12.2.2005 

Dilema, zda pohanské chrámy zbořit nebo vysvětit a uzpůsobit novozákonní bohoslužbě, se v dějinách církve periodicky vracelo. Dělo se obojí. Kolik otázek tolik odpovědí. Postoj církve dobře odrážejí dva listy jednoho z největších středověkých papežů, sv. Řehoře Velikého (cca 540-604). Když se ho Augustin, kterého vyslal jako misionáře do Anglie, dotazoval jak naložit s pohanskými svatyněmi, jednou je káže vyvrátit ze základů a podruhé požehnat a posvětit tím, že se v nich bude hlásat učení o pravém Bohu. Modly mají být vykořeněny předně z lidských srdcí. Ta jsou prvním Božím chrámem, příbytkem Ducha svatého.

Jestli je ale na světě místo, kde je trvalým tématem křesťanských umělců konfrontace s antickou kulturou nebo dokonce její pokřtění, je to právě Řím. Dnes se vypravíme do jeho starověkého srdce, na Forum Romanum, do kostela sv. Vavřince, vestavěného do jednoho z pohanských chrámů.

V roce 141 AD zemřela Faustina, manželka císaře Antonia Pia (138-161). Téhož roku byla povýšena na bohyni a římský senát rozhodl, že k její pocti bude vybudován chrám. Když o dvacet let později zemřel i Antonius, byla dedikace chrámu rozšířena i na něho. Z té doby se zachoval nápis ve vlysu v průčelí chrámu: Divo Antonino et divae Faustinae ex s(enatus) c(onsulto). K přeměně zchátralého pohanského chrámu na křesťanský došlo pravděpodobně už v 7. století. První doložené zmínky nacházíme ale až v polovině 11. století v popisu Říma od neznámého autora, zvaném Mirabilia Urbis Romae (Templum Minerve cum arcu coniunctum est ei, nunc autem vocatur Sanctus Laurentius de Mirandi.) Odtud víme, že už tehdy byl chrám zasvěcen římskému jáhnu, sv. Vavřinci, s přízviskem in Miranda. Odkud se přízvisko vzalo není zřejmé. Podle badatelů je Miranda ženské jméno, poměrně rozšířené v 10. století a snad odkazuje k fundátorce nebo mecenášce. Z konce 12. století máme zprávy, že ke kostelu vybudovaném na Foru Romanu přiléhal klášter. Papež Urban V. (1362-70) svolil k tomu, aby některé mramory z chrámu byly použity na rekonstrukci lateránské baziliky. V roce 1430 obdržela celý komplex darem od Martina V. (1417-31) Universitas Aromatariorum. Kostel dodnes vlastní chemicko-farmaceutická kolej (Nobile Collegio Chimico Farmaceutico), která je nástupcem Konfraternity obchodníků s kořením od sv. Vavřince (San Lorenzo dagli speziali).

Středověký kostel strukturu antického chrámu zcela zakrýval. Dnešní situace přiznávající původní portikus se datuje do roku 1536. U příležitosti návštěvy císaře Karla V. v Římě a v duchu renesanční záliby ve všem antickém byla vstupní část chrámu ubourána. Od té doby zdobí průčelí řada volných sloupů, která nikoho nenechá na pochybách o původu chrámu.

Kostel byl znovu přestaven na počátku 17. století (1601-1607) podle návrhu Orazia Torrianiho. Za antickým pronaem postavil typickou raněbarokní fasádu. Má dvě etáže, členěné pilastry s lesénovými rámci, završuje ji rozeklaný segmentový štít, s křížem na dekorativním soklu uprostřed, dostavěný až v roce 1722. Sloupy pohanského chrámu tvoří volný nezastřešený portikus a potvrzují, že také v této době byl sloup považován nejen za konstrukční prvek, ale v albertiovském smyslu i za jeden z nejvzácnějších prvků výzdoby.

Díky archeologickým vykopávkám se kostel dnes ocitl znovu v situaci pohanského chrámu ? stojí na podiu, které není na hlavní vstupní ose spojeno s úrovní prastaré Via Sacra. Do interiéru se vchází zadním vchodem vedle kláštera sv. Kosmy a Damiána.

Interiér kostela tvoří valeně zaklenutá síň s trojicemi mělkých kaplí po stranách, která ústí do málo užšího presbytáře. Stěny rytmizují jónské pilastry, jejichž vertikální vyznění podporuje zalamované kladí a sokl. Prostor si zachoval raněbarokní vzhled: velkými okny v lunetách klenby vpadá do interiéru dostatek světla, které klouže po světlých zdech a rozehrává stínohru architektonických forem. Barevné tóny jsou vyhrazeny jen oltářům. Z postranních kaplí upozorněme na druhou vlevo. Její výzdobu dokončil v roce 1627 Domenichino. Na oltářním obraze vymaloval Madonu s dítětem mezi apoštoly Filipem a Jakubem. Plátno, považované za jedno z dokonalých děl klasicististického proudu římského baroka, bylo značně poničeno při pokusu o restaurování v 70. letech 17. století.

Hlavní oltář je datován do 40. let 17. století. Oltářní obraz ve zdvojené sloupové edikule je dílem Pietra da Cortony, dodaným na objednávku konfraternity roku 1646. Zobrazuje Vavřince v jáhenském rouchu, v okamžiku, kdy jej katan sráží na rošt. Svatý jáhen rozpřahuje ruce v gestu odevzdanosti do Boží vůle a pohled upírá ke své příští vlasti, k nebesům, odkud mu andělé přinášejí mučenickou korunu a palmovou ratolest. Výjev rámuje sloupová architektura a v pozadí pozorný divák zahlédne štít jakéhosi pohanského chrámu se sochou božstva. Jednoho z těch, které měly v brzku zaniknout nebo být přeměněn a přepodstatněn ke cti některého z křesťanských mučedníků, kteří chtěli svého Boha oslavit životem i smrtí.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.