Rádio Vaticana

Nemocná země

4.2.2005

Páteční promluva otce kardinála Tomáše Špidlíka

?Naše země je nemocná?, prohlásili zástupci národů na světové konferenci v Johannesburgu r. 2002, když sečetli počet katastrof v poslední době a znečištění vzduchu i vody. Ten výraz ?nemocná země? je příhodný. Je nemocný, kdo ztrácí moc, kterou má. Podle Bible stvořil Bůh zemi jako rajskou zahradu, ve které našel člověk všechno, co potřeboval k životu. U Otců církve čteme přirovnání země k připravenému stolu s jídlem k hostině, ke které je pozván člověk.

V Johannesburgu promítali naopak filmové záběry beznadějných pouští, vyschlé půdy, kde hladem umírající lidé hledají trochu vody a jídla přivezeného z jiných šťastnějších končin. Jak tato skutečnost odpovídá obrazu vykreslenému v Bibli?

Ekologové se Biblí nezabývají. Staví se k nemoci země podobně jako k nemocem tělesným, tj. především chemicky. Při slabosti těla se lékaři ptají, které látky se mu nedostávají, anebo kterých má tělo škodlivý přebytek. Nedostačující se hledí doplnit léky, přebývající se hledí omezit dietou. O něco podobného se chtějí pokusit při léčení země. Nedostatek vody by se dal nahradit jejím umělým převodem ze zemí, kde jí je nadbytek. Bylo by pro denní techniku těžké vybudovat velká potrubí ze Sibiře do Afriky? Asi ne. Horší je to s předepsanou dietou: omezit vypuštění otravných plynů do vzduchu. Ale to znamená omezit industrii, k tomu pak se státy nemíní zavázat.

Ale nechme, ať o tom uvažují a rozhodují Spojené národy! Nás zajímá otázka z hlubšího stanoviska. I v tělesném léčení si uvědomujeme, že se nedá všecko řešit jenom chemicky. Mnoho nemocí má docela zřejmě duševní příčinu. Nejsou ojedinělé případy, kde se vidí názorně, že někdo např. začal trpět rakovinou, když ho stihla duševní trápení v rodině a v práci. Ke zdravému životu patří zdravé trávení. Jak špatně tráví ten, koho stihá zármutek za zármutkem. Tato obecná zkušenost nás vede k dalšímu stupni úvahy, a to ve smyslu biblickém.

Písmo, dřív než mluví o nemocech tělesných, začíná u nemocí duše. Ta je při síle, když může plně rozvinout své osobní vztahy k ostatním lidem, především však k Bohu. Jejich narušením onemocní. To pak se stalo už brzy po stvoření člověka. Jeho duše tím podlehla nebezpečné nákaze. Tato zlá epidemie se začala odrážet v těle a je první příčinou jeho neduh. Proto v evangeliu Ježíš nejdříve odpouští hříchy a pak uzdravuje tělesné choroby. Tam, kde vidí, že se navrátila plná důvěra v Boha, bývá nemocný propuštěn s odkazem: ?Jdi, tvá víra tě uzdravila? (srov. např. Mt 9,22). Uzdravená duše uzdravila tělo.

Ale co je vlastně tělo člověka? Kde začíná a kde končí? My, kteří jsme dnes zvyklí na analytické myšlení, měříme tělo podle rozměrů, podle výšky, váhy. Za těmi rozměry už začíná něco jiného, svět, o kterém si myslíme že je nám cizí, že se nás netýká. Ale víme přitom dobře, že to není pravda. Vždyť v každém okamžiku cítíme, jak jsme závislí na počasí, na zimě, na přírodní pohodě a na katastrofách. Právem proto mnozí myslitelé považují vnější svět za prodloužení lidského těla. Závislost je tu však dvojstranná. Vnější svět má vliv na nás, ale i my máme vliv na vnější svět. Čteme o tom už v počátečních kapitolách bible. Hříchem onemocněla duše člověka. Proto řekl Bůh ženě: ?Velice rozmnožím tvé trápení a bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení? (Gn 3,16). Ale k tomu hned je přidán dodatek pro muže: ?Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý život z ní budeš jíst v trápení, vydá ti jenom trní a bodláčí?? (Gn 3,17). Hříchem je tedy země prokleta. Odkud jsou zemětřesení, potopy, suchost podnebí atd.? Sv. Bazil odpovídá jednoznačně: Je to následek hříchů, jinak bychom obviňovali Stvořitele, že špatně udělal své dílo.

Ale je tu i opak: vykoupení Kristovo očišťuje zemi. Na ikonách seslání Ducha sv. je dole pod apoštoly vymalován žalář a v něm je osoba v purpurovém plášti s korunou na hlavě. Je to král Kosmos, Vesmír. On také čekal na příchod Ducha Božího, aby se mohl vrátit ke své původní rajské podobě. Životopisy starých poustevníků to osvětlují názornými příběhy. Mnich, který se duchovně plně očistil, nachází nový poměr k přírodě. Divoká zvířata, kterých se původně bál, jako lvi a hadi, mu slouží. Je to známý motiv i ze života sv. Františka z Assisi, který uzavřel smlouvu s vlkem. Ruský sv. Serafin Sarovský měl divokého medvěda, který mu přinášel med, když chtěl pohostit návštěvníky. Není naším úmyslem zjišťovat, co je tu skutečná zpráva a co je rys legendární. Hlavní myšlenka však zůstává: člověk je povolán, aby svým čistým životem očišťoval zemi.

Tato povinnost, míní Solověv, by měla předcházet otázku sociální a je neoddělitelná od snahy spasit duši: Jak bychom se mohli spasit my sami, nespasí-li se nakonec celý svět? Tato povinnost člověka k vesmíru se shrnuje v těchto bodech. Nejdříve je potřeba zemi očistit od následků hříchu. To je negativní stránka. Té odpovídá povinnost pozitivní: posvětit zemi. Způsobem mimořádným se to děje ve svátostech. Kněžská modlitba posvětí křestní vodu tak, aby očišťovala duši, denní chléb se v eucharistii stává chlebem věčného života. Stává se dokonce tělem Kristovým, a to je předzvěst budoucího věku, kdy má být Bůh ve všem a ve všech (1 Kor 15,28).

V tomto smyslu Solověv načrtnul vývoj vesmíru. Probíhá ve čtyřech fázích. První byla od stvoření první hmoty až do objevení první živé buňky na zemi. Druhá fáze byla od prvního života až k prvnímu člověku. Třetí fáze byla od prvního člověka ž k člověku ? Bohu, ke Kristu. My žijeme ve fázi čtvrté, která znamená vývoj od Krista až ke Kristu kosmickému, k oslavení celého vesmíru. Tyto myšlenky jsou jistě užitečné dnes, kdy se ekologové bojí o osud naší země. My křesťané máme k tomu problému co říci z hlediska duchovního. Nesmíme zapomenout, že jsme spolustvořiteli se Stvořitelem nebe a země. Hleďme své poslání konat věrně!

Tomáš Špidlík