Rádio Vaticana

Vánoční

23.12.2020

Katecheze Svatého otce z 23. prosince, knihovna Apoštolského paláce

(Lk 2,4-7)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Touto katechezí v bezprostřední blízkosti Vánoc bych vám chtěl nabídnout pár podnětů k reflexi jako přípravu ke slavnosti Narození Páně. V půlnoční liturgii zní zvěst, kterou andělé přinesli pastýřům: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,10-12).

Také my budeme následovat pastýře a vydáme se duchovně k Betlému, kde Maria porodila Dítě v jeslích, protože – jak znovu říká Lukáš – „v zájezdním útulku pro ně nebylo místo“ (2,7). Vánoce se staly všeobecným svátkem, a také ten, kdo není věřící, vnímá jeho podmanivost. Křesťan však ví, že Vánoce jsou rozhodující událostí, věčným ohněm, který ve světě zažehnul Bůh a nemá být směšován s pomíjivými věcmi. Je důležité nezredukovat Vánoce na pouhý sentimentální či konzumní svátek. Minulou neděli jsem na tento problém upozornil a zdůraznil jsem, že konzumismus nám zabavil Vánoce. Nikoli, nemají být pouhým sentimentálním či konzumnín svátkem, který oplývá dárky a blahopřáními, ale je ochuzen o křesťanskou víru a též o lidskost. Proto je třeba se postavit světské mentalitě, jež není schopna pojmout žhavé jádro naší víry, které praví: »Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy« (srov. Jan 1,14). Toto je jádro Vánoc, či spíše jejich pravda, žádná jiná neexistuje.

Vánoce nás nabádají k reflexi jednak o dramatičnosti dějin, v nichž lidé, ranění hříchem, nepřetržitě hledají pravdu, milosrdenství a vykoupení, a jednak o dobrotě Boha, který nám vyšel vstříc sdělit Pravdu, která zachraňuje, a dát nám účast na Svém přátelství a Svém životě. Tento dar milosti je čirá milost, bez jakýchkoli našich zásluh. Jeden Svatý otec říká: „Kamkoli pohlédnete a hledáte zásluhy, nenacházíte nic jiného než milost“. Vše je milost, dar milosti, a tohoto daru milosti se nám dostává jednoduchostí a lidskostí Vánoc a může z našich srdcí a myslí odstranit pesimismus, který se dnes rozšířil v důsledku pandemie. Můžeme překonat zneklidňující pocit dezorientace a nedat se zdolat nezdary a selháními, když si opět uvědomíme, že ono obyčejné a bědné, skrývané a bezbranné Dítě je sám Bůh, který se pro nás stal člověkem. Druhý vatikánský koncil ve známé konstituci o církvi v dnešním světě poznamenává s ohledem na každého z nás, že se tato událost týká každého z nás. „Ale Ježíš se narodil před dvěma tisíci lety, mě se to týká?“ Ano, týká se to tebe i mne, každého z nás. Konstituce říká: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás – je jedním z nás!, ve všem nám podobný kromě hříchu“ (Gaudium et spes, 22). Ježíš je jedním z nás: Bůh v Ježíši je jedním z nás.

Tato skutečnost nás obdarovává mnohou radostí i odvahou. Bůh nás nepozoroval shůry, zdáli, neprošel kolem nás, neošklivil si naši bídu, neoděl se nějakým zdánlivým tělem, nýbrž plně přijal naši přirozenost a naše lidství. Je jedním z nás, je jako my. Ničeho se nezřekl, kromě hříchu, což jediné s námi nesdílí. V Něm je celé člověčenství. Vzal na sebe všechno, čím jsme, tak, jak jsme. To je pro porozumění křesťanské víry podstatné. Sv. Augustin, když promýšlel zpětně svoji konverzi, napsal ve svých Vyznáních: „Nedržel jsem se totiž pokorně svého pokorného Boha Ježíše a nevěděl jsem, v čem by mi jeho slabost mohla být učitelkou“ (Vyznání, VII, 18). Ježíšova „slabost“ je „učitelka“! Zjevuje nám totiž Boží lásku. Vánoce jsou svátkem vtělené Lásky k nám a narozené v Ježíši Kristu. On, Ježíš Kristus, je světlo lidí, které září v temnotách a dává smysl lidské existenci a celým dějinám.

Drazí bratři a sestry, ať nám tyto stručné reflexe pomohou slavit Vánoce uvědoměleji. Je však další způsob přípravy, který chci připomenout vám i sobě a který je všem dostupný: trochu mlčky rozjímat před jesličkami. Jesličky podávají katechezi o skutečnosti, která se přihodila onoho dne a roku a o níž jsme slyšeli v evangeliu. K tomu jsem loni napsal list, jehož opětovná četba nám prospěje. Nazývá se „Admirabile signum“, „Podivuhodné znamení“. Ve škole sv. Františka z Assisi se můžeme trochu jako děti pozastavit, rozjímat o scéně Pánova Narození a dovolit, aby v nás znovu ožil úžas z „podivuhodného“ způsobu, kterým přišel na svět Bůh. Prosme o milost úžasu: když stojíme před tímto tajemstvím, touto natolik něžnou a krásnou skutečností, blízkou srdci, kéž nám Pán dává milost úžasu, abychom se s ním setkali, přiblížili se k Němu, sblížili se mezi sebou navzájem. To v nás oživí něhu, které je nám tolik zapotřebí! Před nedávnem jsem hovořil s několika vědci o umělé inteligenci a robotech. Existují roboti, naprogramovaní na všechny typy činností, a vývoj pokračuje dál. Zeptal jsem se jich, zda mohou určit něco, co robot nikdy nedokáže? Zamysleli se, podali různé návrhy a nakonec se ujednotili v tom, že roboti nikdy nebudou schopni něhy. Takové, kterou nám dnes přináší Bůh svým podivuhodným způsobem, jakým přišel na svět. Takto se v nás opětovně rodí lidská něha, která se blíží k té Boží. Dnes tolik potřebujeme něhu, lidské pohlazení v tolikerém soužení! Pandemie nás donutila mít větší odstup, a Ježíš nám v jeslích zjevuje něhu, která je cestou ke sblížení a zlidštění. Držme se této cesty.

Hezké Vánoce!

Česká sekce RV