“Vademecum o některých bodech procedury v případech sexuálního zneužívání nezletilých spáchaného duchovními” - tak zní celý název publikace, která shromáždila odpovědi na četné dotazy přicházející do Vatikánu ze strany biskupů a řeholních představených, kteří byli postaveni před úkol řešit tyto delikty. Jak zdůrazňuje prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Luis Ladaria, Vademecum je určeno právě jim. “Nejde o normativní text, nestanovuje žádnou novou normu. Naopak, jde o “návod k použití”, jehož záměrem je provázet ty, kdo se musejí konkrétně zabývat těmito případy od začátku do konce, totiž od první zprávy o možném deliktu až po definitivní uzavření případu. Mezi těmito dvěma krajními body je čas na pozorování, kroky, které je třeba vykonat, sdělení, která musejí být uvedena do pohybu a nutná rozhodnutí,” upřesňuje v doprovodném textu kardinál Ladaria.

Vademecum je odpovědí na první z požadavků formulovaných v 21 bodech, jimiž papež František odpověděl na setkání s předsedy biskupských konferencí, jehož cílem bylo konzultovat problematiku ochrany nezletilých v církvi (21.-24. února 2019). Dnes představený manuál se opírá jak o právnické tak praktické směrnice. V normativní oblasti jsou to platné kanonické předpisy a normy o deliktech vyhrazených Kongregaci pro nauku víry vyhlášené v motu proprio Sacramentorum Sanctitatis Tutela (z roku 2001, novelizované v roce 2010 Benediktem XVI.) a motu proprio z loňského roku Vos estis lux mundi. Kromě těchto právních norem se text inspiruje praxí, která postupně vyzrávala v práci kongregace od roku 2001, dodává kardinál Ladaria a upřesňuje, že tato první verze bude v budoucnu nadále doplňovaná na základě konkrétních zkušeností a vývoje situace.

Pozornost i k anonymům: hledat pravdu a rozlišovat

Otázka sexuálních deliktů je z povahy věci delikátní. Proto se postupem času dospělo ke změně postojů k anonymním udáním, na které se v jiných oblastech nebere ohled, vysvětluje pro Vatican News sekretář Kongregace pro nauku víry, arcibiskup Giacomo Morandi:

“Je to delikátní záležitost. Uvědomili jsme si, že kategorický postoj, ať už v jakémkoli smyslu, nepřeje hledání pravdy a spravedlnosti. Jak smést ze stolu udání, které je sice anonymní, avšak obsahuje jisté důkazy (například. Fotografie, filmy, zprávy, zvukové nahrávky…) nebo alespoň konkrétní a hodnověrné indikace o tom, že mohlo dojít ke spáchání deliktu!? Ignorovat je pouze proto, že nenese podpis, by bylo škodlivé. Na druhou stranu však -  jak přijímat coby věrohodné všechny indikace, včetně sdělení pouze velmi obecných nebo bez odesílatele? V tomto případě by zahájení procedury bylo nevhodné. Je tedy zapotřebí přistoupit k pozornému rozlišování. Obecně platí, že anonymním oznámením se nepřikládá váha, ale zároveň apriorně se nebráníme jejich prvnímu vyhodnocení, abychom zjistili, zda obsahují objektivní prvky a zřetelná určení. To, co v našem jazyce nazýváme fumus delicti (dým zločinu).”

Často se vynořuje otázka povinnosti biskupů a řeholních představených oznamovat zprávy o podezření ze zneužívání na církevní půdě také občanským autoritám. Jak vysvětluje arcibiskup Morandi, v této věci mají jednotlivé národní biskupské konference vlastní směrnice se zřetelem k platným zákonům své země. 

“Není možné dát jedinou odpověď. V některých zemích zákon tuto povinnost předvídá, v jiných nikoli. V motu proprio Vos estis lux mundi vydaném papežem Františkem v minulém roce, je formulováno, že církev jedná v těchto případech tak, aby nepůsobila újmu právům a povinnostem stanoveným státními zákony (čl. 19). Na druhé straně ve Vademeku, v 17. článku čteme: “Rovněž v případě explicitní normativní povinnosti, nechť církevní autorita podá trestní oznámení kompetentním občanským orgánům pokaždé, kdy usoudí, že je to nezbytné s ohledem na ochranu poškozené osoby nebo dalších nezletilých před nebezpečím dalších trestných činů.”

