Římský biskup se svěřuje s potěšením, jaké mu četba přinesla: „Krása, jejímž zprostředkovatelem je Luca, není výsledkem lopotné práce nad velkými tématy nebo pečlivého výběru učených slov; vzniká jako spontánní schopnost nechat správnými slovy vyvstat niternost, jež v něm přebývá a dovoluje mu zahlédnout vztahy tam, kde nám zdánlivě připadá, že nejsou; dokáže postihnout ve zdánlivě náhodných věcech hloubku, která je nová, jiná.” -  Píše papež František v předmluvě nadepsané „Krása je zkušenost”. Označuje verše italského básníka za jakési „zpěvy bez not”, všímá si hudebního zacházení se slovem, které se stává nástrojem, nikoli konceptem, nýbrž zkušeností.

František dále podotýká, že nám Lukovy verše připomínají význam naslouchání. „Nebylo by poezie, kdyby tu nebyl nikdo ochotný k jejímu naslouchání. Je-li naše doba na poezii chudá, není to proto, že by ubylo krásy, ale protože máme potíže s nasloucháním. Nezištné naslouchní je tím, co vytváří vnitřní prostor pro věci, které jsou jinaké, nové, zdánlivě rozporuplné, které však časem objevíme jako hlubší než jiné. Poezie je projevem nezištného naslouchání.” - Dodává papež a přeje autorovi, aby se stal skrze tyto stránky nástrojem krásy a vlídnosti a povzbudil mladé lidi k uplatňování talentů, které do nich Bůh zasel a které někdy nemají odvahu projevit ze strachu z posuzování nebo neúspěchu.