Rádio Vaticana

Ježíšův rodokmen

24.12.2020

Vigilie slavnosti Narození Páně

Úspěšný pořad v televizi nesl název Tajemství rodu. Myšlenka byla jednoduchá: známé osobnosti zkoumaly za pomocí odborníků svou rodinnou minulost v archivech. Na závěr tohoto pátrání autoři programu zprostředkovali setkání s příbuznými, o kterých ani neměli tušení. Mnohé zaujme otázka, zda nenosí v sobě šlechtickou nebo dokonce královskou krev. Předávat si informace o dávných předcích, zaposlouchat se do vyprávění o životních osudech prarodičů nebo o věhlasu předků nás povznáší. Zvídavé štráchání v historii nám přináší zábavu, poučení i jistý druh hrdosti.

O vigilie Narození Páně čteme o Ježíšovu rodokmenu z Matoušova evangelia. Upřímně řečeno, nevíme si s tím příliš rady. Měl by to být jakýsi genealogický strom Ježíše Krista? Navíc nám přináší řadu otazníků. První spočívá v tom, že je rozdílný u Lukáše a Matouše. Neshodují se. Hledali se různá, často bizarní vysvětlení. Tyto rodokmeny nechtějí ukázat na fyzické předky Ježíše. Ale pokládá důležitou otázku teologickou, jak se dívat na Ježíše jako pravého člověka a Syna Božího. Matouš pouze podtrhává, že počet všech generací od Abraháma až po Davida je čtrnáct, od Davida po babylonské zajetí 14 pokolení a od babylonského zajetí po Krista dalších čtrnáct pokolení. Samotné uspořádání ukazuje, že autor chtěl těmito počty vyjádřit ještě něco jiného: dát počtům pokolení zvláštní význam. Čtrnáctka představuje součet dvou sedmiček. Číslo představuje plnost, protože obsahuje zdvojení tohoto čísla. Sedmička pak představuje součet času a prostoru: minulost, přítomnost a budoucnost, zahrnuje východ, západ, sever a jih. Tři a čtyři je dohromady sedm. A když se to násobí dvěma, pak dostaneme číslo 14.

Čísla jsou číslice a číslice nesou v sobě nějaké poselství. Můžeme jen připomenout, že v řečtině jsou číslice psány písmeny abecedy. Proto často, abychom pochopili poselství čísel, musíme vnímat jejich písemnou podobu spojenou s písmeny abecedy. A někdy takto číslo shrnuje vše, co bylo řečeno. Tak například Jan 21,11 říká: „Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla.“ A těchto 153 velkých ryb bylo vyloveno sedmi učedníky, kterým je svěřeno slovo neznámého, který zatoužil něco pojíst, i když před tím učedníci lovili celou noc a nic nechytili. Synoptikové hovoří o pěti chlebech a dvou rybách, tedy o množství, které bylo dostatečné pro nasycení zástupů více než pěti tisíc lidí nepočítajíc ženy a děti (Mt 14,17–21). Všechna čísla jsou symbolická. Nic neříkají tomu, kdo čte jen povrchně a považuje je za čísla pouze realistická. Potřebujeme však porozumět tomu, jakým jazykem je autor vypráví. Evangelista ukrývá do výčtu čísel ještě jiné poselství. 14 + 14 + 14 naznačují dovršení určité epochy: epochy od Abraháma k Davidovi, epocha od Davida k babylonskému vyhnanství, a konečně epocha o vyhnanství až po Krista. Jedná se o historické epochy, ne o období, jež jsou kvantitativně myšlena. Pomysleme jen na sedm dní díla stvoření (6+1). Mohou trvat miliony let tyto dny stvoření. Jestliže čteme bibli jen doslovně, uniká nám její pravý obsah a upadáme do omylu.

Po malém exkurzu do biblické exegeze se vraťme k našemu textu z Matoušova evangelia. Dojdeme k jednomu k závěru: uvnitř rodokmenu Ježíšova jsou okénka, informátoři, tajní „agenti“, kteří Matoušovi pomáhají uvést téma, které chce v události narození Krista z panenské dívky otevřít.