Neméně delikátní otázkou je prokazování opodstatněnosti obvinění, aby se zajistilo potrestání viníků, nedocházelo k dalším deliktům a předešlo se poškození nevinných.

“Aplikují se stejné procesuální nástroje, jaké jsou běžně užívány k ověření důvěryhodnosti důkazů. K mnoha zločinům, nejen v této oblasti, dochází beze svědků. To však neznamená, že nelze dosáhnout jistoty. Existují procesuální nástroje, které to dovolují, ověřuje se spolehlivost zainteresovaných osob, koherence vypovězených faktů, případné opakování deliktů, existence průkazných dokumentů apod. Třeba také dodat, že v mnoha případech se sám obviněný, vědom si ve svědomí způsobeného zla, přizná před soudem. Když skutková podstata není dostatečně prokázána, platí princip in dubio pro reo (v případě pochybnosti se jedná ve prospěch obviněného). Je to princip stojící v základu naší právní kultury,” dodává arcibiskup Morandi, sekretář Kongregace pro nauku víry.

Poctivé přezkoumání i v případech, kdy nebylo podáno trestní oznámení

Dnes zveřejněné Vademecum k řešení případů sexuálního zneužívání v církvi má 30 stran a je rozčleněno do devíti kapitol. Jak již bylo řečeno, není normativním textem a nezavádí žádné nové závazné směrnice, nýbrž má pomáhat církevním představených k lepší orientaci v celé škále problémů, které se vynořují v oblasti tzv. delicta graviora, která představuje “pro celou církev hlubokou a bolestnou ránu, jež si žádá uzdravení”.

V textu nacházíme odpovědi na otázky po skutkové podstatě deliktu, průběhu předběžného šetření či možných trestních procedurách, vždy s odkazem na aktuální církevní legislativu. 

Důraz je kladen zejména na čtyři základní premisy: na prvním místě stojí péče o člověka. Církevní autority se mají zasadit o to, “aby se s domnělou obětí a její rodinou zacházelo důstojně a s úctou”. 

Vademecum dále žádá ze strany ordináře poctivé a důkladné přezkoumání veškerých informací o domnělém případě zneužívání a to i tehdy, kdy nebylo podáno formální trestní oznámení, kdy byla zpráva rozšířena pouze médii, včetně sociálních sítí, kdy zdroj je anonymní. Samozřejmě zpovědní tajemství zůstává platné a v těchto případech má zpovědník přesvědčit penitenta, aby podal zprávu o domnělém zneužívání jinými cestami.

Třetí aspekt se týká komunikace. Na vícero místech Vademecum připomíná povinnost respektovat “úřední tajemství”, jakkoli se zdůrazňuje, že během předběžného šetření nejsou svědkové ani domnělá oběť vázáni tajemstvím ohledně doličných faktů. Požaduje se nicméně předcházení veškerému “nevhodnému a nedovolenému” šíření informací na veřejnosti, zejména v předběžné vyšetřovací fázi, aby se nevyvolával dojem již rozhodnuté záležitosti. Další článek se zastavuje u veřejných sdělení, která se podávají během předběžného šetření. V těchto případech se doporučuje užívání “věcných a stručných” formulací, bez “senzačních ohlášení” a bez omluv jménem církve, protože takto by docházelo k předcházení soudu o faktech.

A konečně čtvrtý z aspektů konstatuje důležitost spolupráce mezi církví a státem. Kompetenci církevní autority se ponechává také rozlišení případů, kdy považuje za nutné oznámit příslušným občanským orgánům skutečnosti ohrožující nezletilé, i v případech, kdy si to platné státní normy nežádají. Připomíná se také, že “vyšetřování musí probíhat s respektem k občanským zákonům jednotlivých států.”