Relikvie, ostatky a Světlo světa

17.1.2021 

Před nedávnou dobou byla veřejnost seznámena s ohromující zprávou, že v mém rodném Milevsku byla nalezena cenná relikvie, hřeb z Kristova kříže. Existuje mnoho indicií, podložených vědeckými důkazy, nasvědčujících tomu, že by se mohlo skutečně jednat o pravou relikvii, ne pouze dotýkanou napodobeninu. Je nadbytečné zde uvádět všechny okolnosti, k bližšímu informování mohou posloužit různé dokumenty, které jsou tomuto tématu věnovány a jsou již nyní dostupné na webu. 

   Co mne však zaujalo daleko více, jsou reakce na tuto událost. Někteří si z celé záležitosti tropí legraci a dotazují se tamních bratrů premonstrátů, zda si chtějí v Milevsku založit železářství. Jiní říkají, k čemu vlastně potřebujeme tyto relikvie, vždyť přece když je člověk skutečně věřící, nemusí se poutat na tyto věci. 

   Nedávno jsem zaslechl dotaz jedné věřící dámy směrem k duchovnímu, když se mluvilo o ostatcích sv. Ludmily: „a proč vlastně uctíváme ty ostatky“? Odpověď zněla přibližně v tomto smyslu: „protože nám připomínají to, jak svatě žili ti, jimž patřily“. Zaznamenal jsem jisté zklamání ve tváři oné dámy. A sám cítím, že pokud bych měl ostatky uctívat jen kvůli tomu, byl by to pro mne důvod značně nedostatečný.

   Pan profesor Vodrážka, fenomenální varhaník, improvizátor a mystik s vhledem do skutečností nadpřirozených, obdržel od Boha dar. Odmalička vnímal Nejsvětější svátost jako záření, ač jejich rodina byla původně luteránská a v Nejsvětější svátost nevěřili. Dokázal rozpoznat proměněné a neproměněné hostie, či to, zda se v kostele nachází Nejsvětější svátost, i když stál na ulici za zdí. Sám jsem s ním tuto zkušenost učinil v pražském kostelíčku sv. Klimenta, když jsme okolo projížděli a zastavili na semaforech, na křižovatce vedle. Seděl v autě, vedle byl chodník, pak kamenná zeď, hřbitov, tlustá kostelní zeď a on mi přesto sdělil: „tady v tom kostelíčku je taky Pán Ježíš, to je cítit až sem“. 

   Vezl jsem jej do nedaleko stojícího kostela sv. Antonína, kde hrál improvizační Půlhodinku. V tomto chrámě je na bočním oltáři nedaleko sakristie zlatá truhlička, obsahující ostatky sv. Antonína. O této truhličce pan profesor říkal, že velice září. (K čemuž místní kostelník dodával, že uvnitř je pouze malinká částečka ostatků.) A zde nacházím shodu s Nejsvětější svátostí. Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová se vyjádřila: „viděla jsem, že relikvie světélkují a že jsou opovrhované tím víc, čím větší je úpadek Církve. Nahlédla jsem, že úcta ke svatým a jejich ostatkům upadla právě v takové míře, v jaké zmizela úcta k Oltářní svátosti..“

   O sv. Františkovi jeho první životopisec říká: „sv. František se již nemodlil, stal se modlitbou“. To by naznačovalo, že když se osoba stane svatou, Pán Ježíš ji natolik pronikne, že se stává jím. Nebo spíše naopak, v momentě, kdy nás Pán Ježíš naplno pronikne, přesněji řečeno, necháme se jím proniknout, stáváme se jím a tomuto stavu říkáme stát se svatým. Důkazem tohoto, či spíše projevem, kromě jiného, je ono záření. Proto by pak zářily, stejně jako Nejsvětější svátost, i ostatky svatých. 

   Zaslechl jsem větu, pronesenou i posvěcenými hlavami, kdybyste radši ty kosti nechali na pokoji. Při povrchním pohledu to zní logicky, vždyť je dobré zemřelým dopřát pietní klid. Dovolil bych si však poznamenat, že bychom se tím možná zbytečně něčeho důležitého zříkali. Církev nám nabízí mnoho svátostí, svátostin, pobožností a dalších prostředků různého druhu. Všechny mají jeden cíl, pomoci nám přiblížit se Bohu, tedy slovy pana profesora, nechat se jím prozářit. Můžeme se některých vzdát, ale škodu tím utrpíme jen my. Už ve 4. století se Cyril Jeruzalémský a Řehoř Naziánský vyjadřovali: „ostatky svatých v sobě obsahují virtus – sílu“.  

   Pan profesor Vodrážka nám sdělil, že při sv. přijímání vnímá, že někteří lidé, když přijmou proměněnou zářící hostii, ihned v nich zhasne. V jiných září a zhasne po chvíli. Jsou však i takoví, kteří s zářícím Pánem Ježíšem ve svém srdci vyjdou z kostela ven. „A tak by to mělo být“ dodával. A já bych doplnil, že se domnívám, že to je ta pravá evangelizace. Ne o Kristu jen mluvit, ale přinést jej, živého, mezi lidi. Ovšem přinést jej můžeme pouze tehdy, když se jím necháme proniknout, prozářit. 

   Panovníci, a zejména náš velký panovník Karel IV., věřili v posvěcující moc relikvií. Česká královská koruna je vlastně relikviářem, neboť do křížku na ní byla uložena část trnu z Kristovy koruny. Panovník, když si tuto korunu posadil při korunovaci na hlavu, tak cítil zvláštní posvěcení, neboť panovníkem je z Boží milosti – Dei gratias a on je vicarius Kristi – náměstek Kristův. Sousloví o „osvíceném panovníku“ tak získávalo reálnou podobu.

   Podobným způsobem se můžeme nechat posvěcovat i my. Relikvie nám mohou poskytnout kontakt se Světlem světa, neboť osoby, které tvořily, se tímto světlem staly. 

    Jak je to nyní aktuální. Premonstrátský řád slaví 900 let od svého založení a ostatky sv. Norberta jsou vystaveny ve strahovském klášteře k uctívání. Jak zajímavá shoda, že přesně v tomto jubilejním roce se našla po šestistech letech v premonstrátském klášteře v Milevsku takto hodnotná relikvie. Již zmíněná K. Emmerichová se 19. července 1820 vyjadřuje: „byla jsem poučená, že co svět světem stojí, žádný člověk neměl takový dar rozpoznávání svatých ostatků, jaký mě propůjčil Bůh, a to proto, protože tato věc velmi upadla a bylo nutné, aby byla opět vzkříšena“. Nemůže objevení této relikvie s tímto vyjádřením aktuálně souviset? Nenacházíme se dnes v podobné situaci?

    Prožívali jsme nedávno Vánoce a pastýři putovali za hvězdou, světlem s malým s a narozeným Vykupitelem, Světlem s velkým S. Pan profesor Vodrážka se na Štědrý den 2016 vyjádřil: „víte, v tom Betlémě je tak úžasný klid a pokoj. Pán Ježíš se z Panny Marie vyzářil a současně stojí vedle jako dospělý muž od Věčnosti. To je úžasné!“.

   Nevím, co by na tuto úvahu řekli kvalifikovaní teologové. Že by nemusela být úplně mylná mi napovídají slova Creda: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“.

   A tak, nechme se jím prozářit. Jediný, kdo by tomu mohl bránit jsme my sami.

Miroslav Pšenička

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.