28.1.2005 

Myšlenka k evangeliu 4. neděle v mezidobí/A

Blahoslavení chudí, ale pospěšme si ? píše ironicky jeden anglický spisovatel ? honem dodat: duchem. Jinak se vydáme v nebezpečí, že bychom při čtení evangelia mohli pozbýt těžko nashromážděné peníze. Naštěstí v tomto případě chtějí být všichni raději ?duchovní? než ?hmotní?.

Je to bezesporu duchaplná poznámka, ale myslím, že se dá i obrátit. Zakladatelé mnišského života vždycky zdůrazňovali, že musí být každá ctnost víc v duchu než ve vnějším jednání. Když však šlo o chudobu, její pouhé duchovnosti neradi věřívali. Ilustruje to tato anekdota: Mnich z bohatého kláštera navštíví pověstného poustevníka, ke kterému chodí lidé na radu. Ptá se ho: ?Otče, slyšel jsem, že je pravá chudoba v duchu, jak učí evangelium.? ? ?Správně ? odpoví poustevník. ?Tedy i lidé, kteří mají jmění, ale nelpí na něm, jsou v pravém slova smyslu chudí duchem.? ? ?Docela správně.? Bohatého mnicha ta odpověď ovšem potěšila a už chtěl odejít. Ale poustevník ho zavolal: ?Otče, mám k tobě prosbu. Mohl bys mi půjčit osla na zítřek, rád bych někam zajel.? ? ?Samozřejmě, vezměte si mého, na kterém jsem přijel.? ? ?Ne, toho ne! Já bych rád takového, který nevrhá stín na cestu, po které jde.? Bohatý mnich se zasmál: ?Takového ovšem nenajdete.? ? ?Myslím, že snadněji než bohatého člověka, jehož srdce by nebylo zastíněno jeho bohatstvím.?

Popěvky sv. Františka z Assisi o paní chudobě mají nádech romantický a bohémský, chudoba egyptských a syrských mnichů má v sobě cosi fakírského, napomenutí sv. Benedikta připomínají rozumného a šetrného otce rodiny. Líbí se nám tyto tendence jako zdravá reakce proti výstřelkům které se vyskytují ve společnosti zbohatlíků. Ale nakonec se přece jen ptáme, proč se má tolik vychvalovat chudoba v době, kdy všichni svorně, ateisté i křesťané, bojují o zvýšení životní úrovně, o lepší sociální postavení všech členů společnosti.

Námitka se dá formulovat i spekulativně. Bůh stvořil všecko pro člověka. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává zemi k prostřenému stolu pro vzácného hosta, pro člověka. Bůh ho vyzval, aby zasedl a požíval s vděčností to dobré, co mu podává. Ve Starém zákoně se ostatně považovala bída za znak prokletí. Lidé jsou chudí, když je Bůh opustil. Svým vyvoleným Bůh požehnal a proto zbohatli.

Církevní Otcové odpovídají na tuto námitku názorně. Přirovnávají lásku k penězům k modloslužbě. Bůh stvořil slunce, stromy, kameny k tomu, aby vedly člověka k Bohu, jsou obraz jeho moci. V tom okamžiku, kdy se osamostatní, kdy se z nich stanou modly, od kterých se očekává pomoc, ztrácejí svůj smysl a od Boha odvádějí. Modly pak kácíme nebo samy padají, když se přestane věřit v jejich všemohoucnost. Je tedy pochopitelné, že každé vážné duchovní hnutí vždycky pomýšlí na to, aby otřáslo vírou ve všemohoucnost peněz a statků. Ale jak?

Pojetí křesťanské chudoby nebylo vždycky stejné, i když se odvolávalo na stejný text evangelia: Blahoslavení chudí. Schématicky se dá mluvit o třech hlavních směrech.

První pojetí inspiruje především řeholníky, kteří žijí společně, vedou tzv. cenobitický život. Nejlépe je vyjádřeno v Pravidlech sv. Bazila. Má, abychom tak řekli, kosmický základ. Sv. Bazil je nadšený obdivovatel dokonalé harmonie vesmíru. Všecko tu má své místo, své požadavky a možnosti uplatnění. Platí tu základní princip: všecko, co existuje, musí mít to, co potřebuje, nic míň, ale také ni víc. Jinak se poruší harmonie v přírodě a vznikají katastrofy. Rostlina bere ze země tolik látek, kolik potřebuje ke svému růstu, zvířata spasou tolik trávy, kolik je třeba pro jejich růst a vývoj. Dá se to doložit mnoha fakty z přírodovědeckého pozorování. Sv. Bazil to také dělá.

