7.6.2020
Termín psychologie se obvykle pojí k přesvědčení, že disciplína, kterou označuje, začala existovat teprve v dílech Freuda či Junga. Na každý pád jsou tito autoři historicky nejstarší z nepřeberného množství těch soudobých, zejména amerických, kteří jsou předkládáni dnešním studentům psychologie. Souhrný pohled na galaxie jejích škol, hlásících se k této moderní tradici, podává kniha italského psychologa Roberta Marchesiniho (Le vie della psicologia, Storia e tendenze contemporanee, Sugarco 2020, 304 stran), která vyšla v těchto dnech. Je s podivem, že se dosud žádný autor nepokusil podat ucelený pohled na soudobou psychologii. Právě proto je tato kniha - podle mínění jednoho z recenzentů - významným počinem.
Moderní a vzájemně často nekompatibilní psychologie kupodivu nezkoumají duši, jak by se logicky dalo usuzovat z jejich názvu, protože pokládají tento pojem za překonaný. Právě proto jsou však v tomto bodě na štíru se svojí vědeckostí. Marchesini ukazuje, že moderní psychologie se dokonce zakládají na negaci více než dvoutisícileté tradice intelektuální reflexe o lidské duši, rozvíjené především v křesťanství. Tyto školy jsou plodem mentality pěstované in odium fidei et ignorantiam fidei, tedy v nenávisti a úmyslném ignorantství vzhledem k víře – v tomto případě – jakožto vlité ctnosti, tedy milosti.
Mnozí zakladatelé psychologických škol měli výslovný úmysl protiřečit západní tradici vzniklé z plodného setkání řecké filosofie a křesťanského zjevení. Jiní méně výslovně, ba dokonce zcela nevědomky přistupovali k lidskému nitru s předsudkem, že to, co bylo řečeno v minulosti je právě proto nyní zcela neplatné, a zároveň se domnívali, že cokoli sami vynaleznou, je nutně nové. Výsledkem tohoto přístupu je moderní psychologie, pojímaná a předávaná na způsob experimentálních přírodních, ne-li technických věd. Nikdo nepopírá, že elektronky jsou v dnešních digitálních technologiích nevyužitelné, ale s lidskou duší je tomu přece jen jinak.
Dnešní psychologie v podstatě suplují to, čemu se kdysi říkalo duchovní vedení, ale vypadá to podobně jako když ve škole tělocvikář supluje hodinu matematiky. Antropologie, na kterých stavějí dnešní takzvané psychoterapie jsou zcela cizí „člověku, jehož tajemství se plně vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (Gaudium et spes, 22). Marchesini to ukazuje na rekonstrukci historických faktů, jejichž nesrovnalost bývá v rámci politicky korektních podání opomíjena, ale ke kterým se sami jejich autoři hlásí. Například: Proč byl Sigmund Freud (1856-1939) fascinován sexualitou, zvláště incestem. Patrně proto, že se tady ve svém životě vícekrát ocitl na hraně, ačkoli to nic nemění na pronikavosti některých jeho postřehů, např. o integraci pohlavní různosti v člověku jakožto předpokladu osobní zralosti muže či ženy k pohlavnímu styku v eseji nazvané Tři úvahy o sexuální teorii (Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie, 1905), kde vysvětluje přitažlivost k témuž pohlaví za příznak nezralosti.
Anebo proč Carl Gustav Jung (1875-1961), tak oblíbený některými katolíky, většinu svých spisů věnoval alchymii a okultismu? Tzv. Červená kniha neboli Liber novus, (viz ZDE), kterou Jung držel celý život v tajnosti, napsal vlastní rukou ozdobným gotickým písmem a doprovodil ilustracemi, obsahuje magické rituály a texty diktované démony, jak sám říká, a byla zveřejněna po smrti jeho dědiců teprve roku 2009, o čemž mnozí Jungovi obdivovatelé vůbec nevědí.
Pronikavé postřehy švýcarského psychiatra nepropagují materialismus a poněkud štítivě pojednávají o lidské sexualitě, ale velice přitahují svým důrazem na spiritualitu. Křesťan však tuší, že tento důraz sám o sobě ještě není pro lidskou duši zárukou dobra.
Sám Jung říká, že pojmem archetyp označuje démony. To vysvětluje, proč ti, kdo hledají pomoc v různých kognitivních psychoterapiích, odpadají potom od víry v Ježíše Krista. Patrně proto, že američtí psychologové, kteří početně značně převyšují svoje kolegy v ostatních zemích, bývají nezřídka placeni různými vládními i nevládními organizacemi, jejichž cílem je ovládnout lidské myšlení a vnímání a vytvořit novou kulturu.
Koho zajímají podrobnosti, nalezne je v knize Roberta Marchesiniho. Toto svého druhu zásadní dílo zajisté nebude sklízet pochvaly v mediálních, ani v akademických kruzích, protože bez okolků demaskuje celý soudobý systém tohoto oboru. A třebaže je téměř celé věnováno boření zažitých a vštěpovaných mýtů, ukazuje také svůj inspirační zdroj, kterým je právě křesťanská, mysticko-asketická tradice. Předkládá sine ira et studio (bez zášti a nestraně) všechny psychologie, předcházející zlomu, ke kterému došlo před více než sto lety a jehož velikost plyne už jen z toho, že samotný termín psychologie je vnímán jako nepřípadný ve spojení s Aristotelem, Platonem a ještě méně se svatým Augustinem, svatým Tomášem Akvinským či svatým Ignácem, svatou Terezií z Avily, svatou Terezií z Lisieux a stovkami dalších křesťanských duchovních učitelů a učitelek. Přece však právě u nich je možné najít pravou terapii na nemoci duše.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.