Rádio Vaticana

Na koho žalují dokumenty?

17.2.2005

Polemika v kauze Pia XII.

Dnešní monitoring tisku nám nabídl senzační článek z časopisu Reflex. ?Dokument žaluje katolickou církev,? hlásá nadpis článku Jiřího Brože. Senzační je na něm však především to, že představuje informace, které byly dementovány. Týká se otázky navracení židovských dětí skrytých přes válku katolickými institucemi. S téměř dvouměsíčním zpožděním reaguje na diskusi rozpoutanou na konci prosince minulého roku v italském tisku. Škoda, že si autor přečetl jen úvodní článek zajímavé diskuse. Jinak by se totiž dozvěděl, že celá kauza byla motivována přinejmenším podezřelými pohnutkami a že opěrné body senzačních obvinění musely být dementovány. Z hlediska novinářské profesionality je to podobné, jako kdyby dnešní astronom bez ohledu na Koperníka zavile tvrdil, že slunce obíhá kolem země.

Nebudeme pátrat po pramenech, z nichž český novinář čerpal. Ostatně už to, že Svaté oficium ? jak se dříve nazývala dnešní Kongregace pro nauku víry ? označuje za ad hoc zřízenou komisi Svatého stolce a ještě ke všemu ji jmenuje anglicky ?Holy Office?, mluví za sebe. Chyb najdeme v článku vícero. Na základní neobeznámenost s problémem ale odkazuje hned první věta: ?Vlivný italský církevní historik Alberto Melloni objevil v archivu dosud neznámý francouzsky psaný dokument z října 1946... atd.? Pojďme tedy k meritu věci:

28. prosince italský deník Corriere della Sera přinesl článek boloňského profesora Alberta Melloniho. Ohlašoval v něm objev skandálního dokumentu Svatého oficia z 23. října roku 1946. List údajně schválený Piem XII. zaslaný pařížskému nunciovi Angelo Roncallimu, budoucímu papeži Janu XXIII., prý zakazuje katolickým rodinám a institucím vracet židovské děti jejich rodinám. Zpráva oběhla svět a přirozeně vyvolala pobouření. Jak mohl být někdo tak necitelný a odpírat rodičům nebo jiným příbuzným, kteří přežili hrůzy holocaustu, jejich vlastní děti? Aby drama nabralo na síle, byla proti zlému Piu XII. vychválena světlá postava budoucího Dobrého Papeže, Roncalliho, který prý vypověděl tehdejšímu papeži poslušnost a pomáhal návratu židovských dětí do jejich rodin.

Článek však vzbudil nejen mediální senzaci, ale i rozpaky odborné veřejnosti. Melloni nepodal žádné bližší údaje o dokumentu, mluvil jen neurčitě o ?Francouzských archivech?. Na první pohled překvapovalo také to, že by list Svatého oficia italskému nunciovi byl psán francouzsky.
Po víc než týdnu mediálních polemik, 6. ledna 05, publikoval deník Avvenire rozhovor s francouzským historikem Etiennem Fouillouxem, který měl dokument v ruce. Ukázalo se, že text citovaný italským profesorem nebyl sepsán v Římě, ale na pařížské nunciatuře, chyběl mu podpis a obsahoval pouze poznámku ?pro kard. Gerliera?, tehdejšího lyonského metropolitu. To ale nebylo všechno. Anonymní francouzská archivářka, která onen dokument objevila, prohlásila, že nenese žádnou odpovědnost za to, co bylo publikováno v italském deníku. Prof. Fouilloux také upřesnil, že text, o kterém Melloni tvrdil, že je vatikánským dokumentem, byl pouze jakýmsi ?konceptem? zpracovaným na základě dokumentu, který je třeba v archivu teprve vyhledat. Jinými slovy, prof. Melloni ve francouzském archivu vůbec nebyl a dokument v ruce neměl.