Když studujeme Ježíšův rodokmen, dostáváme se do jiného světa, než jsme navyklí. Můžeme upřesňovat jednotlivé poznatky, ale vždy nakonec dojdeme k jednomu zjištění: přes všechny překážky nakonec je to Boží fantazie, obrazotvornost, imaginace, která nalézá cestu k tomu, aby všechny lidské záměry uvedla do zmatku, narušila je či zcela otočila jejich směr tak, aby se naplnil záměr Boží. Fantazie Boží je dána v Ježíšově rodokmenu přítomností čtyř žen, kterou nejsou jen něčím zvláštním jako například cizinka Rut, ale i ženy, které jsou více méně sporné. První z nich je Tamar, Kananejka, která své syny počala z obcování se svým tchánem (Gn 38,1–30); Rachab byla nevěstkou z Jericha, pohybovala se mimo Boží zákony (Joz 2,1; 6,22–25); konečně nevěrná manželka Uriášova Batšeba, která však není uvedena jménem – z ní se narodil král Šalomoun. Posledně jmenovaná byla krásná žena, do které se David zamiloval; když ji chtěl pro sebe získat, rozhodl se jejího manžela nechat zabít v bitvě. Přítomnost těchto žen je záměrná. Má podtrhnout nezměřitelnost Božího jednání.

V politickém životě bývá časté, že velký generál, který usiluje o moc a dosáhne ji, se ji snaží následně legitimizovat. Proto nechává vytvořit rodokmen, který dokazuje jeho starobylost a vážnost. Vidíme to i u současných boháčů, kteří chtějí nalézt linii svého rodu až k některému z císařů či králů. Dokonce to může mít i jisté – více méně pravděpodobné či solidní historické pozadí. Ale ve většině případů se jedná o smyšlenku či výmysl.

Mohlo by se nám zdát, že k něčemu podobnému se uchyluje i Matouš. Měl před sebou Ježíše. Očima víry v něm poznával syna Davidova. Věděl velmi dobře, že davidovská královská dynastie byla přerušena. Hledá však ostrůvky, jimiž by podpořil tuto příbuzenskou linii Ježíše s davidovskou dynastií. Čerpá již z existujících rodokmenů, které nacházíme v pěti knihách Mojžíšových. Dále pomysleme jen na knihy Kronik a na knihu Numeri. Ale potřeboval vybrat správný průběh a linii.

Ale zde začíná vlastní otázka, která je nastolena samotným Matoušem. Předložil rodokmen, aby ukázal, že Ježíš je Davidovým potomkem, ale v samotném závěru zcela mění rytmus a zaměření líčení svého rodokmenu. Rodokmen začíná slovy: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova.“ (Mt 1,1) Poté upřesňuje v této logice: „Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří.“ (Mt 1,2) Ale poslední část rodokmene tvrdí: „Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus.“ (Mt 1,16) Vyprávění zcela odděluje Josefa od Kristova narození tím, že jej odděluje od Mariina mateřství: „Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého.“ (Mt 1,18)

Ježíš je potomkem Davidovým a to na základě rodové linie představované Josefem, ale není to linie fyzická, ale jednoduše linie, která je nesena semitskou právní fikcí. Před zákonem je Ježíš Josefovým synem, ale ve skutečnosti je narozen z Ducha Svatého. A to je natolik v ohnisku zájmu Matoušova líčení, že se stává základním předznamenáním toho, jak se máme na Ježíše, Marii a Josefa dívat. Je zde rovina Božího otcovství: Otce a Syna, je zde rovina plození z Ducha svatého, na které mají podíl Panna Maria i Josef. Každý svým způsobem, osobním, skrytým i navenek projevovaným. Co je spojuje, je však jedna skutečnost: otevřenost přijmout to, co překračuje lidskou představivost.

Pavel Ambros