Arcibiskup Moraglia cituje tragický příběh drobného podnikatele z Neapole, Antonia, který po počátečních pokusech vytrvat a překonat krizi podlehl beznaději a vzal si život. “Rozhodně se nesmíme poddávat pesimismu, který je bezvýchodnou cestou,” vybízí. “Je udělat všechno proto, aby se úzkost a osamělost nezmocnila mnoha poctivých pracujících, kteří docházejí k závěru, že nezvládnou pokračovat dále.”

Aby se podobné tragédie neopakovaly, je nezbytné, aby slova naděje provázely také činy, totiž konkrétní pomoc, která činí naději důvěryhodnou a motivují ji, pokračuje benátský patriarcha. Poukazuje na to, že také kategorie lidí, považované nedávno za “silné”  nyní již takové nejsou a jsou vystaveny těžké zkoušce. Hlavním vodítkem v této chvíli má být kromě “nesnadné naděje” také a především lidská důstojnost, důstojnost každého člověka, která “nesmí být vysouvána mimo právní rámec, který jí legislativa přisuzuje”. Nelze se omezovat na pouhé konstatování principu, nýbrž jednat způsobem, aby se tento princip stával reálný, zdůrazňuje arcibiskup Moraglia.

Vedle podnikatelů, kteří uvízli v těžko řešitelných situacích, připomíná také lidi z opačného spektra společnost, pomocné dělníky a sezónní pracovníky v zemědělství pracující bez jakéhokoli zabezpečení. Poukazuje na jejich vystavenost organizovanému zločinu i na cynický pohled většiny společnosti, který v nich spatřuje pouhý ekonomický zdroj. “Když sedáme ke stolu, ptejme se, zda je na našem talíři jídlo získané dobrou cestou, tedy zda není výsledkem procesů, v nichž se na důstojnost a péči o člověka zapomnělo.”

V závěru svého listu se benátský patriarcha obrací na politiky a vybízí je, aby problémům pouze nepřihlíželi, “ale snažili se podchytit je včas a nabídli řešení dříve než eskalují protesty a vyvinou se další situace, v nichž - Bůh nedopusť - by se mohlo opakovat Antoniovo drama,” píše benátský arcibiskup Francesco Moraglia.