15.1.2021 

Stalag VIII. A – takto se v německé vojenské organizaci nazýval zajatecký tábor ve Zhořelci, městečku, které dnes vyznačuje hranice mezi Německem a Polskem. Pomník u vjezdu do obce připomíná, že od 7. září 1939 do 8. května 1945, kdy Stammlager osvobodila ruská armáda, tudy prošlo 120 tisíc vězňů a upřesňuje: „Velký počet jejich úmrtí zapříčinil hlad, zima, nemoci a brutální vraždy ze strany vedení Stalagu“.

Ve středu 15. ledna 1941, za venkovní teploty minus patnáct stupňů, se zhořeleckým Stalagem rozezněl „Kvartet pro konec časů“ („Quatuor pour la fin du Temps“) francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Na housle hrál Jean Le Boulaire, na violoncello Étienne Pasquier, na klarinet Henri Akoka a na klavír sám Messiaen. Skutečně nevšední složení kvarteta, avšak za daných okolností jediné možné: „Napsal jsem kvartet pro hudebníky a nástroje, které jsem měl takříkajíc k ruce. Potřeboval jsem myslet na hudbu, dělat ji, abych cítil, že žiju. Vyšel jsem z milovaného obrazu anděla, který ohlašuje konec časů“, prohlásil skladatel.

Tou dobou bylo ve Stalagu VIII. A zadržováno zhruba 30 tisíc vojáků, z převážné většiny Francouzů, Poláků, Belgičanů a Srbů, za kterými později dorazili Agličané, Rusové a Američané. Po 8. září 1943 rovněž řada Italů, kteří neuznali Italskou sociální republiku (Salò). Před začátkem koncertu se Olivier Messiaen, tehdy dvaatřicetiletý, obrátil k tomuto zvláštnímu publiku a citoval počáteční verše z desáté kapitoly Janova Zjevení: “Pak jsem viděl jiného mocného anděla, jak sestupuje z nebe, zahalen v oblaku, kolem hlavy duhová zář, s tváří jako slunce a s nohama jako ohnivé sloupy. V ruce držel rozvinutý malý svitek. Pravou nohu postavil na moře a levou na zem, pozdvihl pravici k nebi a přísahal při tom, který žije na věčné věky: „Lhůta je u konce! Ale v době, kdy přijde na řadu hlas sedmého anděla, až zatroubí na polnici, dovrší se tajemné Boží rozhodnutí”.

Před provedením kvartetu v baráku č. 27B, zařízeném jako divadlo, kde se konala též činoherní představení a promítaly se propagandistické filmy, ostatní tři intepreti projevili skladatelovi vděk za to, že je zapojil do své iniciativy: „Zhořelecký tábor, blok 27B, naše divadlo. Venku: noc, sníh, smutek. Zde uvnitř: zázrak. Kvartet na konec časů nás přenáší do nádherného Ráje, pozvedá nás z této odporné půdy. Obrovský dík vám, drahý Oliviere Messiaene, básníku Věčné Čistoty“, píše Étienne Pasquier. „Děkuji vám nesmírně, Oliviere Messiaene, že jste mi zjevil Hudbu. Marně hledám, jak nemnoha slovy vyjádřit svou vděčnost, avšak pochybuji, že toho budu schopen“, přizvukuje mu Henry Akoka. „Olivierovi Messiaenovi, mému význačnému příteli, který nás zavedl na velikou a velkolepou cestu do úžasného světa“, doplňuje houslista Jean Le Boulaire. Čtvero příběhů a zkušeností, čtvero různých kultur, spojených v hudbě a hudbou. Katolík Messiaen o sobě říkal: „Narodil jsem se jako věřící“, Akoka pocházel z židovské rodiny alžírského původu, Pasquier se označoval za agnostika, ale byl přesvědčen o existenci božství: „Schubertova hudba je božská“, Le Boulaire se považoval za ateistu.

Kvartet na konec časů se dělí na osm vět: sedm je podle Messiaena dokonalé číslo, šestidenní stvoření posvěcené Božím šabatem o sedmém dni; sedmička tohoto odpočinku se prodlužuje do věčnosti a stává se Osmičkou „nepomíjivého světla a nezneuctitelného pokoje“. Vzhledem k momentům a vizím hluboké radosti, prýštícím z tohoto díla, autor připomínal, že „pouze chabá znalost Apokalypsy v této knize spatřuje shluk kataklyzmat a katastrof: Janovo Zjevení v sobě má též nádherná světla, následovaná slavnostním tichem“ a zjevuje tajemství času. Francouzský skladatel vyžadoval, aby se tento Čas v názvu kvartetu psal s velkým písmenem (Temps), protože až se završí náš určený a měřitelný čas, budeme moci žít v jiném Čase, který přesahuje pojetí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. „Volba anděla, hlásajícího konec věků, se zakládá na hlubokém důvodu. Jako hudebník jsem odjakživa pracoval s rytmem. Rytmus je ze samé své podstaty změna a rozdělení. Studovat změnu a dělení znamená zabývat se časem: časem vymezeným, relativním, fyziologickým, psychologickým, který se dělí podle tisícera způsobů. Pro nás lidi je tím nejbezprostřednějším z nich trvalé obracení budoucnosti v minulost, tedy paměť. Tyto otázky již na věčnosti nebudou existovat, avšak ve svém kvartetu jsem si je kladl“.

Paměť může uzdravit jedině meč, který zasadil ránu. Onoho večera, 15. ledna 1941, ke čtyřem hudebníkům přistoupil jeden spoluvězeň a řekl: „Tato hudba nás všechny vykupuje a přivádí k tomu, čím jsme: lidskými bytostmi“. Příběh tohoto kvartetu a okolnosti jeho vzniku totiž vypravují o ničemnosti a hrůzách, jimiž se člověk může poskvrnit, i výšinách, kterých mu je povoleno dosáhnout. Anděl ohlašuje konec časů a jeho tajemství nelze zobrazit ani spatřit. Je to tajemství, které povolává hudbu, jež je sublimním znamením naší pomíjivosti a naší naděje.

Z eseje Sandra Cappelletta, otištěné v knize „Zhořelec, 15. ledna 1941“ (Görlitz, 15 gennaio 1941, Edizioni Colophon, Belluno),

přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.