Přece i o nich tvrdíme, že jsou už v nebi. Ale nebeské království se ještě plně neuskutečnilo. Jaký je jejich stav? Můžeme odpovědět jenom přirovnáním ke stavu Krista po tři dny před zmrtvýchvstáním. Duše je už u Otce, ale tělo je ještě v hrobě. Je to stav provizorní, je to ještě smrt, ale je to už i život, obojí současně. ?Život a smrt se utkaly v souboji?, zpívá velikonoční hymnus. Kdo z nich zvítězí, víme.

Je to stav duší věrných zemřelých. Ale v jistém stupni i nás samých, kteří ještě žijeme. Vždyť cítíme denně, jak tělo odumírá, jak se pozemská pouť den ze dne zkracuje. Ale proto nás církev vybízí, abychom duchem už přebývali v nebi. Rozdělujeme se vnitřně, ale je to s vírou, že se zase sjednotíme se sebou, se všemi a se vším, až se nebe vrátí na zemi.

Tomáš Špidlík