Je však v přírodě jeden tvor, který míru svých potřeb neustále překračuje. Je to člověk. On to je, který porušuje rovnováhu vesmíru svou touhou po jmění. V divadle světa mnoho lidí zabere pro sebe dvě místa, zatímco jiní stojí. Tím vzniká nenávist, třenice, boje. Ctnost křesťanské chudoby tedy znamená návrat do ráje, k ideálu harmonie světa. Křesťan se vědomě a dobrovolně omezí. Ponechává si pro sebe jenom to, co potřebuje, ostatní patří druhým.

Není ovšem snadné určit, co je potřeba skutečná a co je jenom zdánlivá. Člověk si sám ledacos namluví. Mniši tedy svěřili starost o rozdělení tomu, koho považovali za svého otce - představenému. Odtud vzniklo základní pravidlo řeholní chudoby v klášterech. Cokoli by jednotlivec dostal nebo vyzískal, patří klášteru. Opat pak z toho rozděluje každému podle jeho osobní potřeby, ne víc a ne míň. Může se ovšem stát, že má klášter víc jmění, než mnoši potřebují k životu. V tom případě se nesmí zvyšovat životní úroveň jednotlivců, ale všechen přebytek patří na dobré účely, almužny, školy, sirotčince atd?.

Staly se tedy kláštery jakousi první sociální institucí v křesťanském světě, která překonala věky. Hlavní smysl však je duchovní. Jednotlivý řeholník svěřil starost o své zaopatření klášteru, žije daleko bezstarostněji, než ti, kdo musí celý den myslit na výživu. Nemusí se tedy při výběru práce řídit všeobecným pravidlem: Kde se víc vydělá... V kulturní a duchovní sféře bývají nejvyšší hodnoty právě ty, za které se neplatí.

Komu jinému by se tedy mohly svěřit takové práce než řeholníkům, kteří mají z čeho žít? Zrušení nebo úbytek řádů dodnes znamená pro církev ochrnutí nejdůležitějších činností. Je tedy nespravedlivá námitka, že řeholníci slibují chudobu, ale přitom jsou bezstarostnější než mnozí boháči. Odpověď je jednoduchá. Ano, právě ta bezstarostnost je cílem jejich slibů. Musí se jí ovšem využít k práci pro vyšší dobro a ne k nečinnosti.

Jsou ovšem i trochu jiná ponětí křesťanské chudoby. Řekli jsme, že se u syrských mnichů projevoval někdy jakýsi druh fakírismu, touha ukázat zhýčkané společnosti, která se stala otrokem svých požadavků, že je pravých potřeb člověka málo, že ke spokojenosti stačí kousek suchého chleba a voda. I tato chudoba tedy znamená vnitřní svobodu, nezávislost na vnějšku.

Ale je ještě i jiný druh bezstarostnosti, ta, která se opírá přímo o Boha. Ta vedla na Západě k založení tzv. žebraných řádů. Ale ani na Východě není neznámá. Vědomí Božího poslání vede jisté lidi k pevné víře v příslib evangelia, že se Bůh postará o všecky ostatní potřeby, že všecko ostatní bude přidáno těm, kdo hledají na prvním místě Boží království (Mt 6,33). Řeholníci tohoto druhu odháněli jako pokušení každou starost o zítřek.

V klášteře sv. Theodosia v Kyjevě se musilo večer před zavřením brány rozdat mezi chudé všecko, co zbylo z toho, co se ten den dostalo od lidí. Jednou kuchař schoval dobré chlebíčky pro zítřejší svátek. Ale sv. Theodosius prý je nařídil hodit do řeky. Dodnes podle církevního práva na Západě nesmějí mít žebravé řády pro sebe žádný stálý zajištěný příjem. I to je svoboda. Plyne ovšem ne ze struktury společnosti, ale z důvěry v Boha.

Vidíme tedy z těch málo náznaků, jak hluboké lidské a náboženské problémy jsou obsaženy ve výroku evangelia o blahoslavených chudých. Je to tedy výzva věčně aktuální. Obrací se ke všem, nejenom k řeholníkům. Každý ji aplikuje podle možností.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.