O pět dní později dohledal originální dokument Andrea Tornielli z deníku ?Il Giornale?. Našel ho ve stejném archivu, z něhož pocházela zveřejněná poznámka (Centre national des Archives de l´Église de France). Originál se lišil od publikované verze v jednom bodě, ale právě v tom, který byl základem obvinění.

Verze prof. Melloniho zakazuje vydávat pokřtěné děti i jejich vlastním rodičům. Originál mluví o vracení dětí institucím a výslovně říká: ?Něco jiného je, když o navrácení dětí požádají příbuzní? (?Altra cosa sarebbe se i bambini fossero richesti dai parenti.?). V praxi to znamená, že dokument dovoluje a nikoli zakazuje, jak tvrdil prof. Melloni, vracet židovské děti, a nejen rodičům, ale i jejich příbuzným.

Vatikánský list, který 28. září 1946 odeslal mons. D. Tardini z první sekce Státního sekretariátu na pařížskou nunciaturu, požaduje především obezřetnost. Žádá posuzování každého případu individuálně a doporučuje nevydávat žádná všeobecná písemná prohlášení, jež by mohla zavdat podnět k ideologizaci. Za diplomatickým jazykem se ovšem skrývají pestrobarevné problémy historické situace: nejen vnitrocírkevní názorové spektrum, ale také diplomatické problémy začínající studené války, sionistického hnutí a různých zájmových skupin. To vše ukazuje, že černo-bílé známkování neobstojí. Podrobný rozbor pro zainteresované nabízí studie jezuity Giovanni Saleho, publikovaná na stránkách měsíčníku ?La Civiltà Cattolica? (2005,I, s. 220-233.).

Vraťme se ale ještě k mediální bouři rozpoutané Mellonim, jejíž vzdálené echo dolehlo i do našich končin. Komu měla posloužit? Jistě ne židovskému prostředí. Dokládá to i skutečnost, že v obhajobě Pia XII. v lednové aféře vystoupili i Židé, včetně rabína Jacka Bamporada, z Centra pro mezináboženské porozumění, a prof. Michaela Tagliacozzo, z izraelského Centra pro studium Holokaustu, který je považován za největšího znalce dějin italských Židů za II. světové války.
Podle prof. Pierra Bleta, editora monumentálních Aktů a dokumentů Svatého stolce z II. světové války (Actes et Documents du Saint Siége relatifs a la Seconde Guerre Mondiale), vítr fouká od jinud. Za pravidelnými aférami kolem postavy Pia XII. vidí ty, kdo nemohou tomuto papeži odpustit poválečný vývoj v Itálii; že totiž s jeho významným přispěním se k vládě v Itálii nedostali komunisté. Prof. Melloni svou přináležitost k těmto kruhům nepopírá.

Jsme lidé omylní. A věda dokonce ani není možná bez očekávání, že určité tvrzení může být interpretováno jinak, doplněno nebo dokonce zcela zneplatněno. Jeden můj profesor odpovídával na otázku po zdraví: pilně pracuji na svých zítřejších omylech. Inu, boloňský profesor pilně nepracoval, nýbrž účelově používal neověřené informace. Když to udělá novinář (jak jsme toho svědky v českém článku) je to známka neprofesionality, která obvykle skončí u klišé. U profesora historie je to něco jiného - jde vlastně o svého druhu zneužití pravomoci veřejného činitele. Zaštítěn svou autoritou chce ovlivnit veřejné mínění, přestože v ověřování informací nedostál základním metodologickým požadavkům své disciplíny. Problém původní kauzy je tedy přece jen závažnější, než její zpozdilá česká pseudorepríza.
Smutné je, že omluvy za neustále pošpiňovanou pověst se v těchto případech nikdo nedočká. Poslední kauzu paradoxně završilo zveřejnění dalších dokumentů. Tentokrát o Hitlerově rozkazu unést papeže. Generál SS, Karl Wolff, ve výpovědi zapsané v roce 1972 mluví o nenávisti Führera k Piu XII. ? jako ?nepříteli nacismu a příteli Židů?. Bude to stačit?

Johana Bronková